Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Frediberto Duperet Reuz (* 1966)

• narodil se 14. března 1966 v Guantánamu, Kubánské republice

• ve věku pouhých 16 let, v roce 1982, byl odsouzen za údajné násilné přepadení k osmi letům odnětí svobody v „Nápravném ústavu Chafarinas“ [Correcional Chafarinas] v Guantánamu

• po šesti letech byl propuštěn na svobodu a živil se nárazovými nabídkami práce

• v roce 1989 byl odsouzen k pětiletému pobytu za mřížemi, odkud byl propuštěn v roce 1994

• během kubánské krize Balseros [česky překládané jako vorařů] v roce 1994 se rozhodl odejít ze země přes Námořní základnu Spojených států amerických v zátoce Guantánamo

• v roce 1995 byl ze základny převezen do pracovního tábora pro kubánské utečence v Panamě

• v roce 1996 byl ale s ostatním emigranty vrácen na námořní základnu a následně byl předán kubánským úřadům, které ho odsoudily za nelegální odchod ke dvou letům vězení v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [Combinado de Guantánamo]

• celkem strávil 13 let života v různých kubánských věznicích a zařízeních

• živí se jako popelář, bez pravidelného příjmu a bez ochranného pracovního oděvu a obuvi

• žije v Guantánamu

Frediberto Duperet Reuz byl neoprávněně obviněn z několika trestných činů a z nepovoleného odchodu ze země a strávil celkem 13 svého života za mřížemi v různých kubánských věznicích, což je také důvodem, proč se rozhodl sdílet svůj příběh o životě v komunistické diktatuře: „Vždycky říkám všem pravdu, aby co nejvíce lidí vědělo, co se ve skutečnosti děje na Kubě.“

V 16 letech zavřen do kobky

Frediberto Duperet Reuz se narodil 14. března 1966 v Guantánamu, v jihovýchodní části Kuby. Vyrůstal v domě svých prarodičů, kteří žili v chudé čtvrti města Guantánama nazývané „Jih“. V roce 1979, v osmé třídě, byl kvůli kázeňským přestupkům poslán do výchovného ústavu pro mladistvé „Picolito“, ve kterém se musel dodržovat výchovný model žáci studují – pracují. Mládež musela pracovat v dílnách na polích, nebo kácet marabú [invazivní keř na Kubě]. „Mnoho spolužáků to ovlivnilo, vládlo tam velké násilí. Militantní učitelé se k nám taky nechovali zrovna přátelsky, mlátili nás a vyhrožovali s mačetou v ruce, nebylo to tam lehké,“ vzpomíná na svůj pobyt. Po více než dvou letech v roce 1982, mohl ústav opustit, ale krátce po propuštění byl zadržen státní policií a zavřen na samotku do tmavé kobky. Po třech měsících byl nakonec odsouzen k osmi letům odnětí svobody v „Nápravném zařízení Chafarinas“ v Guantánamu [Correcional Chafarinas], bez přihlédnutí k jeho nezletilosti. „Dopustil jsem se přestupku, ukradl jsem jedny černé boty, ale odsoudili mě ještě s jedním mladíkem za násilné přepadení, spojili naše obvinění a odsoudili nás za oba činy, dohromady, to se tak normálně dělávalo,“ popisuje důvod svého věznění.

Dlouhé roky v kubánských věznicích

Frediberto popisuje podmínky věznice Chafarinas jako velmi obtížné: „Všichni se ptali po cigaretách, i když nekouřili, ale za cigarety se dalo ledacos vyměnit, třeba pořídit si plachtu na spaní. Protože mít plachtu na spaní byl přežitek,“ vzpomíná. Z nápravného zařízení byl propuštěn v roce 1998, po šesti letech z původních osmi let trestu. „Když mě pustili na svobodu, nepřemýšlel jsem jako dnes, neměl jsem práci, měl jsem jeden problém za druhým. Trochu jsem pomáhal své mámě na poli, ale spíš jsem se živil vším možným na ulici,“ popisuje své aktivity mimo vězení. Frediberto uvádí, že živobytí na ulici bylo velmi nebezpečné, z toho důvodu byl také necelé dva roky od propuštění z vězení znovu obviněn z krádeže. „To bylo strašné, strávil jsem pět let za mřížemi čekáním na rozhodnutí soudu, zda jsem vinen nebo ne, měl jsem celkem 17 soudních přelíčení! Nechci nad tím ani přemýšlet,“ dodává. Frediberto byl odsouzen k pobytu v „Kombinované věznici Ariza“ [Combinado de Ariza] ve městě Cienfuegos, na kterou vzpomíná jako na nejnásilnější věznici ze všech, ve kterých byl umístěn: „Každou chvíli tam byl nějaký mrtvý, násilí na vězních pořád bez přestání, bylo to tam hodně divoké. Když ale některý odsouzený vyhlásil hladovku nebo odporoval, celé patro drželo s ním, všichni z patra,“ komentuje. Z vězení byl propuštěn v roce 1994 a v tom samém roce se rozhodl opustit Kubu a během kubánské krize vorařů [Crisis de los Balseros][1] se vydal na podomácku vyrobeném voru směrem k námořní hranici mezi Kubou a Spojenými státy americkými.

