Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Fassmannová (* 1933  †︎ 2023)

• narozena 26. května 1933 v Praze jako Jaromíra Polanecká

• vyrůstala ve Strančicích v rodině učitele, matka později pracovala v administrativě

• účastnila se XI. všesokolského sletu roku 1948

• po roce 1948 vyvlastněn rodinný statek, strýcova rodina nuceně vystěhována

• studovala na gymnáziu v Benešově, maturovala roku 1951 na gymnáziu v Říčanech

• z kádrových důvodů nemohla pokračovat na vysoké škole

• absolvovala laborantský kurz

• laborantkou ve IV. interní klinice VFN, posléze na klinice ve Vršovicích

• celoživotní členka Sokola, po roce 1989 cvičitelka

• zemřela 6. ledna roku 2023

Loučení se spolužačkou před nástupem do transportu

Prvního září 1939 vypukla 2. světová válka a to byl také den, kdy Jaromíra, rozená Polanecká, nastoupila do 1. třídy obecné školy ve Strančicích. Velmi dobře si na něj vzpomíná, před očima má uplakané oči matek, které s velkými obavami hleděly do budoucnosti. Celou situaci se snažil uklidnit laskavý pan ředitel s příslibem, že se vynasnaží, aby dětem zůstaly na první třídu hezké vzpomínky. Výuka na obecné škole probíhala v češtině, němčina byla povinná, ale děti se ji učily nerady. Povinné bylo zpívání německých písní, ředitel Zíma však s dětmi často zpíval české národní písničky. Nesmazatelnou vzpomínku z tohoto období má Jaromíra na židovskou spolužačku Evu Roubíčkovou, která musela do transportu. Jednoho dne nicnetušícím spolužačkám při cestě ze školy, bez bližšího vysvětlení, řekla, že už do školy nepřijde.

„ Když jsme šly druhý den ráno do školy přes most, tady byla dřevěná lávka, ona vždycky u té lávky na nás čekala, až přijdeme z toho našeho konce, tak Evička nikde. Nádraží už bylo plné židovských občanů a Evička Roubíčková s kufříčkem popošla, když nás viděla, že jdeme. V ruce měla panenku a měla kufřík, asi s nějakými věcmi pro tu panenku, tak přišla a mávala nám. Na to jsme se spolužačkami vzpomínaly. Samozřejmě jsme o ní víc neslyšely.“

Od páté třídy chodila Jaromíra na měšťanku v Mnichovicích. Kromě výuky v mateřštině se dějepis, zeměpis a počty vyučovaly v němčině. Děti dopoledne chodily do školy, volný čas trávily venku dětskými hrami a sportem. Večer musely být brzy doma, neboť bylo povinné zatemňování oken. Jaromíra vyrůstala ve sportovně založené rodině. Až do zrušení Sokola Němci v roce 1941 bylo pro ni členství v Sokole přirozenou součástí jejího života. Do nově zřízeného Kuratoria (masová mimoškolní organizace na území protektorátu zaměřená na výchovu mládeže ve věku 10-18 let koncipovaná podle modelu organizace Hitlerjugend) otec svým dětem přístup zakázal. Ve čtyřicátých letech byly zimy bohaté na sníh i mráz. Oblíbené bylo lyžování, do školy děti často jezdily na lyžích, na rybníce bruslily. V létě se chodily koupat na koupaliště v Menčicích.

Informace o vývoji válečných událostí rodiče Jaromíry získávali, navzdory hrozícímu postihu, poslechem zahraničního rozhlasu v odlehlém zahradnictví. Jídlo bylo v protektorátu na lístky. Rodině Polaneckých s obživou vypomáhal strýc, který hospodařil na rodinném statku v Menčicích. V té době nikdo netušil, že statek bude komunisty po roce 1948 rodině vyvlastněn a rodina z něj bude vyhnána.

Dvouměsíční pobyt ruských vojáku v domě Polaneckých

Na konci války se německé jednotky začaly stahovat, docházelo k přestřelkám. Lidé ze Strančic a okolních vesnic hledali bezpečnější úkryt v přilehlých lesích, očekávali příchod Rudé armády. V květnu 1945 se v domě Polaneckých ve třech místnostech usadili asi na 2 měsíce velmi unavení ruští vojáci se svými důstojníky. Soužití bylo bezproblémové a dle slov Jaromíry se chovali velice srdečně a nabízeli jim potraviny ze svých bohatých zásob UNRRY (mezinárodní organizace založená 1943 ve Washingtonu. Jejím účelem bylo pomáhat obětem 2. světové války prostřednictvím poskytování potravin, oděvů, zdravotních potřeb ad., pozn. ed.), to však rodina odmítala. Druhá skupina ruských vojáků pobývala u Polaneckých v roce 1946. K žádným excesům ze strany ruských vojáků nedocházelo, jen vojačce Valje se zalíbila Jaromířina nejoblíbenější panenka, a tak si ji vzala. Její otec však zakročil. Jaromíra vzpomíná: „Tak přišla, jestli si ji může vzít, tak jsem jí ji dala. Ona byla přešťastná.“

Rodina Polaneckých válkou postižena přímo nebyla. Jaromíra si však pamatuje, jak celou vesnicí otřásla zpráva o zatčení vedoucího místních četníků, otce tří dětí. Za činnost v protifašistickém odboji byl v roce 1943 zastřelen v Kobylisích.

