„Institucionální odmítaní [homosexuálů] vychází z vytvoření UMAPů [Vojenských jednotek na podporu produkce] v roce 1964, pokud si dobře pamatuji, možná to bylo dříve, ale já si myslím, že to bylo v roce 1964, kdy byla také zavedena povinná základní vojenská služba, což byl způsob kontroly mládeže. Ačkoliv UMAP měl tu zvláštnost, že byl jako koncentrační tábor bez jakékoliv přetvářky pro všechny odpůrce, pro Jehovovy svědky, kteří neakceptovali nástup do povinné vojenské služby, protože jejich náboženství jim nedovolovalo násilí nebo jakýkoliv způsob použití zbraní a podobně. Mimochodem později, když jsem byl vězněn, jsem ve vězení poznal mnoho Jehovových svědků.“
„Revoluce bohužel začala jako mýtus, protože ani Kuba nebyla zaostalá, nikdy jsme nebyli třetí svět. To byla jedna z velkých lží. Ani jsme nebyli rasisté. Vyrostl jsem v Buenavista a v Buenavista jsem měl [za sousedy] Číňany, polské židy, černochy, Španěly a Mexičany a všichni jsme si spolu hráli. Byli chudí a bohatí, vždycky to tak bylo. Ale nikdy na Kubě nebyli černošské čtvrti. Tak kde je ten rasismus. Nemluvě o tom, že tam byli lidi ze všech zemí. Lidé sem imigrovali, přišli z Itálie žít na Kubu, přicházeli z Mexika. La Bodeguita del medio [havanská restaurace a bar], kterou jsem měl ve svém sousedství, patřila Mexičanovi jménem Lupe, typické.“
„Uvědom si, že jsem se ponížil až k zemi, utratil jsem jmění a stejně mi nedovolili jít za mou matkou, která umírala. Navíc se vší radostí, která tyto zvrhlíky charakterizuje, tyhle zvrhlíci mojí sestře řekli: ‚Netrap se tím, že tvůj bratr už nikdy víc tuhle zemi nenavštíví.‘ Holka, jako bych odpálil bombu a to jsem jen napsal krátký román. Pokud jsou schopni vygenerovat, cítit a chovat v duši takovou nenávist k bezbrannému homosexuálovi, který napsal román o tom, jak ho pronásledovali, co lze od této země čekat? Byli lidé, kteří se mnou stýkali, a když jsem byl zatčen, přešli na druhou stranu.“
„Tam jsem začal studovat divadlo, ale protože jsem v té době byl hodně zženštilý, přicházela obvinění především ze závisti, protože jsem byl v řadě věcí jedním z nejlepších studentů. A tak začala vznikat obvinění, obvinění kvůli homosexualitě, takové zženštilosti, a nejen proti mně, ale i proti několika dalším.“
Daniel Domingo Fernández González se narodil 20. prosince 1947 ve čtvrti Buenavista v provincii Havana. Pochází ze skromné rodiny, jeho otec drátoval talkové hrnce a matka prodávala domácí potřeby. Byl dítětem, které vždy rádo četlo a dozvídalo se o nových věcech. Část základního vzdělání získal na katolické škole Hermanos de La Salle a poté odešel vzdělávat obyvatele kubánského východního regionu v rámci alfabetizační kampaně. Ve 14 letech studoval divadlo na Škole dramatických umění v Cubanacán [Escuela de Arte Dramático de Cubanacán]. Následně byl během povinné vojenské služby dvakrát vězněn a odpykal si trest ve věznici El Morro. Po propuštění začal pracovat v havanských docích jako přístavní dělník. V té době napsal román o perzekuci homosexuálů na Kubě, za což si musel odpykat další trest a následně odejít do exilu v USA, kde od svých 42 let žije.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
