Ліана Єльчанінова Liana Yelchaninova

„Ona [dcera] byla v Charkově, tak jsme přijeli a bydleli u ní v bytě. Bylo nás tam hodně: v jednom pokoji nějaká jiná rodina, já s ní a ještě moje kamarádka ve druhém pokoji, celkově naším bytem v té době prošla spousta lidí, a ti, kteří se museli stěhovat, všichni se u nás zastavili. Vzpomínám si, že jsem drhla – už zase – celý její byt, pomocí soli. Ona říká: ‚Mami, uklidni se.‘ Já říkám: ‚Víš, že musím něco dělat, protože…, no, tohle.‘ A ještě si vzpomínám…, když chodíš po Charkově: krásný život, všechno je dobré, rozdáváš vizitky – rozhodly jsme se se Svitou, trochu tam, no…, něco nafotit, udělat make-up, no, aspoň něco udělat. A lidé, když si přečtou ‚Kramatorsk‘, tak se jim změní tvář, a já jsem tehdy pro sebe mimochodem velmi jasně vysledovala jak – hned to řeknu. Takže když člověk buď prosí o almužnu, nebo má nějaké jiné skutečné problémy…, když má problémy, když se tě prostě snaží podplatit, no, dát ti peníze, a na tebe nehledí. Byl to pro mě nějaký velmi zvláštní pocit. Chci říct, že jsem si připadala jako nějaká divná. Tedy oni se podívají na vizitku ‚Kramatorsk‘, zbystří a jsou jakoby nesví, nevědí, co se mnou mají dělat. Tedy, jak mi pomoct, co pro mě udělat nebo tak něco. No, prostě nějak tak.“

„Ale pak si vzpomínám, že když se to všechno stalo, to letiště, tohle, tamto, pak když tanky… Doteď si pamatuji, jak jsem uklízela byt. Celý jsem ho umyla snad třikrát. A pak se Svitlanou [kamarádkou], nevím, možná znáš Svitu Klišinu? Ona mi zavolala, bydlíme hned v sousedství. Říká: ‚Jelčaninova, co děláš?‘ Říkám: ‚No, já nevím, už jsem třikrát vydrhla byt.‘ Ona říká: ‚Já taky; co to děláme?‘ A mně zůstaly peníze. My jsme tam zrovna vybírali dary, zbyly nám peníze na děti. Ona říká: ‚Poslyš, pojď, tam jeden dětský domov je teď bez jídla, v obchodech je taková panika, pojďme jim nakoupit cukr, mouku, všechno, co tam máme, nakoupíme, ať ty peníze mají nějaký smysl.‘ Tak jsme rychle běžely, dokud byla ještě možnost v obchodech. Tam bylo samozřejmě všeobecné šílenství, všechny ty vozíky se povalovaly, regály byly vyrabované, bylo to skoro směšné. A tak; vzpomínám si, že jsem přišla domů a sledovala všechno, co se dělo: co bude dál?“

„Pokud jde o celou tu záležitost s Černobylem… Vzpomínám si na demonstraci, která ve všech…, no, nikdo nikomu nic neřekl a všichni šli na demonstraci, všichni tak krásní. A pak se ukázalo, co to všechno bylo; pak začalo pršet, a potom se všichni dozvěděli, co se stalo. Je jasné, že všichni měli opravdu velký strach, protože nikdo nevěděl, co bude, jak se s tím vším vůbec vypořádat. Mohu říct jedno: že velmi…, no, říkalo se tehdy, že opravdu velmi hodně lidí začalo plešatět. To znamená, že zejména muži; objevil se nějaký trend a tendence, předtím nic takového nebylo. No, to není vtip, sama jsem si toho všimla, nějak se to objevilo mezi mými známými, rodiči a tak dále. Byly tam nějaké nuance a následky z hlediska zdraví. Mně se to třeba těžko říká, ale také jsem byla na té demonstraci. Pamatuji si, že to tehdy samozřejmě všechny velmi traumatizovalo. Bylo to opravdu hrozné. No a pak všechno to…, hodně pršelo, ty radioaktivní srážky, to z principu nebylo nic dobrého, pokud vím. A od té chvíle, když mi, řekněme, poslali borůvky ze Žytomyru, tak teď je bylo nutné zkontrolovat dozimetrem. No, tak nějak, takové věci byly.“

„No, vzala jsem si Edyka, a ve výsledku celou jeho rozvětvenou rodinu. A moje svatba byla v nějaké kavárně. Všechno jídlo bylo z vesnice. Protože on má víc příbuzných na venkově. Takže slepice, maso, vejce, všechno jak má být, všechno jak má být. Dodnes si pamatuji, jak na svatbě jeden vstává, [drží] velkou nádobu na peníze, a říká: ‚Dávám ti rubl, abys stál jako dub‘ [«Даю руб, чтоб стоял, как дуб»]. No, zkrátka, celkově to bylo legrační. Mí inteligentní příbuzní byli prostě v šoku. Vzpomínám si, že jsem jedla játrovou paštiku, někdo mi ukradl boty, jo. Ale byla jsem samozřejmě krásná, šaty mi ušila moje sestra, která je prostě přivezla jako dárek. Mám je dodnes, jsou moc krásné, dobře zachovalé. Jsou opravdu skvěle udělané. Vdávala jsem se moderním způsobem, samozřejmě jsem se snažila. Našla jsem v zimě někde růže, které se nedaly koupit; vlastně mi je přivezli z Doněcku, vymyslela jsem si nějaký pugét. Vdávala jsem se bez závoje, a moje tchyně byla prostě v šoku, protože: ‚Copak ona už byla někde vdaná, nebo co?‘ Ale já se chtěla vdávat jako v Paříži, abych měla jenom… Měla jsem tenkrát i takový účes a takovou bílou květinu, nebo něco takového krásně naaranžovaného, vypadalo to velmi stylově; závoj se tam podle mě prostě nehodil. No, měla jsem víc než sto hostů. Proto si svatbu nepamatuju. Byla jsem tam, prostě jsem seděla, prostě jsem jedla tu paštiku. Pochopila jsem, že to celé neřídím já. Celá vesnice zpívala, tančila, moji příbuzní zpívali, tančili.“