Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Faltýnek (* 1926)

• narozen v roce 1926 v Ochozi u Konice

• člen Sokola a odbojové organizace Obrana národa

• otec Josef Faltýnek i strýc za odbojovou činnost popraveni

• vězněn v Olomouci, na Veveří

• deportován do koncentračního tábora Dachau

• vykonával otrocké práce v Rabštejně, pobočném táboře KT Flossenbürg

• po válce až do roku 1960 hospodařil na vlastním statku

• zemřel v roce 2018

Radomír Faltýnek se narodil 24. dubna 1926 v Ochozi na Konicku jako syn sedláka a italského legionáře. Měl  o čtyři roky starší sestru. Válka na nikoho nečekala, a tak se v roce 1939, kdy ještě Radomír Faltýnek navštěvoval měšťanskou školu, objevila na rynku celá kolona německého vojska. Vojáci začali skupovat všechno zboží z obchodů, sami nabízeli jídlo, ale to nikdo nechtěl. Tak pro tehdy dvanáctiletého Radomíra začala války

V tomtéž roce, 1939, se začal formovat odboj. Nejprve měl za lubem jeden rodinný známý z Olomouce vybudovat v blízkosti bydliště sklad vojenského materiálu. Tato idea se ale nakonec nerealizovala, protože by stodola, kde se vše mělo skladovat, byla moc nápadná. Strýc František Faltýnek se ale té myšlenky nevzdával. Jako sokol a člen odbojové organizace Obrana národa se podílel i na převozu emigrantů do Polska. Tak se tedy celá rodina Faltýnků zapojila do odboje.

Kromě strýce měl i otec Josef Faltýnek jako bývalý legionář k odboji blízko. Zažili například tento příběh: „Jeden ze sousední dědiny byl členem Finanční stráže, za republiky. A protože měl s ordnerama nějaký věci, tak prostě na nás v noci tloukl, budil, že potřebuje okamžitě zmizet, že po něm jde gestapo. A věděl, že otec tam něco organizuje, že by ho mohl dostat ven. Tak otec v noci zapřáhl koně, vlakem si netroufal jet, to bylo už kontrolovaný. A jel s ním na tom povoze do té Olomouce, aby ho nechytli. Zatím přijel strejda a říkal, ať víc takových kunšaftů neposílá, to že bychom byli všichni v Dachau cobydup. Protože on se v té uniformě v Ostravě tak opil, že nebyl schopný se udržet na nohou. Takže u toho rozjíždějícího se vlaku stáli z jedné strany Němci a oni ho do toho vlaku museli vhodit, aby odjel.“

Radomír Faltýnek vzpomíná, že když začala válka, většina lidí si myslela, že přijde rychlý zásah velmocí z východu i západu a bude po válce. To se mýlili. Společnost začala propadat depresi, další zlom přišel s operací Barbarossa, tedy s napadením Sovětského svazu Němci v červnu 1941. V tomto období se na území Hostýnských vrchů začala vytvářet další odbojová organizace, jejíž některé členy Radomír Faltýnek znal. Bohužel se mezi partyzány infiltroval konfident gestapa. Až v 90. letech se přišlo na to, že to byl ruský výsadkář, který se okamžitě po výsadku vydal do služeb tajné policie.

Po atentátu na Heydricha se i v okolí Konice a Ochozi objevovaly letáčky s výzvou k přiznání se k činu. Strýc ještě několikrát z Olomouce přijel, ale už tušil, že brzy bude zatčen. Zůstával jako jeden z mála z velitelství Obrany národa na svobodě. I jeho ale nakonec zatkli a po dvou dnech byl popraven v Kounicových kolejích v Brně. V domě Faltýnkových se konaly porady, zda klást při zatýkání odpor. Nakonec se rozhodli, že v dané situaci to nemá význam. Zbývalo jen vyčkávat.

