Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Pro mne osobně emigrace byla štěstím
narozen v prosinci 1944 v Praze
jeho otec byl sedm let vězněn v pracovních táborech
z kádrových důvodů nebyl přijat na gymnázium
vyučil se ve Spolaně Neratovice, večerně si udělal maturitu
od roku 1964 studium VŠCHT v Praze
od mládí se věnoval horolezectví
srpen 1968 ho zastihl ve francouzských Alpách
do Československa se nevrátil
požádal o azyl ve Švýcarsku, usadil se v Basileji, dostudoval vysokou školu
udělal si doktorát z chemie – Ph.D.
věnoval se aplikovanému výzkumu bateriových článků ať již pro hodinářský průmysl (Renata AG – Swatch group) či automobilový průmysl
na vrcholové úrovni se věnoval horolezectví (vylezl například na Mount McKinley a Lhotse)
držitel českého horolezeckého výškového rekordu z Lhotse (1979–1983)
žije ve Švýcarsku v Itingen (kanton Basilej-venkov)
Úspěšný a světově uznávaný chemik Ivan Exnar byl vždy velký sportovec, od mládí měl rád hory, již jako student začínal lézt po skalách. Láska k horám i nepřímo ovlivnila jeho emigraci. Okupace „spřátelenými“ vojsky ho zastihla na svazích Mont Blancu. Do Československa se už nevrátil. Usadil ve Švýcarsku, a tak mohl snadno pokračovat ve svém koníčku a věnovat se horolezectví na vrcholové úrovni. V roce 1979 byl pozván do rakouské himálajské expedice na osmitisícovku Lhotse (8 516 metrů nad mořem), kterou úspěšně zdolal. To z něho na několik let udělalo držitele českého horolezeckého výškového rekordu, který byl překonán až v roce 1983 výstupem Josefa Rakoncaje na vrchol K2.
Ivan Exnar pocházel z politicky nespolehlivé rodiny, otec, důstojník československé armády, byl odsouzený v padesátých letech do uranových lágrů na Jáchymovsku, odseděl si asi sedm let v různých kriminálech. Jako malé dítě si otce kvůli tomu moc nepamatuje. Má však jednu krátkou, ale intenzivní vzpomínku z návštěvy u tatínka v lágru.
„Jednou, to bylo někde na Jáchymovsku, jsme byli na návštěvě. Moje sestra a máma, to bylo někdy před Vánocemi. Byl jsem ještě dítě, dvojitý plot, okýnko a ještě dvoje mříže. Na druhé straně táta a bachař. Co má člověk říct v téhle situaci, to bylo těžké pro mámu. Řekla sestře mojí, zazpívej tátovi písničku. Blížily se Vánoce, tak začala ‚Ježíšku, panáčku‘. Bachař to slyšel, cvak, konec. Před námi tam tátu zmlátil. Pak vykládal, že dokopali ho do cely. Tak to tehdy fungovalo. Je to tak, jak se to popisuje.“
Později o tom otec doma moc nevyprávěl, jeho syn měl asi jiné starosti. Kvůli svému původu nebyl přijat na gymnázium, místo toho se vyučil lučebníkem ve Spolaně Neratovice. S profilem dělníka si už mohl dodělat maturitu a při uvolnění poměrů v šedesátých letech byl v roce 1964 přijat na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze.
Uvolnění poměrů za pražského jara využil po svém. V roce 1968 se mohlo volněji cestovat, se svým kamarádem se vydal do francouzských Alp.
„V roce 1968, někdy začátkem léta, jsme na motocyklu s Karlem Šubrtem, který byl tenkrát můj největší kamarád, odjeli do Chamonix ve Francii, kde jsme lezli různé skalní a ledové věci. Tam nás taky zastihl 21. srpen 1968. Šli jsme nejdřív Bonatiho cestu na východní Kapucín a pak na ,major‘ cestu na Mont Blanc. Došli jsme na Fourché chatu, byli jsme tam sami. Pak jsme potkali na ledovci ‚Mer des glaces‘ dva chlapíky, jeden z nich byl Polák a druhý Francouz. Dali jsme se do řeči, že jsme Češi. ‚To nevíte, 21. srpen, v Praze jsou tanky.‘ Koukali jsme jako blázni. Francouz vytáhl krabičku Gitanes, ač nekuřák, cigaretu jsem si od něj vzal. Pak tu krabičku hodil do sněhu.“
Čeští horolezci si na místě schovali část vybavení na skalní lezení a po několika dnech se pro něj museli vrátit. Ivan Exnar na místě ještě nalezl prázdnou krabičku gitanek, ale dozvěděl se, že jejich horolezečtí kolegové, od nichž se dozvěděli o srpnové invazi, již nejsou naživu. Zahynuli při sestupu z Mont Blancu.
