Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Felixová (* 1930)

• narodila se 8. března 1930 v Praze

• otec byl inženýr, maminka byla v domácnosti a později pracovala jako redaktorka

• zažila bombardování Vinohrad na konci války

• studovala gymnázium, z něj přešla na konzervatoř

• během studií hostovala v Národním divadle

• rok působila v divadle ve Slaném, pak odešla do Hradce Králové, kde zůstala víc než čtyřicet let

• v roce 1950 se provdala za režiséra Františka Bahníka, narodily se jim tři děti

• žije stále v Hradci Králové

Když měla Damar Felixová přijít na svět, rodiče si přáli, aby se narodila 7. března, v den osmdesátých narozenin prezidenta Masaryka, protože všichni, kdo se v ten den narodili, měli dostat na vkladní knížku asi tisíc korun, což byla v té době obrovská suma. „No, já jsem se rozhodla spěchat až druhý den. To jsem se narodila téměř v taxíku.“

Tatínek byl inženýr, původně stavař, ale pracoval celý život u letadel. Byl šéfstatik Aerovky. Pokaždé, když vypočítával letadlo, tak je musel i prolétávat. Ale během války se to nějak pokazilo, přestože tam vydržel. Po válce nastoupil na ministerstvo. Svou dceru Dagmar brával na letecké dny, jakožto sedmnáctiletou krásku. Všichni si mysleli, že je to jeho milenka.

Maminka byla v domácnosti, ale velmi ji bavilo psaní. Pocházela ze šesti dětí. Její sourozenci měli všichni vysokou školu, byli mezi nimi například lékař, stavitel, patoložka, ale na ni se nedostalo. Narodila se v období, kdy už rodině chyběly peníze. Maminka to nesla těžce, protože měla psaní ráda, a cítila se nedoceněna. Proto si také po odchodu dětí z domu našla zaměstnání jako pomocná redaktorka v časopise. I otec velmi rád psal. Za své texty byl také zavřený. Podle jeho předlohy se natáčel například film Vánice, kde si Dagmar Felixová zahrála. Byla to její jediná zkušenost s filmem, jinak zůstala navždy věrná divadlu. Bratr zůstal v Praze, věnoval se muzice a byl rektorem Akademie múzických umění.

Dětství byla krásná doba

Pamětnice si přála být recitátorkou. Nemyslela si, že bude hrát divadlo, ač jej milovala. Rodiče vedli děti k umění. Její bratr byl muzikant a hrál na klavír a vlastně na všechno, na co se dalo hrát. Byl velmi talentovaný. „Víte, on měl ten klavír a já jsem taky něco chtěla mít. Tatínek nám vymyslel takovou hru. Kdysi každou neděli dopoledne byl v německém rádiu takový kulturní pořad, kde byla střídavě muzika a mluvené slovo. A tatínek zařídil takový pořad pro nás. Pozvali se všichni z rodiny a my jsme si museli něco připravit. Recitovala jsem dlouhé básně a texty. Měla jsem výbornou paměť a do dneška si pamatuji některé texty. Ne všechny, ale hodně. Měla jsem moc ráda recitaci.“

S maminkou chodila od svých jedenácti let téměř na všechny premiéry do Národního divadla. První premiéra, kterou zažila, byla Zimní pohádka. Chodily tam na stání, protože vstupenky byly poměrně drahé. V Národním divadle měli nádherné stání – bylo blízko pódia. Za války se stály fronty od tří hodin v noci a v osm otevírali pokladnu. Lístky se prodávaly vlastně jen na stání, nic jiného nebylo. Čeština byla slyšet převážně jen z tohoto divadla, a proto bylo také velmi žádané. V čekání na lístky se s maminkou střídaly. Pamětnice stála do sedmi hodin, pak to převzala maminka a ona šla do školy. Přesto to stálo za to.

Bombardování Prahy

„Předválečné Královské Vinohrady – to byla nádherná čtvrť. Já sama se divím, že jsem dokázala bez té Prahy přežít, protože jako každý Pražan si myslím, že Prahou končí svět. Když jsem naposledy mluvila s Jiřinkou Jiráskovou, tak ona se mě ptala: ‚Odkud ty vlastně jsi?‘ A já: ‚No z Prahy.‘ Strašně se divila, že jsem z té Prahy odešla a už jsem se nevrátila.“

Za války to bylo jiné. Rodina bydlela v Boleslavské ulici a Dagmar Felixová vzpomíná na zastřeleného vojáka u Orionky, kterého v noci vždy přesunuli k jiným vratům, aby z toho ti, u kterých původně ležel, neměli potíže. Nebo jak sama v patnácti letech přivedla domů ruského vojáka, aby u nich přespal. Maminka se zděsila, ale dobře to dopadlo.

