Věra Erhartová roz. Kubíčková

„Nezapomenu ten křik. Jak je tam někde v těch místnostech mučili, tak vím, že naše maminka šla a takhle mně držela hlavu, uši, strkala mě před sebou do tý hovorny. Tam byl dlouhej stůl, tatínek na jedný straně stolu, my s maminkou na druhý... Jsem k němu vůbec nesměla, to jako nešlo. Brečeli jsme všichni, ani jsme si toho moc nepopovídali. Na ty Kouničky do smrti nezapomenu...“

„Téma: přírodní zákony. Nevím, proč přírodní zákony jsme se měli učit v politickým školení. A von nám, si pamatuju, říkal: ‚Nemyslete si, že blesk je od pánaboha, to je elektrický výboj!‘ No my jsme se kopali pod lavicema. Já jsem říkala, no sem já chodit nebudu. Akorát jediný, co za něco stálo, byl Havlík, starej učitel, jestli ho znáte. Tak ten to teda měl fundovaný. Nevím už, co měl za téma, ale toho jsme poslouchali, ten opravdu jedinej z těch všech přednášejících za něco stál. To jsme mu zatleskali. Ale jinak tam chodili samí straníci – jeden o atomový bombě – měl tam tabuli a prý ‚takhle se to plíží...‘ A on se plížil skrčenej kolem tabule, no my jsme se řehtali do kapesníku. Takovýhle školení politický jsme měli. Pro smích, no.“