Mezitím se Němcům podařilo značně eliminovat partyzánské hnutí. „Ráno, když se lidé probouzeli, tak zjistili, že je celá dědina uzavřená, obklíčená vojskem. Od prvního vlaku, co lidé jezdili do Prostějova do zaměstnání, tak byli vráceni. Museli vystoupit a vrátit se zpátky. Děti do školy nesměly, musely se vrátit zpátky. A kolem osmé hodiny vjely do dědiny tři prázdné autobusy a vozidla pod plachtou, s kterými přijeli esesmani. Obklíčili ten dům, kde se schovával Masný s tím společníkem. Vyzvali je, aby se vzdali. Ten jeden z nich se snažil vytáhnout tašku ve střeše, ale jak to bylo zasněžené, tak oni do ní pustili salvu. Na to se ozvala jedna rána tam a byl klid. Potom tam vnikli, no a ten Masný se sám zlikvidoval a toho druhého našel pes. Byl pod nějakým škopkem převráceným. Tak ho tam prostě objevil.“

Vlna zatýkání stihla několik rodin v celé vsi. Na seznamu byl i otec Radomíra Faltýnka, jenže při tomto zátahu ho nezatkli. Přišli si pro něj až strážníci o několik dní později. Nakonec byl převezen do Zlína, kde zůstal ve vazbě asi měsíc. Následně ho transportovali do Bratislavy, kde rok dělal tzv. kal-faktora, tedy chodbaře na cele smrti. Sám mohl psát domů jednou za měsíc a z dopisů rodina soudila, že i jeho čeká stejný osud. Ten se ale nekonal a otec Radomíra Faltýnka byl odeslán do Brna-Veveří, do zařízení táborového typu. Tam se staral o králíky a dělal si naději, že nejhorší má za sebou.

Před Vánocemi 1943 ho dokonce mohla rodina navštívit, ale po Novém roce vyšly na povrch další informace o jeho ilegální činnosti. To všechno vinou člověka, který se vydával za parašutistu, ale jen okrádal případné pomocníky a zneužíval jejich dobroty. Ten náhodou objevil skrýš učitele, který se u Faltýnků schovával. Tento falešný parašutista jménem Fiala musel být zlikvidován, protože učitele poznal. Fiala se sám dostavil na gestapo a udal místo skrýše učitele. Gestapo se tedy rozjelo přímo do Ochozi k Faltýnkům.

V jejich domě byl jen jejich známý, který před gestapem utekl oknem, protože to byl bývalý spoluvězeň otce. Ale kvůli sněhu byly všechny stopy vidět… Poté se gestapo zaměřilo na Radomíra. Jeli za ním do školy, ale on se mezitím vracel domů. Nakonec ho zastihli doma. Za chvíli domů přijela i maminka a společně je gestapo odvezlo do Olomouce. Tam je rozdělili.

Radomír Faltýnek si musel začít zvykat na tvrdé zacházení, po několika ranách byl umístěn na celu. První týdny se seznamoval s řádem, který ve vězení panoval. Byl přeřazen na jinou celu, kterou sdílel s jinými chlapci z Bouzovska, taktéž zapojenými do odboje. Zanedlouho je všechny přesunuli do olomouckého vězení. Jelikož pamětník ještě nedosáhl 18 let, byl umístěn na celu pro mladistvé. Prvním problémem, který zaznamenal, byly všudypřítomné vši. S nimi vedl nekonečný boj, ten skončil, když byl znovu odeslán na gestapo.

Na celu byl přidělen k ruskému chlapci. Začali pracovat, měli za úkol dělat různé drobné práce ve vězení jako praní prádla nebo mytí nádobí. Pomalu si zvykali na drsné poměry, fyzický a psychický teror, ale i na hrůznější věci, jako byl při jedné obyčejné cestě do prádelny pohled na přivázaného a zmučeného vězně. Ve vězení se pohybovali i gestapáci, kteří Radomíra znali. S nimi měl těžké pořízení, garantovali mu, že domů se nevrátí.

