„[Cvičili jsme na sletu], to byly pro nás zážitky veliké, protože v tom roce 1948 to bylo tedy ohromné. Na to mám úžasné vzpomínky, jenom na ten průvod. Tam už byl Gottwald na tribuně, když jsme šli po tom nábřeží. Ta tribuna, kde on seděl, byla takhle vlevo. Takže když jsme se blížili k tribuně, kde byl Gottwald a jeho soudruzi, dostali jsme rozkaz vpravo hleď, abychom se otočili napravo, abychom se na něj nedívali. Tak to bylo, bylo to tak.“
„Za války, to je jenom taková malá epizodka. Ten můj strýc chodil na procházky, sněhu bylo všude hodně, zatemnění muselo být. Ale vzhledem k tomu sněhu asi byla obloha jasná, možná i měsíc svítil. U Světic, tedy za Strančicemi, je nad železniční tratí most a pod ním vede dráha, která vedla na Prahu a dolů do jižních Čech na Budějovice. Vylezl na tu stráň, protože slyšel, že jede nějaký vlak. Později nám vykládal: ‚Viděl jsem, jak jeden nákladní vlak se zamřížovanými okénky. Říkal jsem si, co to vezou? Viděl jsem samé kulaté tvary.‘ To si ještě neuvědomil, že jsou to ve skutečnosti hlavy. Byl to celý vlak vězňů, které vezli do koncentračního tábora. Dvěma se podařilo utéct a skončili tam u nás, u Javůrkových. Tam zůstali do rána. Ti Javůrkovi nabízeli, že jim seženou šaty a že tam ještě mohou zůstat, ale oni nechtěli. Jen se navečeřeli a ráno odešli. Ale oni [Němci] je už stejně měli v merku, sledovali je a někde je zastřelili. To je jenom taková epizoda, ten strýc z toho byl docela rozčilený. Říkal, že to byl celý nákladní vlak o osmi, devíti vagonech a ti vězni tam byli napěchovaní.“
„Chodila s námi do třídy Eva Roubíčková, byla ze Všestar a byla to dcerka židovských rodičů. Byla velice pěkná, tatínek byl zaměstnaný v Praze v nějakém špičkovém střižním obchodě, myslím, že to bylo někde na Národní třídě. Chodila krásně oblékaná, a protože byla ze Všestar, kde nebyla škola, děti ze Všestar chodily většinou do Říčan, ale protože ona tady měla strýce a tetu, kteří měli každý jedno děcko, ale jak ta teta, tak ten strýc měli árijce, takže do koncentráku hned nešli. Jednoho dne jsme šli takhle ze školy, ona měla ten svůj krásný švestkověmodrý kabátek, zlaté knoflíky, z téže látky baret. A když jsme se loučili a ona zamířila na ty Všestary, tak se s námi loučila a říká: ‚Já už zítra nepřijdu do školy.‘ My jsme byli překvapení, ale neřekla proč, ptali jsme se, a tak jsme přišli domů, a když jsme to řekli doma, mamka hned věděla, o co jde, když přišla sousedka, tak se už bavily o tom, že se zřejmě jedná o nějaký odsun. Když jsme šli druhý den ráno do školy přes most, tady byla dřevěná lávka, ona vždycky u té lávky na nás čekala, až přijdeme z toho našeho konce, tak Evička nikde. Nádraží už bylo plné židovských občanů a Evička Roubíčková s kufříčkem popošla, když nás viděla, že jdeme. V ruce měla panenku a měla kufřík, asi s nějakými věcmi pro tu panenku, tak přišla a mávala nám. Na to jsme se spolužačkami vzpomínaly. Samozřejmě jsme o ní víc neslyšely.“
Usínat s čistým svědomím, vzdělávat se a nic nevzdávat
Jaromíra Fassmannová, rozená Polanecká, se narodila 26. května 1933 v Praze, celý život prožila ve Strančicích. Měla o pět let staršího bratra Karla. Její otec byl učitelem češtiny a biologie na měšťanské škole v Mnichovicích. Matka zprvu pečovala o rodinu, později byla zaměstnána v advokátní kanceláři. Důležitou roli v životě rodiny, zvláště v období druhé světové války, hrál rodinný statek v Menčicích, kde hospodařil strýc. Jeho rodina se v roce 1948 odmítla zapojit do kolektivizace, z rodinného statku byla vystěhována, statek jí byl zabaven. Po absolvování páté třídy na obecné škole ve Strančicích pokračovala Jaromíra na měšťanské škole v Mnichovicích. V roce 1945 byla přijata na gymnázium v Benešově. Poslední ročník absolvovala na nově otevřeném gymnáziu v Říčanech, kde roku 1951 maturovala. Toužila studovat jazyky, na vysokou školu se však z kádrových důvodů nedostala. Celý svůj profesní život zasvětila zdravotnictví jako laborantka, práce ji velice bavila. Jednadvacet let pracovala na IV. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, posléze v hematologické laboratoři v Obloukové ulici. Významnou součástí života Jaromíry byl sport, členkou Sokola byla celý život. S manželem Jiřím vychovali dceru Jitku a syna Jana. Jaromíra Fassmannová zemřela 6. ledna roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!