Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Dvořák (* 1948)

• narodil se 25. května 1948 v osadě U Tří Kocourů u Litomyšle

• rodiče vlastnili tříhektarové hospodářství

• otec odmítal vstoupit do JZD a až v roce 1975 dal pole družstvu do pronájmu

• po základní škole v roce 1963 pamětníka i přes dobré výsledky ředitel nechtěl pustit jinam než na zemědělské učiliště

• kvůli odmítnutí jít do učení mu hrozilo obvinění z příživnictví

• nakonec nastoupil v roce 1963 na učiliště spojové techniky v Bystřici nad Úhlavou a po roce přestoupil do Prahy

• v roce 1968 odmaturoval na střední průmyslové škole v Praze

• po maturitě působil v Radiokomunikačním středisku Pohodlí u Litomyšle

• přibližně 25. srpna 1968 viděl v areálu vysílače vrtulník okupačních vojsk Varšavské smlouvy

• v září 1968 nastoupil na vojnu do Mariánských Lázní a do Karlových Varů

• až do svého odchodu do důchodu v roce 2010 pracoval na vysílači v Pohodlí

• v roce 2024 žil v Litomyšli

Ačkoliv Miroslav Dvořák vyrůstal v rodině drobných zemědělců, rodiče Emílie a Miroslav nepatřili mezi ty, kteří by vítali nástup kolektivizace na sklonku čtyřicátých let. Hospodaření je bavilo a nelákala je ani představa, že by najednou měli do práce docházet. Bydleli na samotě U Tří Kocourů, nedaleko Litomyšle, a morašické či makovské družstvo bylo vzdálené několik kilometrů. A i přesto, že vlastnili pouhé tři hektary polností, museli odolávat tlaku na vstup do jednotného zemědělského družstva a zvládat plnit dodávky. Vzdorovat vydrželi až do roku 1975, kdy dali pole do pronájmu JZD Morašice. Do té doby obhospodařovali pole vlastními silami. „Pamatuji si, už to bylo v době, kdy lidi jezdili na výlety a jezdili sem i ze Západu. A když viděli tátu, jak oře pole s kravičkami, tak si ho fotili,“ vzpomíná Miroslav Dvořák.

Základní školu končil pamětník v roce 1963 s vyznamenáním a přál si jít na střední průmyslovou školu. Jenže ředitel školy mu oznámil, že může jít pouze na zemědělské učiliště, což Miroslav Dvořák odmítl s tím, že raději bude pracovat s rodiči. Nakonec se stal spojařem a hned po maturitě nastoupil na Radiokomunikační středisko Pohodlí u Litomyšle, kde prožil i vpád okupačních vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Když přijížděl na motorce na svou první noční směnu, stal se svědkem výsadku okupační jednotky, která měla za úkol ukončit vysílání. „Přijedu, a na zemi helikoptéra, velikánská helikoptéra. Ale skutečně veliká. Měla spoustu okýnek a z ní akorát vyskakovali vojáci se samopaly a běželi kolem plotu na hlavní bránu vysílacího střediska krátkých a středních vln. Úplně jsem z toho zkoprněl,“ popisuje události pamětník.

Ředitel mi přikázal, že musím zůstat v zemědělství

Miroslav Dvořák se narodil 25. května 1948 na samotě U Tří Kocourů. Rodiče vlastnili skromné, ani ne tříhektarové hospodářství, které otec Miroslav zdědil po své tetě, jež ho vychovala. Práce na poli otce naplňovala a rád na ni vzpomíná i pamětník. On i jeho další dva sourozenci měli každý svůj úkol, který si plnili. A zbyl jim tak i čas na zábavu s vrstevníky. „Tenkrát mít kolo byl problém, tak jsem prolezl všechny půdy, sestavil si kolo sám a v lese ve skále jsme jezdili terénní závody. Nebo jsem udělal mezi stromy lanovku, kterou nám všichni kluci záviděli,“ líčí své dětství Miroslav Dvořák.

Na základní školu chodil do pár kilometrů vzdálených Morašic. Výsledky měl skvělé a představoval si, že půjde na nějaký maturitní obor. Jeho sny se ovšem rozcházely s tehdejší strategií komunistické strany na zabránění odlivu pracovních sil ze zemědělství. Ať jste byli členy družstva, nebo soukromníci, vždy se musel někdo z vašich dětí upsat, že zůstane v zemědělství. Proto mu ředitel nařídil, že může jít pouze na zemědělské učiliště. S tím se však Miroslav Dvořák odmítl smířit. Na konci školního roku všichni spolužáci věděli, kam půjdou, ale on žádnou školu neměl.

V říjnu 1963 přijel před dům U Tří Kocourů tatraplan, z auta vystoupili dva muži v černých kabátech a chtěli mluvit přímo s pamětníkem: „Pojď sem, jsi nezaměstnaný a to v socialismu nejde.“ A znovu mu začali nabízet školy – zemědělské učiliště v Poličce, kominíka. „Říkal jsem: ‚Ne, nepůjdu, v žádném případě.‘ Viděli, že jsem neoblomný. A pak mi nabídli obor spojovacího mechanika. A to už se mi líbilo. Byl jsem technický typ,“ vypráví Miroslav Dvořák. Dokonce jej k údivu obou mužů neodradilo ani to, že se učiliště nacházelo až v západních Čechách. 

