„Maminka jezdila, když mohla, za tátou do vězení, do Ilavy. Já jsem tam nesměla, samozřejmě. Ona jela strašnou dobu vlakem do Ilavy na Slovensko, ta cesta zřejmě byla strašná, s přestupy. Přijela tam, dostala pár minut a jela zpátky. ‚A jak často tam jezdila?‘ Málo, ona by jezdila víc, kdyby ji pustili, ale oni ji nepustili. Ona měla poměrně těžkou práci. Za trest pracovala u komunálního podniku a dělala truhlíky z asbestu, to tehdy nikdo netušil, že je to zdraví škodlivé, ten azbest. Pak se dostala do čistírny oděvů, tam ty výpary z chemie, bylo to docela strašné. Já jsem za ní chodila dívat se na výrobu truhlíků, to se tahalo z kádí, bylo to strašně těžký, pak jsem chodila i do čistírny.“
„Lezli nám úplně všude, lezli nám do skříní, za trámy, v tom pokoji prohlíželi šuplíky, knihovny vyhazovali, prostě ty domovní prohlídky byly docela otřesné. A měla jsem tam zážitek, že jsem měla v kuchyni takovou malou skříňku, tam jsem měla hračky. To se jim líbilo, že bylo to u země, což oni nechápali, proč to je u země, aby se tam dobře dostalo malé dítě, že ano. Tak chtěli tu skříňku prohledat a já jsem si před tu skříňku sedla, založila jsem ruce a řekla jsem: To je moje. A oni mě tedy nechali, nešli tam.“
„Já jsem se narodila v roce 1953 20. srpna a přímo z porodnice se mnou maminka jela, to vím z vyprávění, do toho nově udělaného bytu ve vilce. Nicméně na dveřích už byla kladka a rodiče se tam se mnou nedostali. Zůstali chvíli u babičky a pak nám komunisti přidělili bydlení v Žabokrkách u Hronova. Já si to nepamatuji, byla jsem mimino, ale jak říkali rodiče, bylo to bydlení v suterénu, byly tam i slepice, bylo to jako kurník. Tam nás odkázali a do toho předělaného bytu, který předělal můj tatínek, se nastěhovali komunisté z Moravy, kteří tam měli předělat tu továrnu z výrobny malagela na výrobu limonád. A dodneška, babička a děda tam bydleli a sledovali to tam. To tak sledujete, že, co se děje nového ve vašem domě. A sledovali, jak ti noví, co tam přišli bydlet, jak kradli cukr., který tam byl, že to bylo naprosto neuvěřitelné.“
Rita Erbenová se narodila 20. srpna 1953 v Náchodě. Prarodičům z maminčiny strany znárodnili vinařské závody, kde se vyráběla maltozová a medicinální vína, a vilu ve Zbečníku. Tatínkovi rodiče přišli o textilní továrnu v Hronově. Jejího otce Lubora Linharta odsoudili na necelé dva roky za takzvané neoprávněné obohacování. Maminka musela tvrdě dřít a pracovat s azbestem, což se později projevilo na jejím zdravotním stavu. Po sametové revoluci dosáhl otec soudní rehabilitace a návratu majetku. Rita Erbenová vystudovala medicínu, ale po absolutoriu nesměla pracovat v Náchodě. Ten měla kvůli svému otci zakázaný. Až koncem 80. let se do rodného kraje zase vracela jako lékařka. Nicméně přestěhovat do Náchoda se mohla až po roce 1989. V době sametové revoluce v Praze demonstrovala na Václavském náměstí, domů vozila plakáty a letáky a vylepovala je po městě. V nové době pracovala jako imunoložka a alergoložka. Zapojila se do boje proti onemocnění Covid-19. Po vypuknutí války na Ukrajině pomáhala ukrajinským uprchlíkům lékařskou pomocí i finančně. V roce 2023 žila v Náchodě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
