Ludmila Dvořáková

* 1941

  • "I teta to nakonec odnesla. Ona sice zavřená nebyla, ale postižená byla. Neměla kde bydlet, když jim všechno vzali. Když se doma zabíjelo, tak jim táta vezl zabíjačku. A když už pak byla sama, tak jim psala, nic mi nevozte, nemám to kde uvařit, byla úplně odříznutá. Spávala v kanceláři, ale dál o ní už nic nevíme. Ona se s námi po jeho smrti přestala stýkat."

  • "Tím, že babička prosazovala, aby šel na kněze, tak mu [studium] dovolili. Tenkrát to bylo něco, když byl v rodině kněz. Jenže on zběhl a věnoval se právničině, takže to stejně nedopadlo. On si musel hodně přivydělávat na studium, dával kondice. Potom říkali naši, že celé věno maminčino, když se vdala za tátu, přišlo na něho, aby dostudoval. Byl si toho vědomý, nám dětem se dost věnoval. Podporoval bráchu. Neslyšel a byl v ústavu, takže to platil všechno sám. Opravdu se staral. Mám na něho vzpomínku. Přijel a měl omotanou hlavu buřty, to bylo něco u nás. To jsme si pochutnávali, naši nám tohle ani nekoupili. A tenkrát buřty byly buřty, to nebyla voda jako teď. Hračky nám vozíval, knížky. Mě furt nabádal, ať se učím. Kdyby byl vydržel, tak jsem dopadla jinak. Děti neměl, až později, tak by si mě byl vzal k sobě. Byl přísný, neměla bych to lehké, ale jinak byl hodný."

  • "Začátky v JZD byly hrozně těžké. Když začalo JZD, všechno sebrali. Krávy zůstaly ještě u nás, vedle u sousedů byl prázdný chlév, tak tam nastěhovali další krávy. Maminka chodila normálně na pole a večer pro ně musela shánět krmení, sekat trávu. To bylo, než se postavil kravín. Pak se postavil kravín a začalo se jinak hospodařit. Výdělky začali mít lepší, nebyla taková bída, neměli se špatně. Naše maminka byla dříč, ale říkávala, že tak, jak se měla v družstvu, že by už pole zpátky nikdy nechtěla. Byla to pro ni úleva. Zůstala sama na práci. Můj táta taky podporoval, aby se družstvo ustanovilo. Oni tam ledaskteří lidé nechtěli jít. Vím, že naši tři sousedé byli pro. Nabádal je strýc – především tátu."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Polička, 21.06.2023

    (audio)
    délka: 01:22:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do dneška nevíme, kde je strýc pohřben

Ludmila Dvořáková, maturitní fotografie, 1958
Ludmila Dvořáková, maturitní fotografie, 1958
zdroj: Archiv pamětnice

Ludmila Dvořáková, rozená Roušarová, se narodila 11. ledna 1941 v Pusté Rybné. Rodiče byli malozemědělci. Proto uvítali zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Do JZD vstoupili v roce 1959. Začátky v JZD byly těžké, ale po čase se pracovní i finanční podmínky zlepšily. Bratr otce pamětnice František Roušar vystudoval práva. Při procesu s Rudolfem Slánským byl jedním z obhájců skupiny. V roce 1954 jej státní soud v procesu s „Velkou radou trockistů“ odsoudil k 10 letům vězení, ve vězení zemřel. Pamětnice chtěla jít po maturitě studovat dvouletou zdravotní školu, ale kvůli víře a vězněnému strýci se na školu nedostala. Během života vystřídala různá zaměstnání. V roce 1960 se vdala za Josefa Dvořáka. Společně měli čtyři děti. Nejmladší syn Petr byl hluchoněmý. Rok s ním byla doma. Ve čtyřech letech nastoupil do ústavu na Svatém Kopečku u Olomouce, odkud jezdil na víkendy domů. Manžel na protest proti okupaci v srpnu 1968 vystoupil ze strany. V roce 2023 žila pamětnice v Poličce.