Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fanta (* 1941)

• narozen 19. dubna 1941 v obci Zhoř nedaleko Vilémova na Vysočině

• rodina hospodařila na více než 20 hektarech půdní výměry a její předci již od doby po bitvě na Bílé hoře

• v červnu 1952 je nuceně vysídlili

• za nedodržení zemědělských dodávek odsoudili otce Josefa Fantu k nepodmíněnému trestu v trvání několika měsíců

• kvůli třídnímu původu vystudoval pamětník učební obor

• otec se po roce 1989 dočkal rehabilitace

• hospodářskou usedlost převzal pamětník v 90. letech ve zdevastovaném stavu

• roku 2024 žil opět ve Zhoři

Na cestu k hospodářství Fantových na Vysočině se v červnu roku 1952 vydal újezdní tajemník Matoušek z Kláštera. Na bicyklu kličkoval, šířka vozovky mu sotva vystačila. Než vyjel, posilnil se alkoholem, aby si dodal kuráž. Když dorazil k Fantovým a vešel do dvora, začal venkovskému sedlákovi vyhrožovat: „Koukejte odsud zmizet do čtyřiceti osmi hodin, nebo vás odvezeme třeba na Sibiř.“

Měli jsme veškerou mechanizaci, proto nás vystěhovali jako první

Ve Zhoři se 19. dubna 1941 narodil Jiří Fanta, nejmladší potomek svých rodičů Josefa a Marie Fantových. První roky vyrůstal v prosperujícím hospodářství, obdělávali více než 20 hektarů zemědělské půdy, zaměstnávali dva stálé pracovníky a na sezónní práce si najímali námezdní sílu.

Jiřího nejstarší bratr Josef studoval střední zemědělskou školu v Čáslavi. Zajímala ho mechanizace a nové poznatky se snažil zavádět i doma. „Soused Trouba se jim smál, když začali sekat vazačem, a komentoval to slovy: ‚Na práci mám přece dost dětí!‘ Když pak viděl, jak to naši mrskají a padají hotové snopy, jen koukal. Taky jsme byli první, koho vystěhovali. Měli jsme veškerou mechanizaci. Traktor táta koupil už v roce 1947 na půjčku ze záložny,“ vzpomíná Jiří Fanta, syn perzekvovaného sedláka.

Po komunistickém převratu se ve Zhoři u Fantových začali objevovat první agitátoři, kteří vyzdvihovali přednosti kolektivního hospodaření. Hospodář Fanta se nenechal ošálit a zpočátku je klidně odbyl, že ho jen zdržují od práce. Nátlak se stupňoval a změnil doslova ve štvanici proti soukromým zemědělcům, které režim označoval za „vesnické boháče“ nebo „kulaky“.

Traktor amerického koncernu John Deere jim komunisté zaplombovali a zakázali používat. Později si ho odvezla Strojní traktorová stanice Maleč, ale už po první zimě ho zdevastovali – nechali v něm zamrznout vodu. Podobně tomu bylo i s další mechanizací – pluh i lis jim komunisté ukradli a nařídili, aby se vrátili k práci s koňmi.

Křupane, my neseli, a podívej, kolik jsme toho namlátili

Šikana nabírala na obrátkách. Vládnoucí komunistická strana Fantovým pracovní výpomoc zakázala. Nejstaršího syna Josefa poslali na začátku padesátých let na více než čtyři roky na převýchovu k pomocným technickým praporům a druhého syna Václava vyloučili z posledního ročníku studií. Aby v otcově hospodářství nemohl pomáhat s plněním zemědělských dodávek, komunisté mu zařídili práci na výstavbě triangulačních věží po celé republice. Doma tak zbyl jen manželský pár a jejich sotva desetiletý syn Jiří.

Každoroční zvyšování povinných zemědělských dodávek patřilo k hlavním nátlakovým metodám. Splnit předepsaný plán mohl rolník jen na úkor vlastní spotřeby nebo výkrmu hospodářského zvířectva.

„Táta dostal dodávkový předpis a na jednu dojnici měl dodat 4 500 litrů mléka a na slepici 250 vajec. Přitom nám veškeré obilí sebrali,“ vzpomíná Jiří Fanta a popisuje incident, jak k nim vtrhla posádka Lidových milic z Chotěbořských strojíren. „Tatínek zrovna vymlátil a pytle s obilím postavil podél vrat, když přijela tatra Lidových milic. Tátu postavili ke vratům, dva ho hlídali se samopaly, další nakládali pytle a pak odjeli. Ještě dodnes slyším slova újezdního tajemníka, který říkal tátovi: ‚Podívej se, křupane, my neseli, a podívej, kolik jsme toho namlátili.‘“

Zvyšování dodávkových norem dokazují i archivní záznamy ze Státního okresního archivu v Havlíčkově Brodě (viz Dodatečné materiály). Od září 1949 začali po Josefu Fantovi vymáhat částky za nedodané mléko. Na pokutách za nesplněné dodávky zaplatil jeho otec celkem 175 000 Kčs. Podle jeho syna se rodina dostala do situace, kdy neměli co jíst.

