Ivan Exnar

„Pak tu byla sportovní část (mého života). I ve Švýcarsku jsem lezl, jak se švýcarskými kolegy, tak s českými. Byl jsem pozván ještě s jedním kamarádem na Aljašku na Mount McKinley, kde se nám podařilo horu vylézt. Expedici vedl známý rakouský horolezec Erich Vanis, tak jsme se seznámili. Rakušané plánovali expedici, která byla pod záštitou Rakouské himálajské společnosti, a pozvali mne jako hosta, abych jel s nimi. Pro mne to byla obrovská šance se dostat do Himálají. To bylo v roce 1979. Odjeli jsme tam s Petrem Šírem, kamarádem z Vídně, také Čechem. (…) Měli jsme to štěstí, že jsme dosáhli na vrchol. Byla to jedna z posledních velkých státně dotovaných expedic.“

„Když už mluvíme o tom vztahu k Československu, tak si pamatuji, že jsme letěli z Vídně. Do Vídně se jelo vlakem a tam bylo oficiální rozloučení. (…) Vyletěli jsme a bylo krásné počasí a byl vidět soutok Labe a Vltavy v Mělníku. Pro mne to byl hodně emocionální moment, byl jsem deset kilometrů od domova a přitom strašně daleko. Na to dneska krásně vzpomínám.“

"No nic, tam (v Chamonix) jsme zůstali poměrně dost dlouhou dobu, asi tři nebo čtyři týdny. Tenkrát byla velká sympatie pro Čechy. Všichni hoteliéři si nás půjčovali jak na obědy, tak na večeře, byli jsme pozvaní do těch nejlepších hotelů, tam jsme měli všechno zadarmo. Postupně se lidi vytráceli, někteří se pokoušeli vrátit domů. Já jsem měl jako student chemie čtvrtého ročníku domluvenou praxi ve firmě CAMAG v Muttenz. Bylo to domluvené privátně, ale bylo to akceptované školou v Praze. Tak jsem tam zajel. (…) Přijel jsem do Švýcarska, tady bylo vše připravený pro Čechy, euforie. Začal jsem pracovat v CAMAG v Muttenz, byl jsem tam asi tři týdny. Nabídli mi studovat na univerzitě, zapsal jsem se. Byla to taková příležitost tady zůstat, neměl jsem v úmyslu se nějak nevracet nebo utíkat, to se nediskutovalo. Po nějaké době jsem dostal od českých úřadů, že jsem vyloučený ze studia a odsouzený na tři roky vězení. Tak jsem si říkal: ‚No tak dobrý, chlapci.‘ Požádal jsem si o azyl, a tak jsem tady (ve Švýcarsku) zůstal.“

„To byla holt taková doba. V podstatě tím, že jsme utekli, pro nás osobně, to bylo štěstí. Aktivní životní léta, kdy se člověk mohl nějak realizovat (pracovně nebo sportovně), tam (v Československu) se člověk zabil. Pro nás, pro můj ročník, ten převrat přišel moc pozdě. Tady se mohl člověk realizovat, naučil se řeči, úplně jiný způsob života. Do jisté míry to bylo štěstí pro nás. Bylo to samozřejmě vykoupené emigrací.“