Radomír Faltýnek

„Jeden ze sousední dědiny byl členem Finanční stráže, za republiky. A protože měl s ordnerama nějaký věci, tak prostě na nás v noci tloukl, budil, že potřebuje okamžitě zmizet, že po něm jde gestapo. A věděl, že otec tam něco organizuje, že by ho mohl dostat ven. Tak otec v noci zapřáhl koně, vlakem si netroufal jet, to bylo už kontrolovaný. A jel s ním na tom povoze do té Olomouce, aby ho nechytli. Zatím přijel strejda a říkal, ať víc takových kunšaftů neposílá, to bychom byli všichni v Dachau cobydup. Protože on se v té uniformě v Ostravě tak opil, že nebyl schopný se udržet na nohou. Takže u toho rozjíždějícího se vlaku stáli z jedné strany Němci a oni ho do toho vlaku museli hodit, aby odjel.“

„Ráno, když se lidé probouzeli, tak zjistili, že je celá dědina uzavřená, obklíčená vojskem. Na první vlak, co lidé jezdili do Prostějova do zaměstnání, tak byli vráceni. Museli vystoupit a vrátit se zpátky. Děti do školy nesměly, musely se vrátit zpátky. A kolem osmé hodiny vjely do dědiny tři prázdné autobusy a vozidla pod plachtou, s kterými přijeli esesmani. Obklíčili ten dům, kde se schovával Masný s tím společníkem. Vyzvali je, aby se vzdali. Ten jeden z nich se snažil vytáhnout tašku ve střeše, ale jak to bylo zasněžené, tak oni do ní vypustili salvu. Na to se ozvala jedna rána tam a byl klid. Potom tam vnikli, no a ten Masný se sám zlikvidoval a toho druhého našel pes. Byl pod nějakým škopkem převráceným. Tak ho tam prostě objevil.“

„Pak jsme se tam setkali s docela jinými transporty. My jsme tam stáli nazí. My z toho Brna, kteří jsme byli pod těmi Kaštany, jsme si připadali jako ,krmíci‘. Protože třeba já jsem měl k sedmdesáti kilům, když jsem tam přijel. A teďka tam okolo nás ty kostry už a my každý ještě ten balík s jídlem. Tak jsme to tam na tom místě všechno rozdali. Jenom jediný z našich vězňů, byl to člověk z Konice, ten si svůj pakl nechal a nedal žádnému nic.“