Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Dýnka (* 1929)

• narozen 14. dubna 1929 v obci Částkov

• studoval salesiánské gymnázium

• v Mníšku pod Brdy zažil v dubnu roku 1950 akci K

• internován v klášteře v Oseku u Duchcova

• čtyřicet měsíců u PTP

• sledován StB

• půl roku se ukrýval na psychiatrické léčebně v Kroměříži

• v roce 1971 dálkově dokončil brněnskou konzervatoř v oboru varhaník

• od roku 1969 učil v Lidové škole umění v Uherském Hradišti

• roku 1997 obdržel za celoživotní zásluhy cenu města Uherské Hradiště

• v roce 2018 bydlel v Uherském Hradišti

Několikaměsíční internace, skoro tři a půl roku levnou pracovní silou v Pomocných technických praporech (PTP), neustálá hrozba vězení, ustavičné pronásledování Státní bezpečností, pobyt v psychiatrické léčebně v Kroměříži. To vše musel Karel Dýnka absolvovat jen proto, že chtěl svůj život zasvětit Bohu a stát se řeholníkem u Salesiánů Dona Bosca. Jenže v té době stát ovládal komunistický režim, který právě církev považoval za největšího nepřítele svých ideologických představ.

 

Na statku v Částkově

 

Pamětník se narodil 14. dubna 1929 v obci Částkov, ležící mezi Uherským Brodem a Zlínem. Rodiče Bohumil a Marie v obci vlastnili malé hospodářství se čtyřmi hektary zemědělské půdy. Karel Dýnka vzpomíná, že je sice polnosti uživily, ale museli se uskromnit a všichni také přiložit ruku k dílu.

Silně věřící šestičlenná katolická rodina pravidelně navštěvovala mše svaté a každou neděli docházela do pět kilometrů vzdálených kostelů buď ve Velkém Ořechově, nebo Březolupech. Každý večer se modlili a Karel také od dětství v kostelech ministroval.

 

V salesiánském ústavu ve Fryštáku

 

Po ukončení měšťanské školy pamětník v roce 1940 nastoupil do salesiánského ústavu „Don Bosco“ ve Fryštáku, což bylo soukromé gymnázium s internátem s velmi přísným režimem. Mnoho tamních žáků po studiu pokračovalo v řeholním povolání a i Karel přemýšlel nad budoucí službou Bohu.

V Evropě ale tehdy již zuřila druhá světová války a Čechy a Moravu okupovalo nacistické Německo. Za zdmi kláštera se to zpočátku nijak výrazně neprojevovalo, ale v roce 1943 muselo několik chlapců gymnázium opustit a v rámci totálního nasazení odjet na práce do Německa. Na podzim roku 1943 byl ústav zabaven pro potřeby Říše a ubytována v něm mládež z bombardovaného Hamburku. Školu následně salesiáni přemístili do opuštěné osady Dvorek poblíž Přibyslavi. Tam také Karel zažil konec války a následně s celým ročníkem nastoupil v Hodoňovicích nedaleko Frýdku-Místku k noviciátu, což bylo období přípravy ke složení řeholního slibu.

 

Večer je tajně odvezli do internačního kláštera

 

Po roce noviciátu Karel Dýnka nastoupil do tzv. teologického studentátu na vyšší salesiánské gymnázium v zámku v Přestavlkách u Přerova, který v roce 1949 ukončil maturitou. Poté ho jako asistenta pedagogů povolali do salesiánského ústavu pro pozdní kněžské povolání v Mníšku pod Brdy. V té době již v Československu neomezeně vládla komunistická strana a zakrátko byl do ústavu dosazen státní zmocněnec, který měl za úkol hlavně sledovat místní situaci. „Hlídal běh celého života ústavu. To už jsme chápali, že je to protiprávní,“ dodává pamětník.

Krátce poté komunistický režim nařídil tzv. akci K, nazývanou také Bartolomějská noc, která měla za cíl zlikvidovat kláštery a mužské katolické řády. Během noci ze 13. na 14. dubna 1950 tak do budovy ústavu vtrhli příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Vzpomínám si jako dnes, že mě najednou něco probudilo a proti mně někdo mířil zbraní. Byla to úplná hrůza. Hned jsme museli stát a jít s ním. Hned nás dali do jedné místnosti a říkali, že si máme vzít jen nejnutnější věci. Šel jsem si ještě vyčistit zuby do umývárny a z ní jsem pak utekl do ložnice. Chtěl jsem se rozloučit s kluky. Probudili se a rozloučili jsme se. Samozřejmě mě esenbáci chytili a zmlátili,“ vypráví Karel Dýnka, kterého pak s ostatními salesiánskými činiteli ústavu naložili do policejních vozů a v noci vezli do sto padesát kilometrů vzdáleného kláštera v Oseku u Duchcova. „Vzpomínám si, že anton byl zatažený závěsy, aby nás lidé neviděli. Samozřejmě se nám chtělo čůrat a oni řekli, ať vystoupíme, a čůrali jsme v řadě. Namířili na nás zbraně a stáli za námi, než jsme vykonali potřebu.“

 

Z internace rovnou k PTP

 

Klášter v Oseku určil komunistický režim pro internaci kněží a řeholníků. „Přivezli nás tam a postavili ke zdi. Museli jsme sundat kalhoty a omakávali nás, jestli u sebe nemáme zbraně. Klášter byl obestoupený vojskem, aby nikdo nemohl utéct.“