V květnu 1944 byli nad ránem transportováni do Brna. Přeplněným autem se dostali na nádvoří Cejlu. Tam vězně rozdělili na tři skupiny. Další cesta směřovala na Veveří. Už to místo znal díky návštěvě z Vánoc 1943. Říkal si, že tady to nebude tak špatné. Ze začátku nebylo. Lepil obálky, kopal v Lužánkách protiletadlový kryt. Na těchto místech měl i více polévky. Na stavbě se setkal s esesákem, který měl francouzské předky, I díky této známosti si pan Faltýnek ještě polepšil. Uklízel tenisové kurty, rozdával vojákům chléb. Úplným vrcholem ale bylo komando, které pracovalo ve veterinární nemocnici. Kromě dostatku jídla se v bytě jednoho ze správců nemocnice, pana Švehly, mohly konat schůzky s lidmi z vnějšku.

Jenže nic netrvá věčně. Zničehonic se mu vytvořil vřed s hnisem na tváři. Doktor mohl jen doufat, aby nebyla poškozena nervová spojení pro obě oči. Třetí den začal hnis vytékat přímo okem. A aby toho nebylo málo, tak zanedlouho ho dostihl příkaz k dalšímu transportu. Vězni při jízdě v temném vagoně mohli jen hádat, kam dorazí. Konečná stanice se jmenovala Dachau. Když vystoupili v Mnichově, první starostí bylo sehnat něco k pití. Pan Faltýnek měl s sebou od tety sto marek. Za ně dostali od jednoho zaměstnance špinavou vodu, ale i tak měla cenu zlata. Samotný tábor ležel asi dvacet kilometrů od Mnichova. Tuto trasu jeli vězni dobytčákem.

V táboře všechny čekala „uvítací procedura“. Stříhaní, mytí, fasování mundúru i čísla, Radomír Faltýnek měl číslo 190455. „Pak jsme se tam setkali s docela jinými transporty. My jsme tam stáli nazí. My z toho Brna, kteří jsme byli pod těmi Kaštany, jsme si připadali jako ,krmíci‘. Protože třeba já jsem měl k sedmdesáti kilům, když jsem tam přijel. A teďka tam okolo nás ty kostry už a my každý ještě ten balík s jídlem. Tak jsme to tam na tom místě všechno rozdali. Jenom jediný z našich vězňů, byl to člověk z Konice, ten si svůj pakl nechal a nedal žádnému nic.“ První dny nově příchozí vězni jen stáli na apelplacu. Pomalu se seznamovali i s ostatními v táboře. Radomír Faltýnek se tam náhodou poznal s člověkem, který byl ve vazbě s jeho strýcem.

Ubytovací baráky byly beznadějně přeplněné. I jít na záchod, hlavně v noci, se občas stávalo nemožným. V lágru také poznávali mechanismy, které fungovaly mezi vězni. Pamětník patřil k nejmladším a jednou sám musel ranami vyplatit jiného vězně, protože kradl jídlo. Někdy se do nebezpečí dostával celý tábor, ač obehnán zdmi a chráněn zbraněmi, byl na nálety krátký. Bomby padaly naštěstí jen na město, a tak se ve vzdálenějším Dachau jen třásla zem.

V Dachau se vězni z Brna dlouho nezdrželi. Ještě to léto, po šesti týdnech, je čekal další transport. Místem určení byl Rabštejn v severočeských Sudetech, pobočný tábor KT Flossenbürg. Vězni konečně nemuseli živořit o pár kapkách vody denně a mohli se napít.

Rabštejn byl zvláštní tábor, místo klasických baráků byl složen z místností, kterým říkali vězni byty. První den si každý vybíral povolání. Pan Faltýnek začal pracovat v podzemí, jenže si myslel, že bude lepší práce v Bahnhof komandu na nádraží. Tohoto rozhodnutí později litoval. Na nádraží totiž přijížděly často vlaky s tunami písku, o které se muselo komando postarat a vyložit je. K tomu, aby se vše správně a rychle vyložilo, používali esesmani pytle s pískem, vězně jimi mlátili.