Soudruhu, abys nezapomněl, cos byl

V usedlosti Fantových narůstal počet prováděných domovních prohlídek, komando Státní bezpečnosti (StB) přijelo dokonce i dvakrát během jednoho dne. „Dorazili v jednu v noci, ze skříní vyházeli všechno čisté prádlo a šlapali po něm. Maminka to všechno uklidila a za pár hodin přijeli znovu. Tohle maminku dostalo do hrobu,“ svěřuje se pamětník. Domnívá se, že v domě zřejmě pátrali po kompromitující fotografii, kterou jeho otec vlastnil. Usvědčovala totiž některé z někdejších členů místní komunistické buňky z dřívějšího členství ve straně Národní obec fašistická.

„Když v únoru zvítězila slavná dělnická třída, konala se u Brolíků v Klášteře schůze. Tatínek se jí účastnil a soudruh Kočí tam plamenně řečnil o jednotě strany. Během přestávky šel táta za ním, vytáhl fotografii a řekl: ‚Jardo, podívej se. Já jen abys nezapomněl, cos byl.‘ A to byl začátek našeho konce,“ je přesvědčen Jiří Fanta.

Vrátil se s vyraženými zuby a přeraženou sanicí

Důvodů k prohlídce stavení mohlo být ve skutečnosti víc. V okolí Zhoře se od května roku 1950 na různých místech ukrýval protikomunistický odbojář František Mojžíš, kterého Státní bezpečnost stíhala za vraždu újezdního tajemníka Antonína Piskače z Vepříkova. Mojžíš se osobně znal s Jiřího starším bratrem Josefem a také s myslivcem Václavem Provazníkem ze Zhoře, u kterého ho tajná státní policie v březnu 1952 vypátrala a zadržela.

„Táta byl v tu dobu asi týden v Pardubicích ve vyšetřovací vazbě. Domů přišel s přeraženou sanicí, zuby měl vyražené... Když ho pustili, tak tady byla milice a vojsko, všechno měli obšancované kvůli Mojžíšovi. Táta šel od vlaku z Golčova Jeníkova, a když viděl ten mumraj, raději celou noc stál u mostu a čekal, až se rozední, co bude dál,“ popisuje pamětník.

František Mojžíš byl po zadržení postaven před soud a nespravedlivě odsouzen k trestu smrti, přestože se později prokázalo, že čin nespáchal. Veřejný politický proces proběhl v sokolovně v Habrech ve dnech 3.–5. července 1952. Soud zároveň uložil vysoké tresty odnětí svobody dalším osmi osobám. František Mojžíš byl popraven ve věznici Pankrác v dubnu 1953 a jeho tělo skončilo ve společném hrobě Ďáblického hřbitova.

Vystěhování se pro nás stalo záchranou

Zpátky ale do roku 1952 a k sedláku Josefu Fantovi. Psychický teror komunistické mašinérie si začal na dvaapadesátiletém Fantovi vybírat svoji daň. Potkaly ho zdravotní potíže, jaké ho výrazně omezily při práci. „Tátu vzaly záda, že ležel jako lazar. Maminka ho musela v posteli otáčet. Na ni byla všechna práce. Já jsem obsluhoval a krmil koně. Jarní práce jsem dělal já, ale chomout jsem nezvedl – to jim musela nasadit maminka. Zachránilo nás jen to, že nás vystěhovali.“

Zoufalou situaci, kdy byla již navíc nemocná i matka, potvrdil v dopise adresovaném trestní komisi Okresního národního výboru v Chotěboři i syn Václav: „V tomto roce nezastaneme své povinnosti a bylo by lepší udělat něco dříve, než bude pozdě, než budou pole úplně zapleveleny. Můj otec již před delší dobou chtěl založit družstvo, bylo mu ale řečeno, že by mu bylo třeba rozbíti hubu. Já i můj otec se díváme na družstevnictví jako na jedinou možnost, jak dnes hospodařiti na vesnici.“

Soudruh Tecl z trestní komise neváhal a využil příležitosti ke konfiskaci hospodářství a navrch přidal pokutu. „V případě nedobytnosti tři měsíce náhradního trestu odnětí svobody,“ píše se v rozhodnutí (Spisy trestní nalézací komise z let 1949–1952, Fanta Josef, ka. 246 spis III-271.2-221/52, Státní okresní archiv Havlíčkův Brod). 

Když se pak Fanta o několik týdnů později zmátořil a došlo na výhrůžky od opilého tajemníka Matouška, došlo mu, že proti bolševické lůze už se nemá jak bránit. Nasedl na bicykl a objížděl okolní vsi s žádostí o přístřeší. Uspěl až v Golčově Jeníkově. „S plnou parádou nás vyprovodili 20. června 1952,“ vzpomíná Jiří Fanta. „Soudruzi tatínkovi nepůjčili ani koně, abychom se přestěhovali do Golčova Jeníkova. Stěhoval nás Venda Vojtěchů z Jakubovic – vzal žebřiňák a přestěhoval nás.“

Z vesnice čítající jen šest čísel popisných došlo k nucenému vysídlení i několika dalších rodin, včetně rolníka Jana Nováka a rodiny Troubových. Soudruzi sice získali jejich nemovitosti, polnosti, dobytek i mechanizaci, ale brzy narazili na zásadní problém – nedostatek pracovních sil.

