Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Normalizace byla taková, jako když padá kouř
narodil se 16. května 1951 v Havlíčkově Brodě
vystudoval učiliště, obor nástrojařina
v reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy sbíral podpisy pro petici za neutralitu Československa
účastnil se protestní hladovky za požadavky Jana Palacha
do revoluce pracoval v textilní továrně v Malém Beranově
byl zvolen poslancem za Občanské fórum a později za ODS
inicioval vznik vyšetřovací komise zločinů komunismu
od roku 1996 tajemníkem poslaneckého klubu
zemřel 24. října roku 2023
Tomáš Fejfar se narodil 16. května 1951 v Havlíčkově Brodě. Maminka Slávka, rozená Petrusová, pracovala jako účetní, tatínek Zdeněk pocházel z velmi chudého prostředí a živil se jako ekonom. Střet s režimem zažil na vojně a po událostech roku 1968 přišel o místo, poté se stal provozním ředitelem v divadle. S mladším bratrem Zdeňkem žil pamětník v Havlíčkově Brodě asi do svých deseti let, poté se rodina přestěhovala do Jihlavy.
Tomáš Fejfar si vzpomíná na podivné praktiky pedagogů a jejich tresty ve škole, kdy provinilec musel na natažených rukách držet bez hnutí skleničku s vodou. „Vždycky jsem byl ten dominantní kluk a buřič,“ dodává. V deváté třídě zažil opravdový průšvih, protože se smál při projevu věnovaném Stalinovi. Také díky tomu studoval na gymnáziu pouhého půl roku a po krátkém období práce ve fabrice Tesla nastoupil na učiliště obor nástrojařina, což bylo tehdy elitní řemeslo.
Negativa režimu padesátých let jako dítě příliš nevnímal, přestože se mu některé věci snažili vysvětlit otcovi přátelé. Vzhledem k tomu, že maminka pracovala v knihovně, měl dobrý přístup k záznamům politických procesů. „Za odchod z gymnázia mě otec proklel a nikdy mi to neodpustil.“ Bratr Zdeněk byl jeden ze dvou nejlepších studentů gymnázia, výběr vysoké školy mu přesto byl znemožněn. S určitou naivitou bratr napsal dopis Gustávu Husákovi, ten však zadrželi na okresním výboru KSČ a sdělili mu, že je z narušené rodiny.
Jedenadvacátého srpna 1968 ve čtyři hodiny ráno zavolal Fejfarovým do bytu jeden herec: „Vzbuď tátu, přijeli Rusáci!“ Otec nejdříve své syny nechtěl pustit ven, ale nakonec stejně odešli. „Viděl jsem tři sovětské vojáky promoklé na kost, kterým jsem dal cigarety. A pak jely silnicí tři tanky a jeden z nich mě odhodil do příkopu. Jeden transportér na náměstí přejel člověka...“
Pamětníkova otce si pozvali v roce 1970 k prověrkám – invazi spřátelených vojsk do Československa vnímal jako nepřekročitelný fakt. „Bylo mi sedmnáct let a tato zkušenost se pro mě stala leitmotivem dalšího mého života, která formovala celý národ tím, že ho zlomila. Spousta lidí se hlásila k iniciativě ‚Jene, nikdy nezapomeneme‘, ale všechno to vyšumělo.“
Právě po smrti Jana Palacha Tomáš Fejfar spolu s několika dalšími studenty drželi protestní hladovku, sbírali podpisy k petici za zachování neutrality a žádali vyvěšení černého praporu na škole. Výsledkem byla trojka z chování v roce 1969.
Na vojnu pamětník nastoupil v roce 1970 v Mariánských Lázních k Motostřeleckému pluku Jiřího z Poděbrad a díky komplikaci s operovaným kolenem se mohl vrátit za tři měsíce domů jako trvale neschopen vojenské služby.
