Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rusové nás brali jako kořist
narodila se 7. února 1923 v Sedlčanech
její otec byl ševcem u dvora ve Vídni, po vzniku republiky se vrátil do Sedlčan a oženil se zde
vystudovala obchodní akademii v Táboře
za války pracovala jako účetní
za války byly Sedlčany vystěhovány, rodina našla útočiště v Kamýku nad Vltavou
zažila osvobození americkou armádou i postup ruských vojáků
v době osvobození jí zemřela sestra
po válce se mohli vrátit do svého vykradeného domu v Sedlčanech; opravili ho, ale vzápětí jim ho sebrali komunisté
později pracovala v knihovně na sedlčanském děkanství
V květnu roku 1943 slyšeli v rozhlase, že Sedlčany se mají do tří měsíců vystěhovat. Daňkovi vlastnili velký obchod s obuví a nevěděli, kam boty dát. Schovali je tedy pod podlahu na půdě. Měli plný strop bot a kůží a mysleli si, že až je budou bombardovat, budou létat boty.
Vlasta Faktorová pracovala ve firmě pana Sýkory v Sedlčanech, který její rodině nabídl byt v Kamýku nad Vltavou. Nebylo tam mnoho místa. „Ještě k tomu vystěhování. Najednou v květnu, byla jsem zrovna na rande u splavu, jsme slyšeli z obecního rozhlasu, hlásili, že Sedlčany se mají vystěhovat, a tak ještě s mým chlapcem jsme si říkali: ‚To není možné, jak by mohli okresní město, okresní úřad, soud, berňák, to všechno vystěhovat – to nemůže být pravda,‘“ nevěřila požadavku Němců pamětnice.
Přesídlenci byli povinni najít si nové ubytování sami, mimo území cvičiště. Většina se snažila zajistit si bydlení někde poblíž... S hledáním ubytování pomáhal Ústav pro péči o přistěhovalce, jenž byl původně zřízen pro obyvatele, kteří museli odejít z pohraničí. Ústav s pomocí dotazníku o ubytovacím prostoru zjišťoval volné prostory a tyto prostory pak kancelář nabízela přesídlencům. V případě zájmu vydala majiteli daného prostoru ubytovací příkaz. Přesídlenci získali domovské právo v obci, kam se přistěhovali poprvé. Zprvu bylo vysídlencům povoleno si s sebou odvézt veškeré movité věci. Později však byli nuceni veškerý majetek nechat na místě.
Stanné právo
Když bylo v platnosti stanné právo, nesmělo se po osmé hodině večerní vycházet z domu. Do Kamýku nejezdily autobusy, a tak lidé museli dojíždět na kole a v zimě třeba i na lyžích. Lidé, kteří pracovali v tehdy již vystěhovaných Sedlčanech, museli mít zvláštní průkaz, který se nazýval ausweis. Vždy, když jeli do Kamýku, tak na konci ulice stál voják a museli se prokázat. V roce 1944 na Dušičky přivezlo nákladní auto vystěhovalce a Němci dovolili místním lidem jít na hřbitov.
Příjezd Američanů
Během povstání byl Kamýcký most podminován. V neděli večer se lidé z rozhlasu dozvěděli, že vlasovci zachránili Prahu. Osmého května 1945 uslyšeli z ulice rámus a také děti, které volaly: „Američané jsou tady!“ Všichni vyběhli ven, kde stály dva džípy a byl tu jeden major. Na zahradě rostl bez a pamětnice ho šla utrhnout, aby Američanům poděkovala za to, že je osvobodili.
Vypálíme vám chalupu!
V noci u Daňkových v Kamýku někdo bušil na dveře. Byl to zarostlý černý chlap a říkal, že když ho nepustí dovnitř, vypálí jim chalupu. Do Kamýku přijely dva autobusy a v jednom z nich byly kůže na boty a ve druhém boty, takže bylo jasné, že Rusové kradou. Boty si vzali jako kořist a Vlasta Faktorová vzpomíná, že také znásilnili jednu její spolužačku.
Jedenáctého září 1945 panovala velká vedra a sestra pamětnice onemocněla. Matka šla ještě ten den pěšky pro doktora a následně sestru odvezli do nemocnice. Nakonec však vážila pouhých dvacet kilogramů a brzy zemřela.
Rodina se později vrátila do svého domu v Sedlčanech, ale našla ho vykradený a zničený. V domě zůstala jen kamenná žehlička. Matka tenkrát chtěla raději zůstat v Kamýku.
Na závěr Vlasta Faktorová vzpomíná, jak se stala svědkem pádu amerického letadla: „My jsme viděli za plotem něčí zahrady ohořelé, nafouklé tělo letce. Americká ambasáda vyzývala všechny, kteří něco viděli, aby podali zprávu, a tak jsem jim to napsala. Mám od nich děkovný dopis, protože jejich rodiny pátraly po svých blízkých.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radek Kriegler)