Doporučení k pohovorům na vysokou školu jsem nedostala

V roce 1945 byla Jaromíra přijata na gymnázium v Benešově. A opět mohla chodit do Sokola. V roce 1948 cvičila na prvním poválečném XI. všesokolském sletu. Po komunistickém převratu se rodina odmítla zapojit do kolektivizace . Jaromíra vzpomíná: „Na tom hospodářství hospodařil strýc, hodně ho zvelebil, byl to velice pěkný statek. Pak přišla delegace ze Všestar, Menčice patřily do Všestar, strýc Bedřich se měl rozhodnout, jestli půjde do JZD, nebo jak dál. Strýc odmítl, tak je vystěhovali do Štěrbohol, do cihelny. Tam to přežili.“

Poslední rok gymnázia Jaromíra absolvovala na nově otevřeném gymnáziu v Říčanech, zde také v roce 1951 maturovala. Pokračovat ve studiích na vysoké škole však nemohla: „Z Říčan se šlo různě na vysokou školu, já jsem se taky hlásila, ovšem z kádrových důvodů jsem jaksi neobstála, takže jsem nebyla připuštěna ani k pohovorům, nejenom já [….]. Ředitelem gymnázia byl tehdy Klenka, ten si nás pozval [….] a říkal: ´Tady jsou prostě proti vám z vaší vesnice, z vaší organizace KSČ, nevyhovujete, hlavně tedy rodiče, tak nedoporučujou, abychom vás pustili dál´.“

Jaromíra s kamarádkou, která též z kádrových důvodů nemohla studovat na vysoké škole, začaly hledat abiturientské kurzy, kam by se mohly zapsat a získat potřebnou odbornost. Nakonec díky známým nastoupila Jaromíra do čtyřměsíčního kurzu pro laboranty v nemocnici na Bulovce. První zaměstnání získala v laboratoři benešovské nemocnice, kde pracovala dva roky. Kvalifikaci si dále zvyšovala a jako plně kvalifikovaná laborantka nastoupila na hematologii IV. interní kliniky VFN. Zde strávila 21 let. Až do odchodu do důchodu pak působila jako vedoucí laboratoře vršovické kliniky v Obloukové ulici. V zaměstnání už kádrové problémy neměla. Práce ji velice bavila, s kolegyněmi se vždy snažila udržovat hezké vztahy.

Fenomén Sokol

Rodiče vedli obě své děti ke sportu od útlého dětství. Maminka byla předválečnou členkou žižkovského Sokola, Jaromíru přivedla do místní organizace v pěti letech. I přes dvojí zákaz činnosti Sokola – první v roce 1941, druhý po roce 1948 – Jaromíra zůstala Sokolu věrná. Na XI. všesokolském sletu v roce 1948 cvičila jako dorostenka.  Na XII. sletu v roce 1994, ten se mohl konat až po obnovení činnosti Sokola po sametové revoluci, cvičila za ženy. O místní organizaci hovořila takto: „Sokol tady byl na výši, já myslím, že tak nějak potom to bylo mnoho let v útlumu, ale po těch devadesátých letech se zase činnost obnovila, takže jsme se zapojily, dělaly jsme ve výboru a nacvičily jsme.“ Aby Jaromíra mohla pomáhat i s nácvikem žákyň, absolvovala cvičitelský kurz. V jejích stopách dnes pokračuje její vnuk.

Ohlédnutí

Nejkrásnějším životním zážitkem bylo pro Jaromíru seznámení s budoucím manželem Jiřím na filmovém plese v Lucerně v roce 1957, sňatek uzavřeli v roce 1958. Spolu vychovali dceru a syna. Mají dvě vnoučata a pět pravnoučat. V její paměti nesmazatelně zůstaly především krásné vzpomínky na gymnaziální léta v Benešově - na spolužáky, profesory, chmelové brigády, pobyty na horách. Všem mladým lidem by kromě zdraví především přála, aby žili čestně, stále se vzdělávali a nic nevzdávali.

 

Pozn. redakce: Text neprošel jazykovou korekturou.