Svatava Dušková

* 1943

  • „Jednou jsem se prostě nemohla dostat do domu. Protože jsem tam [v Praze] uvízla v deset hodin večer a do nočního rychlíku jsem nemohla, to jsem se bála. Telefon byl utržený, to tenkrát bylo normální, že prostě sluchátka nevydržely v té budce. A na domě zvonek nefungoval, domovník už tehdy neexistoval. I když tam byl zvonek, tak jsem na něj mohla mačkat, jak jsem chtěla. No a u domu bylo postavené lešení, protože ohazovali. A já jsem si přitáhla popelnici. Protože žebříček byl nahoře vyhozený. Tak jsem si přitáhla popelnici a s tou aktovčičkou jsem se vysápala nahoru do toho přízemku. A vždycky když šel někdo okolo, tak jsem se přitiskla ke zdi, aby nekřičeli. Oni byli druhé patro s mezaninem, takže tři patra jsem musela takhle vylézt. A pak jsem našla jejich ložnici a kuchyni a teď jsem to obcházela, abych nezaťukala někde na někoho cizího. No a v kuchyni bylo otevřeno, protože bratranec musel mít na spaní zimu ‚jako v Riegráku‘, jak vždycky říkal strejda. Tak jsem tam na něj zavolala, a on spal. Tak jsem tam na něj volala: ‚Zbyňku, Zbyňku!‘ On si sedl a koukal ke dveřím a říkal: ‚Co je?‘ A já jsem říkala: ‚Já jsem v okně.‘ Tak jsem mu tam hodila tašku, no, a on mi pomohl dovnitř. To bylo blbé, protože mezi lešením a domem bylo dobře 50 centimetrů prostor, aby mohli ohazovat. Tak to jsem musela nějak překonat. A teď jsem přišla do toho bytu, lodičky. No to jsem měla ještě lodičky, to jsem držela v ruce. A teď jsem tam přišla. Teta měla nohy ve vaně a koukala na mě jako na zjevení. No a bratranec to vyprávěl druhý den v práci, že jsem takhle lezla po okně. A zrovna toho jeho šéfa jsem si potom vzala. A dokonce se to tradovalo, tohle vyprávění. Když jsem provázela v muzeu, tak tam přišel nějaký mužský a říkal: ‚Já jsem s tím vaším bratrancem pracoval a ten měl sestřenici, která lezla po lešení.‘ A já jsem mu řekla: ‚To jsem byla já!‘ No prostě si člověk musí udržet nějaký humor, protože jinak by si musel asi zoufat.“

  • „Já jsem o tom, co se děje v Praze, vůbec nevěděla, protože jsem bydlela na Spořilově a tam tanky jen tak projely. Na tom sídlišti se nic moc nedělo, akorát Rusáci tam na tom sídlišti nějak obtěžovali. Nějaké ženské s kočárky tam byly, dokonce tam mezi nimi byla nějaká Ruska, a oni je tam začali děsit. To sídliště bylo ve výstavbě a zrovna tam přidělávali dřeva, na která se šroubovaly rolety. A to se natlouká takovým… to dělá strašnou ránu. A teď z těch domů se ozývaly ty rány a ti vojáci byli úplně celí vyděšení. A s těma flintama tam začali a na ty matky. No bylo to prostě úplně srandovní. Mně těch vojáků bylo spíš líto, protože byl srpen, a byla zima. A ti vojáci byli prckové, protože k tankistům berou jen prcky, aby se tam vešli. A oni měli takové tenké oblečení, takové jako plátěné. Těm musela být zima, no mně jich bylo úplně líto. On stál na rohu, oni ho tam třeba zapomněli, jednoho toho navigátora. A teď on tam stál s tím ukazovátkem a kolem něj se scházeli lidi a říkali: ‚On, chudák, nemá co jíst,‘ a přinesli mu v bandasce kafe. Takhle jsme my na ně byli špatní. A druhý zase říkal: ‚Nejezte to, to je otrávené.‘ No takhle ti lidé blbli prostě. A pak jsme se dozvěděli, že oni se domů nevrátí vůbec. Aby to tam nemohli povídat, co tady vlastně nebylo. Protože oni tady byli potlačovat revoluci, a my jsme je tady vítali s bandaskou kafe. To doopravdy bylo na hlavu postavené. Oni jsou si dodnes jistí, jak to tady všechno zachraňovali.“

  • „No a táta tedy aby vydělal hodně peněz, protože on si strašně vyčítal, že jsme trpěli a že jsme se nenajedli... To bylo na každé návštěvě: ‚A najíte se? A najíte se?‘ A maminka říkala: ‚Jo, já chodím na obědy.‘ Ale já jsem se trošku ofrněla: ‚No, ty tvý čvochy!‘ A táta si myslel, že maminka nejí nebo že se odbývá, a rozplakal se. Ihned jsme museli pryč! Byli jsme tam pět minut, jeli jsme na druhý konec republiky, a oni nás vyrazili, protože se táta rozplakal. Máma mi to potom trochu vyčítala, ale pak říkala: ‚No, já ti to nemůžu vyčítat, říkala jsi pravdu.‘ Takže to bylo prostě. Návštěva na druhý konec republiky na pět minut...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 20.07.2021

    (audio)
    délka: 01:28:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 27.07.2021

    (audio)
    délka: 01:38:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ti lidé okolo byli úžasní, až na ty kádrováky, kteří nám ničili život

Svatava Dušková
Svatava Dušková
zdroj: archiv pamětníka

Svatava Dušková se narodila 26. dubna 1943 v Plzni. Její matka Růžena Mádrová i otec Miloš Mádr pracovali jako učitelé českého jazyka a tělesné výchovy. Vyrůstala se starším bratrem Milošem v příjemném domácím prostředí. Bezstarostné dětství jí skončilo v prosinci 1951, kdy byl otec Miloš Mádr přímo v zaměstnání zadržen a následně odsouzen ve vykonstruovaném procesu na dvanáct let odnětí svobody za vlastizradu. Matka přišla o práci i byt a rodina žila ze skromných prostředků ve sdílené domácnosti s prarodiči. Kvůli špatnému kádrovému profilu pamětnice nemohla nastoupit na střední průmyslovou školu a vyučila se mlynářkou. V třetím roce studia nastoupila na praktickou výuku do parního mlýna v Plzni, v Prokopově ulici. Pamětnice dál snila o dálkovém studiu, což jí příslušné úřady přislíbily pod podmínkou, že založí Československý svaz mládeže na svém pracovišti. Vzhledem k tomu, že podmínku splnila, měla výborné známky a v práci ji chválili, nastoupila dálkově na průmyslovou školu v Pardubicích. Otce Miloše Mádra propustili na amnestii v roce 1960. Pamětnice se vdala do Prahy, kde strávila 24 let svého života. V Praze prožila události srpna 1968. S manželem měla dvě děti, ale svazek skončil rozvodem, po kterém se vrátila do Plzně za rodinou. V Plzni podle svých slov prožila nejkrásnější část života prováděním v Národopisném muzeu Plzeňska. V roce 2021 bydlela v Plzni.