Po zmíněných prověrkách Zdeněk Fejfar starší přišel o práci a stal se manuálním dělníkem ve výrobě armatury, později skladníkem a do důchodu odcházel jako zásobovač. Matku Tomáše Fejfara Slávku Fejfarovou vyhodili z knihovny a poté učila ve zvláštní škole. Otec vnímal tyto msty režimu velmi úkorně a hořce prohlašoval: „Já jsem vám zkazil život...“
Po vojně pracoval Tomáš Fejfar krátce jako nástrojař, konkrétně jako seřizovač textilních strojů, až do revoluce pak byl zaměstnán celých dvacet let v textilce v Malém Beranově. „Tam jsem se snažil působit trochu jako kulturní vyslanec, chodil jsem mezi lidmi a vykládal jsem jim o filmech a literatuře a oni na mě občas brali šroubováky. Měl jsem přístup k samizdatové literatuře a dával jsem spolupracovníkům, o kterých jsem věděl, že nedonášejí StB, přečíst Několik vět i Chartu.“ Přítel Pavel Novák to štěstí neměl, učitel, kterému předal k přečtení Chartu 77, byl provokatér. Za to byl odsouzen na rok, odseděl si tři čtvrtě roku. „Otrávili mu psa,“ vzpomíná na přítelovu šikanu Tomáš Fejfar.
V Jihlavě byl nejen díky divadlu poměrně rozvinutý kulturní a disidentský život – přednášky pořádané různými přáteli však budily také pozornost Státní bezpečnosti. Příkladem byla přednáška o Masarykovi pořádaná Rudolfem Battěkem a Jaroslavem Opatem: „Do půlnoci nás estébáci vybrali. V Jihlavě se naštěstí nemlátilo...“
Právě prohlášení Několik vět Tomáš Fejfar podepsal, a to přímo Rudolfu Battěkovi. Členové Lidových milicí, Fejfarovi spolupracovníci, právě díky znalosti textu Několika vět odmítli na pokyn Ústředního výboru KSČ proti tomuto prohlášení vystoupit a odsoudit jej.
„V pátek 17. listopadu jsem byl v práci v továrně a poslouchali jsme rádio. V sobotu jsme se sešli s Pavlem Novákem a dohodli jsme se, co budeme dělat. V pondělí jsem já zamířil do jihlavského divadla a on na vysokou školu zemědělskou. Do týdne bylo zformováno Občanské fórum.“
Tomáš Fejfar byl v roce 1990 zvolen poslancem do České národní rady za Občanské fórum, od roku 1992 pak za ODS. Vypořádat se s minulým režimem a jeho zločiny považoval za své poslání. Za tím účelem inicioval Tomáš Fejfar vznik vyšetřovací komise, jejíž předsedou byl Pavel Tollner. „Vyslýchali jsme Štrougala, Hegenbarta, Jakeše nebo Lenárta... Jenže pravomoc poslanců v této komisi byla nulová. V závěrečné zprávě se odsoudil útlak páchaný režimem a připravované tajné akce, a tím to skončilo. Když jsem tuto zprávu četl poslancům, ukázalo se, že to nikoho nezajímá...“
Zmíněné tajné akce nejsou pro veřejnost zajímavé ani dnes, ale to jen díky tomu, že nedošlo k jejich realizaci. Jejich krycí názvy byly Norbert, Zásah a Vlna. Jednalo se o propracovaný plán, připravený ke spuštění v případě ohrožení státu, přírodní katastrofy nebo destabilizace režimu. Ještě 23. listopadu 1989 vrcholní představitelé státu projednávali možnost přikročit k akci Norbert. Znamenalo by to plošné zatýkání lidí považovaných za nepřátele státu a jejich odvlečení do koncentračních táborů. Seznamy nepřátel státu se precizně aktualizovaly od padesátých let, měly více kategorií a jména lidí určovali krajští tajemníci KSČ a náčelníci Státní bezpečnosti. Nepřítelem státu byl například syn továrníka, ale také někdo, kdo byl vězněný již v padesátých letech, a pochopitelně členové disentu. Osoby označené za zvláště nebezpečné byly určeny k internaci v koncentračním táboře. Osoby v nižších kategoriích měly mít znemožněn pohyb.
„V politice jsem skončil v roce 1996, málo jsem se věnoval lobbování o kšefty a politicky jsem zemřel; od té doby dosud jsem tajemníkem poslaneckého klubu,“ uzavírá své vyprávění Tomáš Fejfar. „Myslím si, že míra obludnosti režimu je pro dnešní mladé lidi nepřenosná. Nejhorší bylo to, jak pronikal do všech běžných oblastí života. Normalizace, to bylo, jako když padá kouř.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Iva Chvojková Růžičková)