Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Emmerová (* 1928)

• narozena 27. července 1928 v Praze

• koncem války totálně nasazena ve vysočanské Aerovce

• po udání tajné zabijačky k nim domů přišlo gestapo na domovní prohlídku

• po válce pracovala v právnické kanceláři a na letišti

Vydávala jsem nářadí dělníkům, aby mohli pracovat

Magdalena Emmerová, rozená Veselá, se narodila 27. července 1928 v pražské čtvrti Liboc. „Dětství probíhalo velmi dobře. Akorát zkraje jsem měla potíže s očima, a proto taky rodiče museli postavit tenhle barák, protože jsme bydleli v baráku, kde bylo vlhko,“ vzpomíná. Magdalena si také pamatuje, jak měla kolem sebe spoustu tet, protože jen její maminka měla šest sester. „Všichni jsme se scházeli, navštěvovali. Tetička měla zájezdní restauraci, neměla žádný děti a mě si nějak oblíbila. Byla jsem tam jako doma.“  

Obecnou školu měla pamětnice kousek od domu a po vyučování chodívala s kamarády do nedaleké Šárky, kde lezli po skalách. Po obecné škole, to už bylo za války, pokračovala na měšťanku a po ní dva roky na obchodní školu. „V roce 1944 jsem vystoupila z obchodní školy a dostala jsem místo v bance. V bance jsem byla přesně týden a pak Němci nakázali, že ročník 28, 29 a 30 musí jít do výroby.“ Protože byl její tatínek vedoucí skladník ve vysočanské Aerovce, vzal si ji k sobě jako pomocníka, a Magdalena tak unikla cestě do Drážďan a odklízení trosek po bombardování. „Vydávala jsem nářadí dělníkům, aby mohli pracovat.“ Tam také zažívala ohlašování náletů sirénami. „Poblíž byl potok Rokytka, ke kterému se ze všech továren chodilo, až do té doby, než byl nálet, kterej smetl Vinohrady. My jsme tam taky chodili, ale pak už jsme začali chodit do krytu. To jsme začali mít strach.“

To jsem se poprvé opravdu hrozně bála

Stejně jako všichni ostatní, i rodina pamětnice se během války musela vypořádat s nedostatkem potravin. „Na zahradě […] byl kus kůlny a ještě chlívky. První chlívek byl pro prase, druhej chlívek byl pro kozu a pak tam byli holubi, byly tam slepice. No byl tady hroznej binec, to si neumíte představit. Ale zase jsme měli co jíst.“ Když ale jednou prase zabili a nenahlásili to, což bylo v té době povinné, někdo je udal. Naštěstí ale dostali varování, že k nim přijde gestapo. „Tak nám sem přišli a propíchali nám i peřiny. To jsem se teda poprvé opravdu hrozně bála, to bylo ošklivý. Ale nenašli nic, my jsme to roznesli po sousedech.“

Jsem hrozně spokojenej člověk

Po válce chtěla jít Magdalena pracovat na letiště, nicméně neměli pro ni žádné místo. Nechala se proto zaměstnat u právníka ve Štěpánské ulici. „Dělala jsem mu sekretářku, dělala jsem zápisy při stáních a posílala jsem to do firem, který zastupoval.“ V dubnu 1946 jí přišel dopis, že se má na letiště dostavit, že se pro ni místo uvolnilo. Nastoupila tedy na právní oddělení a později přešla do provozního. V roce 1949 se Magdalena vdala za Oldřicha Emmera a v roce 1952 se jim narodilo dítě. Po návratu z mateřské se stala vedoucí oddělení. „Měla jsem padesát dělníků v hangáru, dvacet pět pilotů po celý republice a s nima mechaniky. A o to jsem se všechno starala sama, uniformy jsem musela objednávat, musela jsem to všechno sledovat.“

Tehdejší politickou situaci pamětnice příliš nesledovala. „Nestarala jsem se o ni, měla jsem jiné zájmy.“ Dnešní mladé generaci Magdalena Emmerová vzkazuje, aby si život užívala, jako si ho užívala ona. „Jsem hrozně spokojenej člověk, s každým se snesu.“