Jednoho dne bratr pamětnice koukal ven na letadla a říkal jí: „Podívej se, to je krása.“ Najednou však zakřičel, že to jsou bomby. Maminka je vzala na chodbu, ale protože byla tma, tak nevěděli, co mají dělat. Okna byla vytlučená a měli kolem sebe veliké dvoucihly. Ty byly z protějšího domu, kam dopadla poslední bomba.

Dagmar Felixová vzpomíná na ten dům, kde na horním balkoně byly dvě děti, se kterými ona i bratr komunikovali. Nyní tam nezbylo nic. „Člověk si v tu chvíli uvědomí tu pomíjivost.“ Kdyby spadla další bomba, zničila by jejich dům.

Studium, zákulisní lehké drby a první angažmá

Pamětnice přešla na konzervatoř v době, kdy byla v kvartě na gymnáziu. Jako mladší si musela umět všechno prosadit a také se jí to podařilo. Na gymnáziu beztak slíbila, hlavně své učitelce matematiky, že už se tam nevrátí, takže jí nezbylo než dokončit konzervatoř.

Po jejím dokončení měla možnost nastoupit na AMU, ale nikdo zatím nevěděl, jak bude AMU vypadat, protože šlo o první ročník a pamětnice také hlavně chtěla hrát.  

„V Národním divadle jsme hostovali, kde jinde mají brát takové ty ‚čurdy malé‘,“ vzpomíná Dagmar Felixová. V té době tam hrál například Karel Höger, který ji okouzloval. „Znala jsem ho ještě dřív, než jsem šla na konzervatoř. Přes maminku, která psala o jeho mamince. Vzala mě s sebou k nim domů a tam jsme se potkali.“

Karel Höger hrál Husa a ona obdivovala, jak si s ní dokázal do poslední chvíle povídat. Pak za ním přišla inspice a řekla: „Karlíčku…“, on nasadil soustředěný výraz a šel hrát.

Jindy zase hráli dav ve hře, kterou režíroval Jiří Voskovec, Jen o chlup. Hrál v ní Zdeněk Štěpánek, pan Voska, paní Vášová a Vlasta Fabiánová. Užili si při ní spoustu zákulisní legrace, například když paní Fabiánová sedá v plavkách na klín panu Štěpánkovi, tak se sledovalo, jestli má Štěpánek upito. Protože když ano, tak jí sáhl na zadek. Dagmar Felixová hrála například také vedle herců, jako jsou František Filipovský, Ladislav Pešek či Eduard Kohout.

První volné angažmá dostala v roce 1948 po telefonu v divadle ve Slaném. „Někdo mi řekl, že se otevírá ve Slaném divadlo, tak jsem zvedla telefon a zavolala jsem tam. Po telefonu se mě ptali: ‚Jak vypadáte? Kolik vám je let?‘ Tak jsem řekla: ‚Jsem moc hezká, vypadám na svůj věk, je mi osmnáct.‘ Tak mě vzal, přes telefon. Dostala jsem nejnižší mzdu, asi 2000. Ale mně to nevadilo.“

Divadlo ve Slaném vzniklo na truc tomu v Kladně. Blízko Prahy nebyla potřeba další divadla, takže se dalo čekat, že se neudrží. Herci proto často také jezdili ven a hráli. Líčili se, kde se dalo, i v hospodě, kde se normálně jedlo a pilo. Ale pro tu vášeň hrát jim to bylo jedno.

Ve Slaném pamětnice hrála například s Evou Vojtovou, vnučkou pana Vojty, nebo s panem Skálou, který byl také výborný herec. Pouze paměť už mu nesloužila. Ale respekt k jeho osobě byl velký. V té době se rušily boudy pro nápovědu, která se přesunula z boku do portálu, ale kvůli němu se někdy ta bouda otevřela, pokud tam byla, protože byl zvyklý si pro tu nápovědu dojít. 

Divadlo Vítězného února, později Klicperovo divadlo

V Hradci Králové se zakládalo divadlo. František Bahník, jeho režisér, působil v řadě divadel a dlouhá léta dojížděl do divadla v Pardubicích. Sám si řekl, že proč by měl dojíždět do Pardubic, když může být stálý divadelní soubor i v Hradci. Divadla tam dojížděla a hrála. V roce 1949 zde tedy vznikl stálý divadelní soubor.

