Oni se, oni to většinou ty cenzoři dělali tak, a to vyplývalo i z autocenzury, že by vyhodili úplně celej článek bylo velice mimořádný, to se nestávalo. To se stalo až ve chvíli, kdy třeba došlo ke strahovskejm událostem na podzim 1967, na zlomu října a listopadu 1967, tam nám vyhazovali prostě celý články a my jsme potom za to byli jaksi studentskou veřejností nesmírně kritizovaný, že nejsme schopný k tomu zaujmout stanovisko, že nejsme prostě schopný vůbec, nejen o tom psát pravdivě, ale že o tom nepíšeme prakticky vůbec, ale to si nikdo nedovede představit, jakýmu jsme byli vystavený tlaku.
A dokonce jsem potom na fakultě vstoupil, ale to už byla trochu jiná záležitost, do KSČ. Zase stejně prakticky ale úplně všichni, protože nás v tom ročníku, kterej teda zahájil studium v roce 1960, tak nás bylo původně jenom asi jedenáct nebo dvanáct, pak tam přibyli nějaký zahraniční studenti. Takže jak kluci, tak holky do strany komunistický vstupovali, ale už jsme tam vstupovali s tím, už se nám spousta věcí nelíbila, a už jsme tam vstupovali s tím, i když mnoho lidí si říká, že jsme si to tím jenom zdůvodňovali, že ve skutečnosti už jsme v tomhle mladým nebo mladistvým věku vlastně byli takový jako začínající kariéristi. Ale my jsme tam skutečně, aspoň já a několik dalších, vstupovali, protože pokud bychom chtěli něco ve společnosti změnit, tak jako nečlenové strany nemáme, nebo nekandidáti, nemáme sebemenší naději něčeho takovýho dosáhnout nebo něco, prostě cokoliv ovlivňovat, a tak dál.
„Byli jsme, táta mě totiž všude bral s sebou, já nevím, asi aby mamince ulevil, protože jsem měl ještě mladší sestru, takže mě bral na tyhlety akce s sebou a byli jsme tehdy v Miroticích v Alšově rodišti, v jihočeských Miroticích, a tam si vzpomínám, tam byl takovej obrovskej dlouhej stůl, kde seděli všechny ty tehdejší, jak ty z těch Mirotic, tak ty zaměstnanci ministerstva a další kulturní pracovníci. A mně to připadalo, že to bylo nekonečně dlouhý, ta tabule, na jednom konci tabule seděl nejstarší účastník toho sezení, to byl Zdeněk Nejedlý a na druhým konci, proti němu v čele taky, jsem seděl já. A Nejedlý takhle furt říkal: ‚Tak co Petře, jak ti to chutná?‘, tak se mě ptal a já si na Nejedlýho vzpomínám jako na docela hodnýho dědečka takovýho.“
Petr Feldstein se narodil 8. prosince 1943 v Praze matce Boženě, roz. Bláhové, a otci Walteru Feldsteinovi. Otec byl židovského původu, roku 1943 ho internovali v táboře v Lípě u Havlíčkova Brodu, poté věznili v Terezíně. Otec byl tajemníkem svazu zaměstnanců v kultuře, matka v domácnosti, oba se stali členy komunistické strany. Petr Feldstein díky otci potkával známé osobnosti kulturního života. V šestnácti letech ho přijali na žurnalistiku na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, studium dokončil roku 1966. Během studií vstoupil do strany a odmítl nabídku na spolupráci se Státní bezpečností. Stal se zástupcem šéfredaktora v týdeníku Student, který vycházel od roku 1965. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se redakce rozhodla činnost časopisu ukončit. Petr Feldstein měl problémy nalézt zaměstnání, pak pracoval v divadle S. K. Neumanna a jako studnař-čerpař, od roku 1977 pro Státní závodiště. Od března 1990 působil v Československé televizi na pozici šéfredaktora zpravodajství, později se stal redaktorem a dramaturgem v redakci sportu. Věnoval se publikační činnosti, vydal 15 knih. V roce 2022 žil Petr Feldstein v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