Vypadalo to, že se nám začne dařit

Azyl našli Josef s Marií a synem Jiřím ve starobylém domě se dvěma skromnými místnostmi u ševcovského mistra Koťary. Znali ho už z dřívější doby, nechávali si u něho spravovat obuv. Fantovi nastoupili do místního jednotného zemědělského družstva a na první pohled se zdálo, že se situace začne zlepšovat. Naděje však brzy zhasla.

Začátkem roku 1953 nastoupil Josef Fanta několikaměsíční trest odnětí svobody za nesplněné dodávky. Jiří tak zůstal sám se svou těžce nemocnou matkou. Lékaři jí již dříve diagnostikovali rakovinu. Rodinné těžkosti se snažil alespoň částečně zmínit starší bratr Josef, když během své služby u pomocných technických praporů posílal domů balíčky s potravinami. Také mladší Václav si odbyl vojenskou službu u útvaru pro politicky nespolehlivé osoby.

Zdravotní stav maminky se však nijak nelepšil. Museli ji hospitalizovat v čáslavské nemocnici a naposledy v nemocnici v Pardubicích, odkud ji převezli k rodině. „Vracel jsem se ze školy, když jsem tátu potkal ve vratech. Řekl mi, že máme maminku doma, ale že už nežije. Zemřela 4. listopadu 1954 ve svých 47 letech,“ vzpomíná pamětník na poslední chvíle.

Zasloužilého partyzána a komunistu protáhl močůvkovým kanálem

Po vystěhování začal Jiří Fanta docházet do školy v Golčově Jeníkově. Nálepku syna kulaka mu připomínal zejména učitel ruštiny Alois Dvořák přezdívaný Zouvák, který kdysi bojoval jako legionář proti bolševikům, ale nyní horlivě sloužil komunistickému režimu. „Chtěl jsem být kuchařem a už jsem měl všechno domluvené. Ale strana a vláda rozhodly jinak. Přijímačky na hnojárnu v Čáslavi jsem sice složil, ale přišel mi dopis, že přednost mají děti z dělnických rodin,“ vzpomíná Jiří Fanta.

Odešel do Štěpánova za Chotěboří, kde nastoupil do učňovské školy. Poté pracoval ve Výzkumném ústavu bramborářském v České Bělé, což mu umožnilo v roce 1957 studium na zemědělské škole v Havlíčkově Brodě. Po jejím dokončení nastoupil jako zootechnik v Hrádku u Pacova, kde se dostal do konfliktu s opilým bývalým slovenským partyzánem.

„Ráno jsem přišel do chlíva po páté hodině a viděl, jak bodá vidlemi do krávy, z níž tekla krev. Popadl jsem ho za límec a vytáhl močůvkovým kanálem ven. Byl to zasloužilý člen strany a já měl nahnáno, že půjdu sedět. Neřešilo se, že jsem bránil státní majetek, ale to, že jsem napadl komunistu,“ vzpomíná Jiří Fanta.

Ze šlamastiky ho dostal až vedoucí výzkumného ústavu, protože hájil jeho pracovitost. Jiřího Fantu přeložili až do roku 1960 k práci s koňmi a poté složil řidičské zkoušky na traktor.

O statku už nikdy nemluvil

Po vojenské službě se v roce 1963 oženil a s manželkou se usadili v obci Kluky na Čáslavsku. Přestěhovali k sobě i ovdovělého otce, který do roku 1965 pracoval jako dělník v pivovaru v Golčově Jeníkově. Jako bývalý politický vězeň pobíral zpočátku chabou měsíční penzi 273 Kčs. „Táta o statku už nikdy víc nemluvil. Nevím, jak to nesl vnitřně, ale musel si to v sobě urovnat, protože se dožil 78 let.“

Josef Fanta se navrácení majetku nedožil. Usedlost po vystěhování Fantových převzaly pod správu Státní statky a později zde jednotné zemědělské družstvo zřídilo prasečák. Rodinný grunt získal zpět Jiří Fanta v polovině 90. let v neutěšeném stavu. Do rodného domu ho to ale jednoduše táhlo a po rozsáhlé rekonstrukci se v roce 2001 s manželkou vrátili do Zhoře, kde se od té doby stali opět hospodáři.

V knize Osudy politických vězňů na Havlíčkobrodsku Jiří Fanta otevřeně popisoval prožitý teror, který jeho rodinu a mnoho dalších postihl. Na závěr přidal osobní vzkaz: „Budiž komunistickým vrahům našeho venkova odpuštěno, jelikož to byli lidi rozumu mdlého a dodnes jejich pohrobci nevědí, co znamená čest, poctivá práce a čisté svědomí! My se můžeme podívat každému do očí zpříma, oni nikoliv!“