Daniel Domingo Fernández González

„Revoluce bohužel začala jako mýtus, protože ani Kuba nebyla zaostalá, nikdy jsme nebyli třetí svět. To byla jedna z velkých lží. Ani jsme nebyli rasisté. Vyrostl jsem v Buenavista a v Buenavista jsem měl [za sousedy] Číňany, polské židy, černochy, Španěly a Mexičany a všichni jsme si spolu hráli. Byli chudí a bohatí, vždycky to tak bylo. Ale nikdy na Kubě nebyli černošské čtvrti. Tak kde je ten rasismus. Nemluvě o tom, že tam byli lidi ze všech zemí. Lidé sem imigrovali, přišli z Itálie žít na Kubu, přicházeli z Mexika. La Bodeguita del medio [havanská restaurace a bar], kterou jsem měl ve svém sousedství, patřila Mexičanovi jménem Lupe, typické.“

„Uvědom si, že jsem se ponížil až k zemi, utratil jsem jmění a stejně mi nedovolili jít za mou matkou, která umírala. Navíc se vší radostí, která tyto zvrhlíky charakterizuje, tyhle zvrhlíci mojí sestře řekli: ‚Netrap se tím, že tvůj bratr už nikdy víc tuhle zemi nenavštíví.‘ Holka, jako bych odpálil bombu a to jsem jen napsal krátký román. Pokud jsou schopni vygenerovat, cítit a chovat v duši takovou nenávist k bezbrannému homosexuálovi, který napsal román o tom, jak ho pronásledovali, co lze od této země čekat? Byli lidé, kteří se mnou stýkali, a když jsem byl zatčen, přešli na druhou stranu.“

„Tam jsem začal studovat divadlo, ale protože jsem v té době byl hodně zženštilý, přicházela obvinění především ze závisti, protože jsem byl v řadě věcí jedním z nejlepších studentů. A tak začala vznikat obvinění, obvinění kvůli homosexualitě, takové zženštilosti, a nejen proti mně, ale i proti několika dalším.“