František Dušek

„Tehdy ten zámek stál ještě celý. Akorát ten zadní trakt, tam byly ty věže k zámeckému rybníku, k aleji, tak ty byly pryč. Ale byla tam zvonice, taneční sál, kuchyň, všechno fungovalo. Pak už tam začali skladovat obilí, později ledek a podobná svinstva. Pak někdo vymyslel, že se tam natočí film o partyzánech. Přijeli tajtrdlíci z Prahy z Barrandova a zapálili to. Z toho udělali sídlo gestapa, partyzáni to přepadli a oni to reálně zapálili. Ten zámek je celý rozkradený, rozebraný, parkety, zábradlí, cihly, prostě na co si vzpomenete. Tam byla kaple, kde byla olovnatá skla, obrovská, krásná, tak jak jsou v kostele, v té kapli stál traktor. Tam byla garáž, to tak prostě bylo, se nikomu nehodil. Po válce to ještě šlo, tam byl kulturák, kanceláře, a divadlo tam hráli třeba ještě moji rodiče, taneční zábavy se tam pořádaly, pak už na to nebyly prachy. Šlo to pryč. A ve finále, co máte mimo historické centrum Slavonic, tak jedna třetina je postavena z mařížského zámku, z materiálu, dlaždice, prostě cokoliv.“

„Tátovi zemřela máma, táta zemřel už dávno předtím. A teď v tom baráku už nikdo neměl trvalé bydliště. A my jsme to chtěli spravit. Nechtěli nám dát stavební povolení nebo tu ohlášku, že tam spravíte omítku, vyměníte trám v krovu. A to byl vlastně ten impuls, proč jsme začali vrtat, protože aby mi někdo zakazoval opravit chalupu, ve které jsem se narodil, to mi nešlo přes pysky. Nikomu jinému už tam nepovolili bydliště. To, co tam bylo, bylo, a to už byli všechno staří lidé a úmysl byl ten, že umřou a vesnice zanikne.“

„My jsme museli být v kontaktu s protistranou. To znamená, že náš úřad měl na starosti rakouskou hranici a my jsme museli vědět, jaké jsou problémy na čáře, jestli támhle někde vypadl hraniční kámen nebo nevypadl. Příklad, chodil k nám pytlačit zahraniční pytlák, na naše území. Já nevím, jestli víte, jaký byl profil státní hranice. Bylo zakázané pásmo, hraniční pásmo, pak byla ta signální stěna, tzv. železná opona, a za tím byl zase ještě nějaký kus a oni hřešili na to, že za ty dráty tak zvané už chodil málokdo a málokdy. Takže tam rejdili, jak chtěli, ti z druhé strany – Němci a i Rakušáci, to nemyslím obecně, ale tihle pytláci. On tam třeba upytlačil jelena, usekl mu hlavu a zmizel s tím domů. To jsme řešili takové věci kupříkladu. Nebo jsme zjistili od rakouských kolegů, že tenkrát zakázali průjezd kamionů přes město Bratislavu a muselo se to objíždět a tam se našli dva policajti z VB, kteří vodili ty kamioňáky přes město, oni tím ušetřili 50 km objížďku a naftu a vybírali od nich 50 marek. Tak tohle jsme třeba také realizovali. Udržovali jsme klid na hranicích.“

„Maříž byla odsouzena k zániku po sedmdesátém roce. Ta železná opona, jak tomu říkáte, byla za Maříží, mezi Maříží a Leštnicí. Blíže k Leštnici do toho sedmdesátého roku. Kdybyste jela po čáře, Staré město, Kadolec, tak nikdo nevěděl, že tam je nějaký drátěný plot. V sedmdesátém roce se vymyslel tak zvaný jednotný profil a posunuli to dál do vnitrozemí. Zbytečně, akorát s tím dráždili lidi. Udělali s tím víc škody, než užitku. To bylo v té době normalizace a ono s tím nešlo nic dělat. A v té době hodili Maříž do drátěného pytle, takže Maříž měla za sebou dráty a před sebou.“