Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Ehrenbergerová (* 1940)

• narozena 16. února 1940 v Telecí

• rodiče násilím kolektivizováni

• v letech 1955–1956 zaměstnána na lesní správě

• mezi roky 1957 a 1958 zaměstnána v Horní Rokytnici na chatě Světlanka

• v roce 1962 si vzala Josefa Ehrenbergera – i jeho rodinu postihla kolektivizace

• v roce 1997 odešla do penze

• v současnosti (rok 2016) žije s rodinou v obci Sádek u Poličky

Narození a život na statku

Vlasta Ehrenbergerová, za svobodna Roušarová, se narodila 16. února 1940 do rodiny malozemědělců ve vesnici Telecí u Poličky. Statek rodičů nebyl velký, měl asi 8 hektarů. O rok dříve se narodila její sestra a obě byly záhy vedeny k práci. Již od tří let se účastnily výpomoci na statku, jakou bylo například zametání dvora či krmení drůbeže, a když byly větší, chodily s dobytkem na pastvu. Jídlo a stravování rodiny bylo velice skromné. K večeři většinou brambory s mlékem, v zimě nějaká ta polévka. K obědu maminka v rychlosti dělala lívance a polévala je zavařeným ovocem. Pokud se v padesátých letech 20. století zabilo prase, musel se odevzdat krupon a k tomu ještě 10 litrů sádla. „Žádný nebyl tak tlustý jako dnes, nebyly takové zdravotní potíže,“ říká paní Vlasta.

Pokud měl někdo svátek nebo narozeniny, oslavovalo se velice skromně. Nebyly žádné bonbony ani čokoláda a dárkem bylo například zahrání písničky na harmoniku. V nedaleké Borovnici byl jeden harmonikář, který si pamatoval, kdo má kdy narozeniny. Sám přišel a za jídlo a napití rád oslavenci zahrál. O poutích nebo o vánočních svátcích se zabil kohout, což byla velká vzácnost. „Každý jsme olízli jednu kostičku,“ říká pamětnice. 

Vzpomínky na válku a okupaci

„Když táhli Němci, tak třískali na okno a chtěli jíst, schovávaly jsme se za skříněmi, aby nás nikdo neviděl, že jsme doma.“ Roušarovi jim otevřeli jedině, když byl doma tatínek. Při osvobozování na koci války se setkala s polskými vojáky a též s Maďary. Byla povinnost ubytovat některé z nich, a tak i na statku Roušarových byli tři maďarští vojáci. Spali v kuchyni na otýpkách slámy. Roušarovi měli nějaký čas ve stodole i jednoho ruského vojáka s poraněnou nohou.

Vlasta vzpomíná, jak hladoví ruští vojáci lovili ryby tím, že do rybníka naházely granáty. „Důstojníci, kteří měli jít svým vojákům příkladem, ani neuměli jíst příborem, a když jim přestaly jít hodinky, tak je rozstříleli!“ 

O oblékání paní Vlasta říká: „Všechna děvčata jsme chodily stejně ustrojeny, zástěrky se záplatami a botičky, z těch nám koukaly palce.“ Do obecné školy nastoupila již po válce, v té době byl nedostatek potravin. Z tehdejších učitelů si vybavuje paní učitelku Švarcovou a kronikáře, učitele Horníčka, který později raději spálil svou kroniku uschovanou v lese. Obával se, aby nepřišla komunistům do rukou. Popisoval v ní pravdivě události z doby války i po únoru 1948.

Kolektivizace v Telecí

„Rozoráme všechny meze, kulak už se v rakvi veze.“ Tuto říkanku slyšela často paní Vlasta od místních pionýrů, když začali komunisté rozorávat meze. Kolektivizace probíhala ruku v ruce s nepochopením většiny místních občanů. „Ženy plakaly, ale nebylo to nic platné,“ říká Vlasta. Nastala doba teroru, nátlaku na sedláky, kteří byli nuceni vstoupit do družstva.

Osvědčenou metodou komunistů ke splnění jejich cílů bylo, že na statky uvalili likvidační dodávky nejrůznějších komodit. Scénář byl následující: nesplnitelné dodávky, zákaz sousedské výpomoci, při neplnění dodávek obvinění ze sabotáže, následně kriminál a vystěhování z obce se zákazem pobytu na dlouhé roky. To byl obrázek průběhu kolektivizace v obci Telecí a tento scénář byl uplatněn i vůči Josefu Ehrenbergerovi a jeho rodině, do které se paní Vlasta v roce 1962 provdala.

Nástup do práce

V 16 letech nastoupila Vlasta do zaměstnání. Nejprve v mlékárně, kde tahala těžké 25litrové konve, a následně k lesní správě, kde sázela stromky v lese a vykonávala různé těžké práce. Peníze však byly doma na statku potřeba a práce v lese byla dobře zaplacena. Nějaký čas pracovala díky své známé v Krkonoších na chatě Světlanka jako kuchařka. Asi po roce jí onemocněla maminka a ona se musela vrátit domů.

Rodina po krachu družstva totiž hospodařila na soukromých polích a nikoliv na vlastních. Byla jim přidělena neúrodná pole na kopcích, aby opět nemohli plnit dodávky. Statek se dlouho neudržel a asi po dvou letech byl otec nucen vstoupit do družstva. Předcházelo tomu ale jeho odvezení do Poličky, kde mu místní komunističtí činovníci vyhrožovali. Tak se „zcela svobodně a neovlivněn“ rozhodl podpořit socialistické družstevnictví.