Dříve ale než mohl nastoupit na školu, musela maminka na Místním národním výboru v Makově podepsat prohlášení, že uvolní syna Miroslava mimo zemědělství pod podmínkou, že se jim upíše mladší syn Oldřich, který v té době chodil do deváté třídy. Navíc s dodatkem: V případě, že syn Oldřich nebude moci v zemědělství pracovat, souhlasíme s tím, aby se do zemědělství navrátil syn Miroslav. A teprve v listopadu 1963 nastoupil Miroslav na učiliště spojové techniky do tři sta třicet kilometrů vzdálené Bystřice nad Úhlavou, kde komunisté na zkonfiskovaném zámku nově zřídili odborné učiliště spojů.

Táta měl strach, že mu seberou i poslední obilí

Prožil zde jeden rok a dodneška na toto období rád vzpomíná. Domů jezdíval párkrát do roka, a zatímco na víkendy všichni odjeli domů, on a jeden spolužák tam zůstali sami. „Prolézali jsme celý zámek. To bylo eldorádo – sklepní prostory, chodby,“ vzpomíná Miroslav Dvořák na rok strávený v učilišti. Protože dosahoval velmi dobrých studijních výsledků, poslal mu ředitel dodatečně přihlášku na Střední průmyslovou školu spojové techniky do Prahy. Nakonec jej přijali jako jediného z ročníku, což nesl velmi těžce, protože odcházel z výborného kolektivu spolužáků.

Doma mezitím rodiče dál soukromě hospodařili a museli plnit dodávky. „Táta z toho byl úplně na nervy. Když jsme měli třeba čtyři krávy, stačil obilí sám spotřebovat a na dodávky mu nic nezbývalo,“ vysvětluje pamětník. „Doma se obilí schovávalo, protože táta měl strach, že mu poslední obilí, co má, seberou,“ vypráví. Když dodávky neplnil, chodily mu dopisy, že musí do čtyřiceti osmi hodin splnit, jinak proti němu zahájí trestní řízení. Aby se řízení vyhnul, obilí kupoval a odevzdával koupené obilí. 

Dlouhé roky trvající psychický nátlak otec nakonec nevydržel déle snášet a došlápl si se sekerou na tajemníka dosazeného do Makova, aby jako cizí člověk mohl tvrdě tlačit zemědělce ke vstupu do družstva. Zůstalo však jen u slovního útoku a nedošlo ani k trestnímu stíhání, všechno se podařilo uhrát na jeho špatný psychický stav. V polovině sedmdesátých let se rodiče domluvili s morašickým družstvem, že si vezme jejich pole do pronájmu pod podmínkou, že pamětníkova maminka půjde pracovat do kravína.

Maminka brečela, že nás přepadli Rusáci

Miroslav Dvořák po maturitě v roce 1968 nastoupil na vysílač v Pohodlí. O vysoké škole kvůli finanční situaci rodičů ani neuvažoval. Prvně pracoval na středovlnném vysílání a později na krátkovlnném. Před přijetím si jej kádroví pracovníci dobře prověřili a samozřejmě jim neušlo, že rodiče jsou jedni z posledních soukromě hospodařících zemědělců v okolí. Na jeho pozici ale byla důležitější odborná způsobilost než kádrový profil. Nevadilo ani, že není členem komunistické strany. „Nemluvím o géčku, kam jsem nesměl, tam mohli jenom komunisti, zkrátka prověření lidé,“ upřesňuje pamětník podmínky, které platily pro zaměstnance rušičky signálu vysílání Svobodné Evropy. Sám by kvůli otci do strany nikdy nevstoupil.

Když do Československa vtrhla v noci z 20. na 21. srpna 1968 okupační vojska Varšavské smlouvy, teprve se na vysílači zaučoval. „Ráno jednadvacátého srpna přiběhla máti a brečela, že nás napadli Rusáci. Za pár dní jsme slyšeli tanky, jak jezdí po hlavní silnici a stěhují se do Vysokého Mýta,“ vzpomíná Miroslav Dvořák. Při výsadku okupačních jednotek v areálu vysílače všichni očekávali, že ukončí vysílání. „Jenže ti kluci, vojáci, nevěděli, co kde mají vypnout. A až pak jsem se dozvěděl, že údajně vypnuli jenom nějakou nabíječku, vůbec nevěděli, co vypínají,“ tvrdí pamětník a zároveň podotýká, že další vývoj událostí zná pouze zprostředkovaně.

Po příjezdu na vrátnici nastoupil na své pracoviště a o další vývoj se příliš nezajímal. V září navíc odešel na vojnu ke spojařům do Karlových Varů a do Mariánských Lázní, kde prožil dva roky naprosté pohody. A zároveň unikl kádrovým prověrkám v zaměstnání. Po návratu z vojny se vrátil na vysílač a pracoval tam až do svého odchodu do důchodu v roce 2010. 

Sametovou revoluci v listopadu 1989 sledoval s nadějí, ale další vývoj ho zklamal. „Když lidé v Praze cinkali klíči, myslel jsem si, že budeme všichni více držet při sobě. A že se zakáže komunistická strana, ale nic takového se nestalo,“ říká pamětník. Když se ohlíží zpětně za svým životem, bere snahu komunistů odepřít mu vzdělání jako osud. „Nakonec jsem se vlastní pílí dopracoval ke vzdělání v elektrotechnickém oboru a díky tomu jsem získal i dobré zaměstnání na vysílači Pohodlí, což mě celá léta bavilo, a byl jsem spokojený,“ uzavírá své vyprávění Miroslav Dvořák.