"Dokud jsem žil v Charkově, nikdy jsem si nemyslel, že by k tomu (válce) mohlo někdy dojít. A abych byl upřímný, mnoho lidí na východní Ukrajině mluví rusky a polovina Ukrajiny je ruskojazyčná. Nikdy tam nebyla žádná nenávist, žádný rasismus. Bože, my jsme takový problém vůbec neměli. Když nás přišli osvobozovat, vždycky nás to překvapilo. Je v tom tolik propagandy! Moje sestry žijí v Rusku. Jedna neteř je v Moskvě. Šla na počítač (Skype) a napsala: "Strýčku Lešo - už začala válka s bombardováním - buďte trochu trpěliví, brzy budete osvobozeni." Jako by nás přišli osvobodit! A Žeňa jí napsal, že až skončí válka, vezme cvičný granát a přijede je navštívit, aby je osvobodil z jejich bytu (smích). Ale oni to nechápou. Tak neustále ta propaganda jede - Skabejeva, všichni ti Solovjovové a celá ta společnost - oni mají všechny ty mozky tak vygumované. Ale v Rusku je spousta chytrých lidí, kteří chápou, o co ve skutečnosti jde".
"Sešel jsem dolů s taškou sotva z osmého patra. Ve městě byly všechny výtahy najednou vypnuté. Chodím o berlích. No, měla jsem štěstí, dostala jsem se do pátého patra, dolů šel nějaký muž, dům byl prázdný, vzal mi tašku a nesl ji, já se tam dostala sama. Dole v hale jsem si zavolal taxíka. Chlap rychle přijel, nastoupili jsme a jeli pro Žeňu. Tak jsem jel přes Charkov a napadly mě dvě věci. Zaprvé, že jsem viděl spoustu zničených budov. Díky Bohu - konzervatoř byla neporušená, je tam socha "Šumař na střeše" - ta je také neporušená. Ale vedle oddělení SBU bylo všechno zničeno, pak byla zničena i kancelář starosty. Katedrála Nanebevzetí Panny Marie, kterou Němci nechali nedotčenou, byla dole také poškozena. To je mimochodem katedrála na počest vítězství ruských zbraní nad Napoleonem".
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
"No a druhý den nás začali bombardovat - od dveří ke dveřím a všude, hlavně v ubytovacích čtvrtích. Naší smůlou je, že Charkov je velmi blízko hranic do Bělgorodské oblasti a mohou nás odtamtud dostat. Stříleli na nás rakety, ale oni nás mohou zasáhnout nejen raketami, ale i obyčejnými zbraněmi. Sedí v Belgorodské oblasti a beztrestně na nás střílejí, mohou nás dostat až do Severní Saltovky - velké čtvrti. Stříleli z gradů - flobertek, ale ty k nám nedolehly, přiblížili je a začali útočit. Začala létat letadla a shazovat 500kilogramové bomby. Je to hrůza. Letělo letadlo, proletělo kolem, ale zvuk granátu a rakety byl jiný. Seděl jsem tam měsíc a začal je rozlišovat. A bomba, ta padá, a než vybuchne, tak je takový rachot, jako by se otevřelo peklo. Víte, jako by se otevřelo peklo.
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
Alexey Ereshchenko se narodil 31. srpna 1951 v Kholmsku v Sachalinské oblasti v tehdejším SSSR. Jeho rodiče odjeli na Sachalin, aby si vydělali peníze z válkou zničené a napůl vyhladovělé Ukrajiny. V roce 1964 se vrátili do Krasnodarského kraje, jeho otec si postavil dům v Temrjuku. V roce 1970 Alexej absolvoval technickou školu cukrovarnického průmyslu. Dva roky sloužil v armádě v Kirovogradu. Tam se oženil, pracoval a v roce 1984 dálkově absolvoval institut. Přestěhoval se do Charkova a udělal dobrou kariéru - dosáhl funkce vedoucího dispečerské služby hlavních sítí Charkovské oblasti. Byl členem strany, absolvoval Vyšší stranickou školu a byl externím instruktorem okresního stranického výboru. Na počátku perestrojky, v roce 1991, ze strany vystoupil. V roce 2012 mu byly v důsledku cukrovky amputovány obě nohy, nadále pracoval jako řadový inženýr ve svém podniku v expediční službě. V roce 2015 byl pokřtěn v pravoslavné církvi. Celý život hraje na kytaru, píše poezii a prózu, publikuje na webu Začínající autor. Na začátku války rozpoutané Ruskou federací na Ukrajině, v únoru 2022, kdy byl Charkov bombardován, byl ve svém bytě v 8. patře, protože nemohl sejít do protiatomového krytu. O dva měsíce později odjel z Charkova uprchlickým vlakem do Mukačeva a poté autobusem do Prahy. V Praze byl umístěn do Domu invalidů Prosaz, dostal vízum a kapesné. Jeho bývalá žena a dva synové s rodinami zůstali v Charkově.
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!