„Začali rozorávat meze a byli tam pionýři a svazáci. Pamatuji si ještě básničku, kterou tam svazáci říkali nebo hulákali: ‚Rozoráme všechny meze, kulak už se v rakvi veze.‘ Vím, že ženské tam stály, co měly ty políčka, brečely, ale nebylo to nic platné. Ale to trvalo dva roky, ale nešlo to, protože to bylo tak strašně bídné, že bylo osm korun na jednotku. A ty jednotky byly tak tvrdé, že za ten den se ta jednotka ani neudělala. Takže to bylo osm korun na den a byly propláceny jenom čtyři koruny. A čtyři koruny až o doplatcích, to bylo vždy v lednu nebo v únoru, jestli to vyjde. A když to nevyšlo, tak se nebralo.“
„Tak já jsem jim (rodičům – pozn. ed.) potom pomohla, jenže se stejně neudrželi. Všichni během těch dvou let se museli vrátit zpátky do JZD, protože jim vyměnili pole. Zase to dělali tak, aby je zlikvidovali, aby nemohli hospodařit na svém. Tak to kloudné pole si nechalo JZD a dali jim třeba až v kopcích nebo mezi lesy nějaká taková políčka, kde nic nerostlo, zkrátka, aby je zničili. Dodávky byly velké, tak se tedy samozřejmě neudrželi, museli jít zpátky. No, a jak jsem vám již říkala, měli čtyři koruny na den. Osm korun na jednotku, čtyři koruny se jim proplácely a zbytek, až jestli to vyjde.“
„Babička dostala, když měla svatbu, když se s dědečkem brali, jídelní soupravu. To bylo něco jako přepych. V tom rozsudku se dočtete, tam bylo rozepsáno: mísa na polévku, mísa na knedlíky, omáčník. Ne v celku, všechno byla jedna sada. Ale co všechno měli, tak to chtěli ukázat, co všechno sedláci měli. Jak byli bohatí. Měla to dané v senném koši, aby se to nerozbilo, měla to už na tom autě. A přišla tam jedna komunistka Fillipi a povídala jí: ‚Mářo, ten koš mi tady budeme potřebovat, ten nám tady musíš nechat.‘“
Vlasta Ehrenbergerová se narodila 16. února 1940 v obci Telecí č. p. 16 do zemědělské rodiny Roušarových. Obecnou i měšťanskou školu absolvovala ve své rodné obci. V padesátých letech 20. století byla svědkem násilné kolektivizace, která postihla jak její rodiče, tak zejména rodinu jejího budoucího manžela Josefa Ehrenbergera. Její tchán, Josef Ehrenberger starší, byl odsouzen jako kulak a se svou rodinou byl násilně vystěhován ze statku v obci Telecí k Máchovu jezeru do tzv. Slunečního dvora. Kvůli násilné kolektivizaci měli existenční problémy i její rodiče Roušarovi a ona byla nucena ve svých 16 letech těžce manuálně pracovat u lesní správy, později též v Krkonoších na chatě Světlanka. V roce 1962 se ve Svitavách provdala za Jana Ehrenbergera, který zemřel v roce 1999. Do penze odešla v roce 1997 a v současné době žije ve vesnici Sádek u Poličky spolu se svou rodinou a vnoučaty.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