Dagmar Felixová poslala přihlášku i s fotografií. Když František Bahník viděl její přihlášku s fotkou, prý prohlásil: „Tu si vezmu.“ Přijal ji a pak si ji opravdu vzal.

V Klicperově divadle se herecky setkala například s Jiřinou Jiráskovou, Josefem Bláhou, Jiřím Pleskotem, Danou Týmlovou a také se Stanislavem Zindulkou. Nastoupil tam v roce 1955 a zůstal do roku 1967. Velmi často spolu hráli a dodnes na sebe vzpomínají.

První role paní Dagmar Felixové byla Hanička v Lucerně. Deset let poté hrála znovu Haničku. Bohužel, protože chtěla hrát kněžnu, ale to se nepovedlo. Vždy se našly jiné charakterní herečky, které ji hrály. Její životní role však byla Manon Lescaut. Hrála ji moc ráda a také nejdéle. Jinak hrála všechno možné včetně čarodějnic, nicméně její nesplněná role je role Maryši. Vždy, když byla Maryša na repertoáru, byla pamětnice příliš mladá, nebo později naopak již velmi zkušená, takže se na roli nehodila.

Dagmar Felixová se již na konci první sezony v roce 1950 provdala za Františka Bahníka. Ten byl v divadle aktivní do roku 1980. Sama pamětnice strávila v Klicperově divadle více než čtyřicet let a ztvárnila přes dvě stě rolí.

Člověk si nemá dopředu nic plánovat nebo představovat. Stejně je to jinak

V průběhu angažmá v Klicperově divadle se Dagmar Felixová věnovala i své milované recitaci. Pracovala například na recitačním programu, u kterého pekla v remosce buchtu. Nebo recitovala pohádky. Sama si vzpomněla a zarecitovala část pohádky o Aristotelovi, která je také přiložena v nahrávkách.

Myslela si, že když bude v penzi, bude se moci věnovat právě recitaci v rozhlase. Ale i když v době, kdy začínala, byly tyto pořady velice oblíbené a žádané, doba pokročila a rozhlas byl na ústupu. Jak často říká: „Člověk si nemá dopředu nic plánovat nebo představovat. Stejně je to jinak.“

Pamětnice také jeden semestr vyučovala na Pedagogické fakultě v Hradci Králové mluvu a výslovnost. Pomáhala také svému manželovi, který se angažoval ve spolupráci s ochotníky – přednášela jim o hlasové výchově a výslovnosti.

Dagmar Felixová odešla do penze, jelikož její manžel byl vážně nemocný a potřeboval ji. Má krásný názor na vztah. „Být s někým, kdo je silný a zdravý, umí každý. Ale být tu pro něj v době, kdy je nemocný, to je to důležité.“ František Bahník zemřel v roce 2002. V manželství se jim narodily tři děti. „Jeden je zubař a druhý je herec v Olomouci. Ten učil také výslovnost v Olomouci. Dcera je taková radost.“ Po sedmnácti letech se totiž rozhodli pořídit si ještě další dítě.

Pamětnice za to prý vděčí politikům. V jednu chvilku jí všechno přišlo zbytečné, a proto si řekla, že snad jen ty děti mají smysl. Tak si udělali radost. Má šest vnoučat a tři pravnoučata.

„Nic bych neměnila. Všechno je tak, jak to mělo být. Třeba tomu nejstaršímu jsem vybrala medicínu. Jelikož měl manžel problém s režimem a tím i špatný kádrový posudek, tak byla možnost, že se na vysokou školu nedostane. Známí doktoři říkali, aby šel na zubařinu, protože tam se moc lidí nehlásí, a tak se tam na to moc nehledí. Plán byl, že přejde pak na klasickou medicínu, ale začalo ho to bavit. A tak tam zůstal. A dobře udělal. Víte, taky jsem mohla zůstat v Praze, kdybych chtěla jít za kariérou. Ale člověk nemá litovat ničeho.“

Dagmar Felixová patří k divadelním herečkám, které nikdy nezapomenou vůni šminek, pocit, kdy se herec dostane divákovi pod kůži a chytí ho za srdce. Patří k herečkám, pro které je divadlo pojem a jež mají respekt jak k divákům, tak ke svým kolegům.