Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Dymák (* 1923)

• narodil se 29. července 1923 v Humpolci

• dětství prožil v Chrudimi a v Pardubicích

• vystudoval střední průmyslovou školu

• nastoupil do firmy Wiesner jako konstruktér

• zažil konec války v Pardubicích

• svůj život zasvětil péči o psychicky nemocnou matku

Zdeněk Dymák se narodil 29. července 1923 v Humpolci. Rodina ale brzy přesídlila do Chrudimi a poté do Pardubic. Pamětník prožil velmi šťastné dětství, na které rád vzpomíná.

V roce 1938 složil přijímací zkoušky na střední průmyslovou školu, ale přesto ho nepřijali kvůli velkému počtu uchazečů. Učil se automechanikem a rok nato už jej na průmyslovku přijali. Škola to byla těžká, mnozí žáci studium předčasně ukončili. V roce 1943 úspěšně složil maturitu, ale absolvoval takříkajíc s odřenýma ušima, hlavně kvůli němčině.

Nastoupil na místo konstruktéra ve firmě Wiesner, později známé pod jménem  Transporta. Matka chodila uklízet, otec měl pronajatou benzínovou pumpu a navíc pracoval jako šofér. Když zrovna otec řídil, pumpařem se musel stát Zdeněk. O prázdninách měl povinnou měsíční brigádu na venkově, kterou naštěstí mohl absolvovat u příbuzných v Jihlavě.

Mrtvý legionář i příkopy plné zajatých Němců

Do domu, kde žili Dymákovi, se za války přestěhoval příslušník SA a zapálený nacista, jeho žena byla kupodivu Češka. Vždy v neděli chodil v uniformě do místní Turnhalle, tedy tělocvičny. „To byla taková ostuda pro náš barák, že chodil odsud, tak jsme se za to styděli!“ V domě bydlel také malíř Komárek. Jednou prý namaloval obraz Adolfa Hitlera a pověsil ho k holiči do provozovny. Hned druhý den přišlo gestapo a Komárka odvedlo kvůli údajnému zesměšnění vůdce.

V roce 1943 zemřela pamětníkova sestra. S kamarádkami šla z práce domů a vlak z nějakého důvodu nejel. Šly tedy pěšky a sestra se nachladila, dostala revmatickou horečku, zánět srdečního svalu a pak zanedlouho zemřela. Bylo jí pouhých patnáct let.

Na začátku května 1945 matka jako první ve městě vyvěsila československou vlajku, za chvíli přijeli Němci s panzerfausty a chtěli to tam prý rozstřílet. Pamětník si z těch dnů vzpomíná na příkopy plné zajatých Němců, stejně tak na zajatci přeplněný stadion ploché dráhy, ale ještě předtím také na smrt bývalého legionáře, který šel v čele průvodu a přejelo ho německé pásové vozidlo.

Nakonec ale převážila radost z konce války. Lidé vítali sovětské osvoboditele, i když ti prý byli většinou opilí, a proto dobré mysli, pili prý skoro čistý líh. Sháněli hodinky či jízdní kola, na kterých se pak učili jezdit. V pamětníkově domě měli k dispozici celé druhé patro, a když odešli, zůstal po nich nepořádek. Jednou Zdeněk přišel domů a matka byla celá vyděšená, že ji Rus prý chtěl zastřelit. Chtěl porazit třešeň, aby si ji mohl snadno očesat, což mu patrně paní Dymáková nedovolila, a proto jí vyhrožoval. Zdeněk se vydal na sovětský štáb a na chování vojáka si stěžoval. Důstojník, který provinilce našel, ho před celou rodinou zfackoval a vyhnal.

Únor maminku zdeptal

Matka se nemohla smířit s nástupem komunistů a převrat v únoru 1948 ji zdeptal. Začala mít psychické potíže až takového rázu, že ztratila své místo správcové domu a rodinu málem vyhodili z bytu. Syn požádal o vyšetření, které skutečně prokázalo psychickou poruchu.

V roce 1952 Zdeněk odešel za prací do továrny na váhy v Úpici. Rodiče zůstali spolu sami, ale podle pamětníka otec matku „nechal plavat.“ Matka přesvědčila pamětníka, ať se vrátí domů. Byla paranoidní, slyšela neexistující hlasy, chovala se násilně. Lékaři ho postavili před nesnadné rozhodnutí: „‘Buďto ji dáte do ústavu nebo si užijete peklo.‘ A já jsem zvolil to druhé,“ vypráví smutně Zdeněk Dymák. Matka pobyla v léčebně týden a pak se vrátila domů. Zdeněk se o ni staral až do smrti.

Když se zamýšlí nad prožitými roky, říká, že komunistický a nacistický režim mají společné to, jak dokážou lidskou bytost ovládnout a zmanipulovat. Vedle toho se domnívá, že v dnešním Česku chybí vlastenectví.