„Přijeli jsme v noci. Řvaní: ,Alles raus!‘ Někteří dostali pažbou po hlavě. Já naštěstí ne. Nastoupit do pětistupu a teď jsme šli po takové dlážděné cestě, kolem tma, z obou stran reflektory a teď řvaní: ,Kdo vystoupí, bude zastřelen!‘ Jak dlouho jsme šli, nevím. Kolem jsme viděli jenom tmu a na nás přímo svítili. Viděli jsme jen ty osvícený řady esesáků. Naproti tomu koncentračnímu táboru byly kasárny SS. Tam byli mladí esesáci, tak to všechno vyrukovalo s vlčáky. Tam měli cvičený vlčáky, kteří museli najít vězně, kteří se pokusili někde skrýt, když chtěli utéct, i když to byl zoufalý čin. Teď jsme přišli na velký prostranství. Běhali tam vězni ve štráfovaných blůzách. Já jsem si říkal: To je blázinec nebo co to tady je? Teď tam nějací mluvili, co tam byli, a dozvěděli jsme se, že jsme v koncentračním táboře. Byli jsme nastoupení a postupně nás vodili do toho dřevěnýho baráku, kde byly desítky sprch. Osprchovali jsme se teplou a pak studenou vodou. Ještě předtím nám ostříhali vlasy dohola. Tak jsme se oblékli do těch vězeňských šatů.“
„Bylo to Stehkomando. Tam byli ti, co byli slabí a nepracovali. Později museli pracovat všichni, i ti, co měli prakticky smrt na jazyku. Tam museli stát, nikdo nesměl sedět a tam údajně nějaký esesák, poněvadž po táboře chodili vždycky nějací esesáci, když my jsme pochodovali, tak se taky stalo, že nějaký esesák si s jedním zacvičil. Říkal: ,Klus a k zemi, styk, k zemi, styk.‘ A tak dál. Našemu bloku se to nestalo. Ale stalo se to jednomu bloku. A že tam údajně seděl, tak všichni z toho Stehkomanda museli nastoupit v tom mrazu. To bylo dvaatřicet pod nulou. A tam stáli asi už hodinu před náma. Teď si esesáci vzpomněli na nás. Tak jsme museli nastoupit a teď jsme tam stáli. My jsme předtím dostali takové palčáky, rukavice z umělé tkaniny. Mně v tom umrzly ruce. Jak jsme tam dlouho stáli, to nevim. Tam každou chvíli někoho odtahovali. Omrzlýho nebo padl. Ten den údajně zemřelo sto vězňů. Údajně tu zimu umíralo asi čtyřicet vězňů denně. A tam dováželi a nepropouštěli.“
„Vykládalo se, že údajně má gestapo nějaký vězení. Tak jsem myslel, že nás tam vezou. Oni nás vezli k nádraží. Celou cestu tam byly záclonky. My jsme se nesměli dívat. Nesměli jsme mezi sebou mluvit. Tam muselo být ticho. Byla to hrozná nejistota. Byl to hrozný pocit. Nevíte, co je, co bude, kam vás vezou. Jestli jsme usnuli, to ani nevím. Tu noc jsme neusnuli. Potom ráno za šera rachot. Potom jsme se dozvěděli, že tam připojovali vagon s pražskými studenty, kteří tam zažili taky hroznou noc.“
„To byl politický vězeň. Jeho jméno už nevím. To byla Strafkolone – trestní kolona. Tam jemným pískem zaváželi takový močál a klusem tam i nazpátek. A on tam měl zřejmě pomocníky zelený (pamětník zřejmě myslí vězně se zeleným trojúhelníkem, který označoval uvězněné zločince, pozn. autora). On sám byl politický vězeň. On si z toho pracoviště udělal samotný pobočný koncentrační tábor, aby vždycky nemuseli strážní chodit. Tam byly postavený věže dokola a byl z toho malý koncentrák. A on se stal lageralter, čili starším tábora, vedoucím. Pak tam měli nějaký machinace a toho zbavili vedení a poslali ho do tábora. To už ovšem v koncentráku ti vedoucí tábora věděli. Jak se to dozvěděli? Věděli, že tam přijde, a už informovali svoje komunisty a sociální demokraty, kteří věděli, koho tam oddělal v té Strafkoloně. Tam je posílali z trestu. Tak se to předem dověděli. A teď ho začlenili na ten blok, kde byl předtím. Teď byli po večerním apelu a šlo se na blok. Najednou všichni odešli ven a zůstala jen část. To už byli domluvení. Ten mu řekl: ,Tys mi oddělal mýho kamaráda. Tys oddělal toho a toho. Tady máš provaz a kytici.‘ A šli ven a on se oběsil. To jsme se tam dověděli.“
MUDr. Josef Dvořák se narodil v roce 1919 v Krasicích, které jsou dnes přímou součástí Prostějova. Pochází z velmi chudé rodiny a stálo ho mnoho sil, než se dostal na studia. Po studentských demonstracích zaměřených proti okupaci nacistickým Německem byl ale 17. listopadu 1939 zatčen a spolu s několika sty studentů odvezen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tam bez jakéhokoli obvinění v hrozných podmínkách strávil více než tři roky, než byl před Vánocemi v roce 1942 propuštěn. Po válce vystudoval lékařskou fakultu v Brně, ale protože nebyl stoupencem komunistické strany, nemohl vykonávat interní medicínu, jež byla jeho prioritou. Až ve čtyřiceti letech se dostal na radiologickou kliniku ve Fakultní nemocnici v Olomouci, kde pracoval až do důchodu. Dnes žije se svou ženou Ludmilou v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
