Petr Esterka

„A já jsem věděl z toho, když jsem tam hrál ten fotbal, kde vlastně je to do Rakouska. Takže to mně bylo jasné, tak jsme se tam pak plížili obilím a dostali jsme se až k zakázanému pásmu. Tam byla tabule dokonce, to jsme četli: ‚Pozor, vstupujete do zakázaného pásma.‘ To už se potom stmívalo. To už se stmívalo, když jsme vyskočili z toho vlaku. To už jsme pak byli chráněni do určité míry, že nebylo na nás vidět úplně z dálky. A pak jsme byli za těmi domy, a tak člověk věděl, že jsou tam nějaké ty věže a že je tam zakázané pásmo. A to jsem dokonce někde psal, že tam byly tři ty ploty, takže to jsem musel stříhat. V tom jednom plotě bylo zřejmě vysoké napětí, a tak to bylo nebezpečné i v tom smyslu. My jsme měli ty kombinačky. Ty ploty byly asi metr od sebe, ale tři za sebou. V tom jednom byla elektrika, protože tam byly takové ty kalíšky. Museli jsme to přestříhat, tak vím, že jsme stříhali dva ty dráty, abychom tam mohli prolézt. Jak oni tam hlídají ty dráty? O tom se mluvilo, to bylo takové veřejné tajemství. Věděli jsme o tom, ale taky jsme věděli, že o tom moc nevíme a že se toho moc nedostane ven. A tak jsme šli do neznáma, říkali jsme s pomocí Boží: ‚Maria Panno, přišel čas, bolestná Matko, slyš náš hlas. V nebezpečí a strádání Tvá přímluva nás zachrání. Neoslyš proseb dítek svých k Tobě tak vroucně lkajících.‘ A potom jsme tedy zaútočili na ty dráty a tam byl ještě jeden drát, který nebyl vidět. A díky Bohu, protože už to bylo k ránu, tak jsme ho uviděli. Dodneška nevím, co to je, ale byl to zřejmě ten signalizační drát.“

„Maminka to věděla a taťka taky. Oni nebyli hloupí. A tak jsem se připravoval. Taky jsem byl už vyslýchaný na StB, tak to bylo o hubu.“ Tazatel: „A kde jste měli sraz s klukama? V Hodoníně na nádraží?“ –„Myslím, že to bylo v Hodoníně, ano, a potom jsme jeli do Břeclavi. Vlakem, protože jsme se potřebovali dostat k hranicím. Ještě než jsme se dostali na Mikulov, tak byla Břeclav. A na vlaku, tam krve by se v něm nedořezal, protože byla otázka, jestli tam chodí ti policajti. Jednak bylo vidět, když se jelo tím vlakem, ty překážky. Tam se jelo kolem těch drátů, tak to jsme viděli, jak ty dráty jsou natažené. Tak jsme to museli nějak překonat. Já si pamatuju, že jsme se snažili nesedět spolu. Já jsem seděl sám a ti dva seděli v jiném kupé. Člověk se snažil být nenápadný, ale jak to bylo… ale prostě zřejmě se nám to podařilo, protože potom jsme vjížděli do Mikulova už a já si vzpomínám, že z toho jedoucího vlaku jsem vyskakoval, protože jsem nechtěl až do Mikulova, protože tam samozřejmě byly hlídky. A potom samozřejmě nemohli jsme hned k hranicím, tak jsme šli pod ten mikulovský zámek. Zastavil ten vlak, a protože ti lidi vystoupili a šli do města, museli jsme jít s nimi, nemohli jsme jít na druhou stranu, tam nebyly domy. A tak jsme šli víceméně s nimi a byla otázka, jak daleko máme jít. Pak jsme zabočili doprava do nějaké ulice. To už bylo za humnama, protože tam byly statky a slyšeli jsme řinčení řetězů. Tam jsme viděli jen světla rozsvícená a byla tam nějaká žena, která stála venku a mluvila s nějakou další ženskou, která se nakláněla z okna. Když jsme tam potom šli, tak zřejmě ty kroky byly slyšet a ty ženy zmizely. Tak jsme tam byli sami a co jsme měli dělat.“