„Narukoval jsem, 17. dubna 1944 jsme šli celá obec. To bylo okolo hlavního města Luck na Ukrajině. Tam jsme dělali výcvik a potom v čase výcviku jsme jeli, kam to dohodli, do Rumunska na Besarábii. Tam jsme dělali výcvik, potom jsme odtamtud šli pěšky, vždycky v noci, aby nás nebylo vidět. Šli jsme k hranicím polskejm. Výcvik, to je furt pryč. Bylo to jakžtakž dobrý. Nabírali do spojařů, tak jsem se přihlásil do spojařů, pak zase potřebovali radistu, tak jsem se přihlásil k radistům, tam jsme se učili Morseovy značky, furt pryč ruskou fonii, po rusku. Potom jsem byl přidělen do průzkumnýho oddílu, SPO se to jmenovalo, tam byl kapitán Hynek. Bylo nás tam v tom oddíle asi kolem osmi set chlapců, pak prostě po delší době přišli raněný, bylo nás každej den míň a míň. Tak jsme vydrželi dva měsíce na frontě. Zbylo nás kolem sedmi až osmi.“
„Zážitky jsem měl všelijaký. Potřeboval jsem akumulátor do vysílačky, ty byly dál, nebyly přímo u nás. Tak jsem tam šel pěšky, abych to měl v pořádku, tu vysílačku, aby byl signál slyšet. Tak jsem to přinesl domů. Jel vozka, vezl chleba a nějaký živobytí na frontu do kuchyně, tak jsem si sedl s těma akumulátorama dozadu na vůz a on jel s koňma, ve dvou byli. Přijížděli jsme trochu blíž k frontě, najednou rána, a oba koně upadli a vozka sletěl, držel opratě v ruce a já jsem seskočil z vozu a šel jsem pěšky dál do svýho útvaru.“
„Byla bída. Nejdřív přišli Rusové. S Hitlerem se dohodli, že půl Polska si vezmou Němci, půl Sověti. My jsme byli pod Sovětama, tak tam přišli a tak divně se na nás dívali. Zakládali zkušenosti, JZD, lidi o to neměli zájem, prostě bylo to takový napětí všelijaký. Pak zas přišli, chvilku tam byli, tak nás brali kopat zákopy, my jsme kopali zákopy, dříví vozili, všechno možný jsme dělali. Pak zas přišli Němci, zase honili do lesa na práci, furt rabovali. A zas se to vrátilo, rozebrali ty baráky, teď neměli rodiče kde bydlet, my už jsme byli na vojně, 50 kilometrů k Nitře, dál od fronty je vyhnali. Potřebovali do JZD nějakýho, tak od toho soukromníka brali stroje, aby mohli do JZD, do kolchozu, prostě dát podporu, tak to nám sebrali. Mlátičku jsem si koupil a rozmetadlo na umělý hnojiva, to přišli a sebrali mi to. Dodávku chtěli, ale co mohli, tak si zabrali.“
„Fasovali velitelé a normální vojáci. Já měl hlídku v noci, spojení rádiový a teďko tady oni se mohli napít, ale já nemohl. To přinášeli od kuchyně. Přivezli toho víc a rozdávali to. To jsme viděli, že něco bude, tak už to tady bylo. Pro kuráž. Hurá hurá! Tedy většinou jak kdy. Když byla zima, tak deci se dostalo. Když měl bejt útok, tak toho bylo víc.“
„Člověk musel pořád hlídat ty svý hodiny u vysílání, aby to měl v pořádku. Střídali jsme se po dvou nočních hodinách, jeden spal, jeden měl službu. Čas utíkal. Bylo to těžký. Přesunout výzbroj, akumulátor, vysílačky, bylo toho 17 kilo, to máte pušku, lopatu, všelijaký věci a to člověk musel mít s sebou furt pryč. V přesunu jsem byl, byli jsme dost utahaný, jak jsem měl na zádech tu vysílačku, tak jsem si chtěl odlehčit. To byly zdroje, na to jsme byli ve dvou. Tak jsem si ty zdroje dal z ramena na takovej pařízek u břehu. Ten březovej pařízek chvilku vydržel, byl ale uhnilej. Tu váhu jsem si dal na ten pařízek, odpočinul jsem si, a najednou pařízek vypadl a já jsem spadl do stráně. Ta byla asi 15 až 20 metrů hluboká. Oni už nevěděli, co se mnou, roští se zavřelo a já jsem se potom dobejval nahoru. Zajímavý bylo, že když jsem vylezl, byl jsem poškrábanej, vylezl jsem, zapnuli jsme baterii, a vysílačka to vydržela!“
„Konec války pořád ne a ne. Potom jsme se dostali k Vsetínu na Moravě. Tam jsme zaujali postavení na frontě u silnice v příkopu, no, a najednou radisté něco hlásili, tak jsem pozoroval, co se bude dít. Najednou bylo, že má bejt konec války. Tak za takovou hodinku začla jedna strana i druhá strana střílet nahoru, každej měl radost, že je konec. No, ale ještě pořád byli takoví, kterejm se to nelíbilo, pořád se drželi a pořád přicházely úmrtí našich vojáků. No, a to byl konec. Od Vsetína jsme šli do Prahy, tam jsme přenocovali a potom nás poslali do severních Čech, tam jsou nějaký tlupy v lesích Němců, tak aby se zlikvidovaly.“
Václav Fiala se narodil 28. září 1921 v obci Kupičov na Volyni. Vyrůstal v zemědělské rodině. V letech 1943 až 1944 pomáhal se spoluobčany z Kupičova chránit obec před Hitlerovou armádou. V dubnu roku 1944 byl odveden k výcviku do města Luck na Ukrajině, poté byl přeřazen do Besarábie. Po výcviku se přidal ke spojařům, pak k radistům, později byl členem 2. pěšího praporu. Účastnil se bojů na Dukle. Hlídal frontu u Vsetína. Konec války ho zastihl v severních Čechách. V armádě sloužil do roku 1946, poté se vrátil k práci v zemědělství.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