Smutný osud rodiny Ehrenbergerových

Jedním z největších statků v obci Telecí bylo č. p. 106, statek o výměře téměř 30 hektarů. Jeho majitel, Josef Ehrenberger (1904–1974) a budoucí tchán paní Vlasty, byl obviněn z nedodržování dodávek, byl zatčen a absolvoval mnoho výslechů spojených s bitím a psychickým ponižováním. „Byl takový, že je možná i trochu provokoval.“

Dne 8. května 1952 se s ním konal v Poličce tzv. veřejný soud, při kterém byl obviněn i z týrání svých zaměstnanců na statku. Vše byla samozřejmě lež, kterou někteří svědci veřejně popřeli. Přesto byl odsouzen na rok do vězení v Chrudimi a na dobu 5 let dostal zákaz pobytu v obci Telecí pro celou svou rodinu. To se týkalo také návštěvy hrobu rodičů. Jakmile pan Ehrenberger nastoupil do vězení, komunisté statek zabavili a stal se součástí JZD. Josefovu manželku Marii nechali „milostivě“ na statku ještě 7 měsíců žít, ale i se synem ji šikanovali. Budoucího manžela paní Vlasty poslali do cihelny. „Nakonec byl šťastný, že mohl v cihelně pracovat, protože měl, i když malou, ale přeci jen pravidelnou výplatu, ze které rodina žila.“ Nikdo z vesnice jim nesměl v jejich práci pomáhat a u dojení krav u nich dokonce stála kontrola, aby si nenechali více mléka, než kolik komunisté povolili. Do původního výminku do přízemí na statku se nastěhovali cizí lidé a Marie se synem mohli ještě přespávat v prvním patře.

Stejně ale přišlo vystěhování. Tři dny předem rodinu Ehrenbergerových navštívil pan Pražan z Poličky, dobrý člověk, a upozornil je, že se stěhování blíží. Jinak by se vůbec nic nedozvěděli. Měli tedy alespoň krátký čas na sbalení a uspořádání věcí na statku. Ale už od neděle večer byl statek hlídán policií i aktivními sousedy. To vše, aby rodina nemohla nic ukrýt či odnést k příbuzným.

Ráno v pondělí 10. prosince 1952 přijeli příslušníci Bezpečnosti, bylo přistaveno auto a rodina, matka Marie s otcem a jejich syn Josef, byli odvezeni k Máchovu jezeru na takzvaný Sluneční statek. Starý otec si ani v mrazivém prosincovém dni nemohl sednout do kabiny auta a musel jet na jeho korbě. S sebou si mohli vzít pouze 1 stůl, 3 židle, 3 postele, 1 skříň, psa a jedno malé auto dřeva. „Jedna komunistka, co se jmenovala Filipi, přišla k vozu a řekla: ‚Mářo, ten koš nám tady budeš muset nechat, ten budeme potřebovat.‘“ Na voze byl totiž velký proutěný koš na seno, ve kterém měla rodina uložený jídelní servis, kdysi svatební dar. „Od té doby jsme tady na ty lidi tak trochu zanevřeli. Viděli jsme, co lidé lidem dokážou udělat,“ říká paní Vlasta. „Jedině jeden člověk se zachoval dobře, pan Teplý. Když viděl, jak je na tom rodina před stěhováním bídně, tak nám na cestu dal 300 korun.“

Rodinu odvezli do Doks u České Lípy, aby tam hospodařila na družstevním Slunečním statku. Krávy ve chlévech byly vyhublé, nikde zásoby krmiva na zimu. „Dědeček vzal tedy kosu a na Vánoce, kdy naštěstí nebyl sníh, šel sekat příkopy a škarpy, aby získal aspoň nějaké krmení.“ Na toto téma namaloval plakát, kde byl kravín a podvyživené krávy, u nich velké konve na mléko a nad tím vším nápis „Krávy, snažte se“. Některých soudruhů se tento plakát dotknul, byl označen jako dvojznačný a pan Josef putoval do vězení v Liberci, kde si pobyl 4 měsíce. Po 5 letech hospodaření na Slunečním statku se mohla rodina vrátit zpět do rodného kraje a usadila se u příbuzných v Sádku, který se nacházel poblíž rodné vesnice Telecí.

Svatba v roce 1962

Paní Vlasta se v roce 1962 provdala za Josefa Ehrenbergera mladšího, a tak se tímto způsobem spojily rodiny perzekvované v době násilné kolektivizace. Dozvídala se tak postupně od svého manžela a tchána více detailů o osudu rodiny v 50. letech a může tak podat cenné svědectví o této době a metodách, které komunisté používali. Její tchyně Marie Ehrenbergerová zemřela 22. srpna roku 1968, den po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky.

Zklamané naděje po roce 1989

Příchod změn v roce 1989 paní Vlasta přivítala. Svitla jí naděje, že křivdy budou napraveny a viníci zločinů z dob budování socialismu budou hnáni k zodpovědnosti. Z valné míry se tak nestalo, což pociťuje jako velkou křivdu. Zchátralý statek v obci Telecí získala rodina v restituci zpět, ale náklady na jeho obnovu by byly veliké, v řádu milionů. Rodina se postupně snaží do obnovy statku investovat. Při navracení majetku se setkávali s nejrůznějšími právními překážkami. 

Paní Vlasta žije v současnosti (rok 2016) v Sádku, v kruhu své rodiny. Ráda čte knihy, jednu zimu jich přečetla dokonce až 50. Je výborná kuchařka a snaží se pomáhat lidem ve svém okolí. Její životní biblické motto, které vyznávala i její maminka je: „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno.“