Ivan Exnar pokračuje ve vyprávění: „Tam (v Chamonix) jsme zůstali poměrně dost dlouhou dobu, asi tři nebo čtyři týdny. Tenkrát byla velká sympatie pro Čechy. Všichni hoteliéři si nás půjčovali jak na obědy, tak na večeře, byli jsme pozvaní do těch nejlepších hotelů, tam jsme měli všechno zadarmo. Postupně se lidi vytráceli, někteří se pokoušeli vrátit domů. Já jsem měl jako student chemie čtvrtého ročníku domluvenou praxi ve firmě CAMAG v Muttenz. Bylo to domluvené privátně, ale bylo to akceptované školou v Praze. Tak jsem tam zajel.
Přijel jsem do Švýcarska, tady bylo vše připravený pro Čechy, euforie. Začal jsem pracovat v CAMAG v Muttenz, byl jsem tam asi tři týdny. Nabídli mi studovat na univerzitě, zapsal jsem se. Byla to taková příležitost tady zůstat, neměl jsem v úmyslu se nějak nevracet nebo utíkat, to se nediskutovalo. Po nějaké době jsem dostal od českých úřadů, že jsem vyloučený ze studia a odsouzený na tři roky vězení. Tak jsem si říkal: ‚No tak dobrý, chlapci.‘ Požádal jsem si o azyl, a tak jsem tady (ve Švýcarsku) zůstal.“
Profesně se mu dařilo. Usadil se v Basileji, která je centrem švýcarského chemického průmyslu. Dodělal si vysokou školu a později dokonce získal z anorganické chemie doktorát. Nastoupil do firmy, která vyvíjela baterie pro hodinářský průmysl, hodně spolupracovali s japonskými inženýry, často do Japonska i pracovně cestoval. O mnoho let později přešel do výzkumné firmy a nakonec si založil vlastní výzkumnou firmu, která se podílí na vývoji nanotechnologií a materiálů do baterií pro elektromobily.
Vždy se mu více či méně úspěšně dařilo dát dohromady profesní život se svými sportovními koníčky. Kromě lezení se Ivan Exnar věnoval i paragladingu a rogalu, a to i závodně. Udělal si pilotní průkaz a vlastnil motorové rogalo a malé sportovní letadlo.
V současnosti je z něj spokojený a aktivní důchodce, který stále jezdí po celém světě a leze po horách. Není to sice v takových výškách ani tak technicky náročné lezení jako v mládí, ale bez pohybu nemůže existovat.
„To byla holt taková doba. V podstatě tím, že jsme utekli, pro nás osobně, to bylo štěstí. Aktivní životní léta, kdy se člověk mohl nějak realizovat (pracovně nebo sportovně), tam (v Československu) se člověk zabil. Pro nás, pro můj ročník, ten převrat přišel moc pozdě. Tady se mohl člověk realizovat, naučil se řeči, úplně jiný způsob života. Do jisté míry to bylo štěstí pro nás. Bylo to samozřejmě vykoupené emigrací.“
Například se svým otcem se po emigraci viděl jen dvakrát. Kvůli tomu, aby mohl za svým nemocným otcem přicestovat, se dokonce vykoupil z československého občanství a zaplatil komunistickým úřadům několik tisíc švýcarských franků. Otec však mezitím zemřel. Mohl tak ještě v osmdesátých letech přijet za matkou a sestrou, které zůstaly v Praze.
„Když už mluvíme o tom vztahu k Československu, tak si pamatuji, že jsme letěli z Vídně. Do Vídně se jelo vlakem a tam bylo oficiální rozloučení. Vyletěli jsme a bylo krásné počasí a byl vidět soutok Labe a Vltavy v Mělníku. Pro mne to byl hodně emocionální moment, byl jsem deset kilometrů od domova a přitom strašně daleko. Na to dneska krásně vzpomínám.“
Pro Ivana Exnara byla vždy důležitá sportovní část jeho života. Jak sám přiznává, někdy na úkor rodiny. „I ve Švýcarsku jsem lezl, jak se švýcarskými kolegy, tak s českými. Byl jsem pozván ještě s jedním kamarádem na Aljašku na Mount McKinley, kde se nám podařilo horu vylézt. Expedici vedl známý rakouský horolezec Erich Vanis, tak jsme se seznámili. Rakušané plánovali expedici, která byla pod záštitou Rakouské himálajské společnosti, a pozvali mne jako hosta, abych jel s nimi. Pro mne to byla obrovská šance se dostat do Himálají. To bylo v roce 1979. Odjeli jsme tam s Petrem Šírem, kamarádem z Vídně, také Čechem. Měli jsme to štěstí, že jsme dosáhli na vrchol. Byla to jedna z posledních velkých státně dotovaných expedic.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)