Řeholníky a kněze pak rozdělili do různých zaměstnání. Stali se vězni a nikdo z nich nesměl opustit zdi kláštera. Karel Dýnka pracoval při různých opravách, ale vzpomíná, že také pomáhal při vyklízení tamní knihovny z mnoha tisíci vzácnými svazky. „V noci nás tam nahnali a knihovnu jsme stěhovali do náklaďáků. Zřídili tam takový pás a na něj jsme ty knihy nakládali. Odváželi to neznámo kam. Údajně do Prahy. Vzpomínám si, že mnozí z nás v knihách listovali a dávali si je za košile. Chtěli jsme si je nechat. Ale samozřejmě to Státní bezpečnost nedovolila a všechno jsme museli zase odevzdat. Měl jsem to jako krutý zážitek, protože jsem hodně ctil literaturu a měl jsem velkou lásku ke knihám, a tam se s tím házelo jako s nějakým podřadným zbožím.“

V září 1950 Karla Dýnku předvolali k odvodu a hned následující den s dalšími řeholníky převezli do Města Libavá, kde byl jako „politicky nespolehlivý“ zařazen do Pomocných technických praporů, konkrétně k 53 PTP. Místo zbraně dostal do ruky krumpáč a lopatu, aby státu sloužil jako levná pracovní síla. Poslali ho pak na různá místa v republice. V Šenově u Nového Jičína stavěl vojenský opravárenský závod, v Bruntále cvičiště pro tanky, v Brně byty pro důstojníky, v Olomouci přestavovali vojenské letiště. Často museli pracovat i v noci a následně je čekala různá cvičení beze zbraně, brigády nebo politické školení. „Četli tam nesmysly a my jsme se tomu bránili. Protože neměli žádné vzdělání, tak nám na naše otázky nebyli schopni odpovědět,“ dodává Karel Dýnka.

Budoucí řeholníky také v PTP přesvědčovali, aby se ke svým řádům již nevraceli. „Každý dostal papír, že nám zaručí studium v jednotné státem řízené bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, a my jsme to tehdy prakticky všichni odmítli,“ říká pamětník.

V PTP Karel Dýnka nakonec strávil i podle tehdejších právních norem nezákonných čtyřicet měsíců. „Nejhorším dnem v pétépé bylo, když přišel rozkaz z ministerstva, že z důvodu potřeby našeho oddílu pro vojsko musíme zůstat na vojně déle. Hotovo, a tím to zhaslo. Bez jediného vysvětlení mně nezákonně prodloužili vojenskou službu na rok a půl.“

 

Dohnali ho až do psychiatrické léčebny

 

Karel Dýnka chtěl dál studovat a vrátit se do řádu, což mu ale neumožnili. Musel nastoupit do dělnické pozice, a tak rok pracoval u n. p. Moravostav Přerov, až poté byl přijat na pedagogické oddělení hudební školy v Olomouci, kde studoval sbormistrovství a klavír.

V té době stále udržoval styky se salesiány, a tak se dostal do hledáčku StB. Poprvé ho zatkli, když jel na pozvání na koncert svého dobrého přítele Josefa Pekárka do Prahy. Odvezli ho přímo z tramvajové zastávky a následně až do rána systematicky vyslýchali a psychicky trýznili. „Viděl jsem tam velkou kupu materiálu proti mně. Ukázali mně moje fotografie z různých míst, protože jsem byl pořád evidován jako salesián,“ vzpomíná Karel Dýnka a dodává, že po něm chtěli, aby jim donášel falešná negativní svědectví na vybrané salesiány. Pamětník to razantně odmítl. „Brzy ráno mě propustili a já šel na nádraží. Byl jsem tak zničený, že jsem chtěl skočit pod vlak. Naštěstí jsem to neudělal.“

Žil v neustálém strachu a na ulici se často otáčel. Nakonec se rozhodl ukončit studium a pracoval jako skladník LSD Jednota Velký Ořechov a v téže obci dělal také varhaníka. StB ho ale dál sledovala, a dokonce mu v případě spolupráce nabídla úplatek. „Dali mně do rukou nějakou velkou sumu peněz. Ale našel jsem v sobě takovou statečnost, že jsem jim ty peníze hodil pod nohy,“ vzpomíná.

Karel Dýnka nevěděl, jak dál, až mu hospodyně na faře poradila, aby se uklidil na psychiatrickou léčebnu, že tam má známého doktora. Zůstal půl roku. „Ředitelem tam byl doktor Josef Kvapilík, praktikující katolík, který určitě věděl, kdo jsme a co jsme zač, takže mě tam de facto zachránili.“ Po propuštění mu lékař vydal potvrzení o psychické nemoci, které měl v případě zadržení předkládat estébákům.

 

Učitel hudby

 

Pracoval jako lektor Osvětové besedy Podolí a Kunovice a následně jako lektor Sdružení závodního klubu Uherské Hradiště. StB mu sice částečně dala pokoj, ale ještě v roce 1962 byl registrován jako zájmová osoba. Zůstal ve styku se salesiány, ale do řádu se již nevrátil a v roce 1962 neobnovil tzv. dočasný slib. V témže roce se oženil s Annou Kolaříkovou, s níž pak vychovali děti Martu a Pavla. Od roku 1969 až do odchodu do penze učil v Lidové škole umění v Uherském Hradišti. V roce 1971 dálkově dokončil brněnskou konzervatoř v oboru varhaník.

Pád komunismu v Československu přijal s nadšením. Tehdy už několikátým rokem vedl pěvecký sbor Svatopluk, s nímž během protirežimních demonstrací vystoupil na náměstí. „Základním právem člověka je lidská svoboda, ale to, co předtím panovalo, bylo všechno proti lidské svobodě,“ dodává na závěr Karel Dýnka, který v roce 1997 obdržel za celoživotní zásluhy cenu města Uherské Hradiště a v tomto městě bydlel i v roce 2018.

 

https://encyklopedie.mesto-uh.cz/home-muh/?acc=profil_osobnosti&load=1427