V táboře také řádil tyfus. Procházení kolem mrtvol v pytlích jen s obnaženou hlavou a jmenovkou se stalo normálním, a tak se začalo očkovat. Nejdříve v táboře, poté i v děčínské nemocnici. Tam museli v zimě nazí stát v zahradě a čekat na to, až je přijmou. Při jedné cestě na práci snědl Radomír Faltýnek řepu, která mu přivodila křeče a střevní problémy. Dostal se tak mezi nemocné a doufal ve změnu komanda. Ta nakonec přišla a Radomír začal montovat tovární halu v Markvarticích. Na stavbě spolupracoval s Ukrajinci a Rusy, od nich poprvé slyšel, že nacismus, fašismus i komunismus jsou stejně zrůdné ideologie. Hlavně Ukrajinci obdivovali banderovce. Po čase začaly znovu chodit balíky a pošta. Kromě normálních vězňů zpozorněli i kápové. To proto, že oni také dostávali svoji část. Pamětníka tak zpět stáhli k Bahnhof komandu. A s dobrými vztahy s kápy se dýchalo mnohem lépe. V tomto táboře se s ostatními dožil konce války.

Radomír Faltýnek se po válce snažil hsopdoařit na svém statku, jak jen to šlo. Předělával si traktory a chtěl si postavit rodinný domek. Získání povolení bylo podmíněno vstupem do JZD. Rozjel se až do Olomouce. „Taková výměna názorů. A já mu potom říkám: ,Jestli chodíte přesvědčovat do družstva lidi, kteří by měli sedět v kriminále, tak se nedivte, že se tomu bráníme.‘ – , A koho tím myslíte?‘ zeptal se. Říkám, že církevního referenta Pavlíčka a policajta Potyku. On vyskočil a zezelenal. ,Jak si troufáte o těch lidech takto mluvit?!‘ Říkám: ,Protože to znám. Pavlíček měl na starosti sklad materiálu po Němcích v Litovli, a když se to likvidovalo, tak tam bylo takové manko, že se žádný nedopočítal. A druhej v dubnu 1945 v sousední vesnici, to bylo teďka v Úžinku, zabavil na černo zabité prase a vyhrožoval ještě gestapem. To prase odvezl, v květnu přivezl prázdné škopky od toho masa a tím to skončilo. Říkám, že u nás takovýto člověk zůstává špatným.‘ Bratranec seděl bokem, tak jsem viděl, jak jen sepjal ruce. A on mi říká, že se domluvíme s okresním národním výborem, tím jsme se rozešli. Když jsme vyšli z té kanceláře, tak mi bratranec povídá, že mě zavřou. Proč? Vždyť to jsou jeho kamarádi. Vždyť vlastně on a tito jsou krčmaňští, co dělali ten atentát na Masaryka, Zenkla. Ty balíčky, které byly rozesílané.“

Radomír Faltýnek vzpomíná, jak odolával vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD) odmítal podepsat přihlášku, dokud v něm nebude alespoň půlka vesnice, aby se neřeklo, že kvůli němu do něj museli vstoupit ostatní. Počet lidí v JZD stoupal a nakonec, až v roce 1960, podepsal vstup i pamětník.

V JZD měl na starosti stavby, při jejichž realizaci spolupracoval i s Rakušany. Poté se s tímto družstvem rozešel a začal pracovat ve výrobně strojů v Uničově, ale finanční situace nebyla dobrá, ještě s přihlédnutím na mateřskou dovolenou jeho manželky. Vrátil se proto do Konice do závodu, kde spravoval turbíny. Po roce dostal kýlu, a tak změnil místo. Jezdil s vysokozdvižným vozítkem a multikárou. Pochvaloval si, že na tomto pracovišti nebylo tolik komunistů. 

V 60. letech se několikrát setkal se svými spoluvězni a odbojáři. Sám usiloval o odškodnění, ale řádného se dočkal až po sametové revoluci v roce 1989.