Leopold Fiala

„Pod záminkou, že jdeme na záchod, jsme se dostali ven z té nádražní budovy u té Galanty a chtěli jsme... Samozřejmě jsme hledali možnost, jak se dostat pryč. No, a trvalo dlouho, než se někdo ozval z té slovenské a maďarské strany, německé strany, to nebylo možno čekat, a taky to nikdo nečekal. Já taky ne. Když jsem viděl to pole – turčání, jak se říkalo na Moravě, takový pole s bývalou kukuřicí, nebylo posekaný, bylo to vysoký, akorát byly usekaný klásky –, tak jsem si říkal, že by snad šlo se tam dostat a někde se ukrýt, schovat. Tak jsem se domluvil s jedním klukem, kam se dáme. Já jsem říkal doprava a on, že doleva, aby nás nechytli najednou oba dva, kdyby po nás šli. Když jsem se dostal tam mezi to turčání, podařilo se mi dostat blíž k tomu poli, tak jsem si říkal, že už se mi to snad nějak podaří. Tak jsem se rozběhl, ten kluk na jinou stranu jak já a utekli jsme těm policajtům z nádražní budovy pryč. Potom nás hledali ti maďarští policajti, ale nenašli. Udělali poplach na hranicích. Vtom tam přišli ti gestapáci a ti gardisti a začali po nás všichni střílet.“

„Angláni z nás utvořili samostatnou tankovou československou brigádu a nasadili nás k Dunkerque. Tam jsme hlídali pevnost. Měli to dobře zajištěný. Byl to válečný francouzský přístav, jeden z nejlepších. Tam měli všechno, děla, všecku možnou výzbroj. To všechno Germáni zabavili a používali proti Anglánům a Francouzům. A my jsme je hlídali, jak to šlo, dělaly se na ně výpady, zajatce jsme vždycky přivezli, dělali jsme výslechy. Bylo to jako na vojně. Byl jsem zraněn v tom Dunkerque. Dostal jsem se do anglické nemocnice, kde jsem byl sedm měsíců.“

„Dostali jsme se do Anglie do Liverpoolu. Tam nás vylodili a chtěli vědět, co jsme zač, jaký máme zbraně. Když jsme odcházeli z Francie, tak jsme nemohli mít nic s sebou. Ale dali jsme na hromadu ty zbraně, co jsme nakradli Francouzům. Byla to celá baterie dělostřelecká, minomety a všechno možný. Když jsme to složili a oni to spočítali, tak říkali, že jsme nejlépe vyzbrojená armáda v Anglii.“

„Já jsem byl zapsaný na Masarykově univerzitě v Brně a bydlel jsem na takovým dost utajeným místě u strýce, takový sklepní byt to byl, takže o mně nikdo nevěděl, ani gestapáci, ani nikdo. My jsme tam dělali ty výtržnosti. Jak byly ty studentský nepokoje, tak byly v Brně na škole a všude na ulicích taky nepokoje. Tam jsme zmlátili nějakého gestapáka a zmlátili jsme jednoho důstojníka německýho, sebrali jsme mu zbraň, teda osobní pistoli a tak. Samozřejmě, nikdo si s náma nechtěl nic začít, protože oni byli vyzbrojeni moc, oni by nás skolili kulometama lehce, no, a udělali to tak, že na nás posílali německý studenty. Vždycky horda Němců, těch kluků, školáků všelijakejch, někdy ani ne školáků, takoví obejdové němečtí. Ono to tam tenkrát bylo dost německý. Vždycky si vybrali jednoho vysokoškoláka, svalili ho na zem, zmlátili, zkopali, co se do něj vešlo, a šli na druhýho. A když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že nemá cenu takhle skončit někde ukopanej na zemi, tak jsem zdrhl z toho Brna.“