Krize vorařů na Kubě [Crisis de los Balseros]

Frediberto vyplul s jedním kamarádem a s dalšími deseti Kubánci během jedné letní noci na sestavené improvizované loďce, dá-li se jí tak vůbec říkat, z Havany. „Naše loď bylo ve skutečnosti několik svázaných hliníkových trubek, nohy jsme měli ve vodě a nebylo nic, co by nás chránilo před přímým sluncem. Trpěli jsme hladem i žízní, přežili jsme jen díky několika limetkám, ty nás zachránily!“ popisuje pětidenní cestu po moři k hranici mezi Kubou a Spojenými státy, kde je z vody zachránila americká námořní hlídka a převezla je na Námořní základnu USA v zátoce Guantánamo. „Byla to naše spása, vysvobození, moře bylo divoké, Golfský proud silný a blížila se bouře, zažili jsme nejedno drama,“ dodává s vděkem. Na námořní základně strávil několik měsíců, stejně jako další stovky Kubánců, kteří stejně jako on utekli z Kuby a byli zachráněni z moře. „Bylo tam k prasknutí – všichni, co přežili cestu na různých vorech a lodích, no ale ještě víc jich je pohřbených v mořských hlubinách,“ vzpomíná.

Pracovní tábor v Panamě

Z Námořní základny USA převáželi kubánské emigranty do pracovních táborů v Panamě. „Pracovali jsme na různých stavbách, celá vlna kubánských utečenců, ale americké úřady nevěděly, co s námi,“ popisuje důsledky hromadného exodu obyvatel Kuby. Brzy se v pracovních kempech objevily problémy, Kubánci začali utíkat, nebo dokonce tábory podpalovali a jinak je ničili. „Bylo tam hodně různé havěti, brouků, žili jsme prakticky v džungli, ale já jsem byl spokojený, nemůžu říct, že bych tam někdy zažil hlad nebo žízeň,“ vzpomíná Frediberto. Konec pracovních táborů byl také zapříčiněn proniknutím kubánských vládních špionů a ti se snažili nabádat Kubánce k jejich zničení, bojkotovali jejich uspořádání a pravidla. „Infiltrovaní každou chvíli někdo odvlekli a deportovali zpátky na Kubu. Kubánská vláda využívala tajných agentů k získání informací a k vytvoření chaosu v Panamě,“ vysvětluje. Všichni členové pracovních kempů byli nakonec vráceni na Námořní základnu USA na Kubě, mezi nimi i Frediberto, který tam setrval do roku 1996.

Falešná záruka Vlády při návratu na Kubu

Frediberto byl v roce 1996 po sporu s migračním pracovníkem, kterému plivl do obličeje, deportován zpět na Kubu. „Čapli mě a okamžitě mě z Námořní základny vrátili kubánským úřadům, měl jsme opravdu smůlu,“ dodává k incidentu. Přesto, že mezi Kubánskou republikou a Spojenými státy americkými existovala dohoda o záruce svobody pro kubánské navrátilce, Frediberto byl poslán přímo do „Kombinované věznice v Guantánamu“. Tam strávil dva měsíce, než byl převezen do „Kombinované věznice Ariza“ ve městě Cienfuegos a odsouzen na dva roky odnětí svobody. Během svého trestu se často účastnil nucených prací: „Prošel jsem skoro všemi pracovními tábory, s nucenými pracemi, nehorázné zneužívání odsouzených, kteří vykonávají těžkou práci bez odměny, většinou jsme káceli marabú.“ Vězení opustil v roce 1998 a okamžitě začal hledat zaměstnání.

Jak se žije popeláři na Kubě

Skutečnost, že Frediberto je jedním z exulantů z krize vorařů a bývalým politickým vězněm, zapříčinila, že jeho možnosti nalézt zaměstnání byly vždy omezené. Nakonec se uplatnil jako dělník a pomocník mechanika, kde pracoval pět let. Frediberto zmiňuje, že nikdy neměl moc pracovních příležitostí, a tak přijímá jakoukoliv práci, která se zrovna naskytne. Od roku 2013 je zaměstnán technickými službami jako popelář, nicméně ke své práci dodává: „V posledních třech letech nám neposkytli žádný ochranný pracovní oděv ani obuv, máme také velké problémy s nepravidelnými výplatami, natož pak s nějakým nárustem platu, který vláda slíbila.“ Okres Guantánamo je proslulý opakujícími se epidemiemi dengue a znečištěním. „Jako popeláři jsme museli přijímat odpad i z nemocnic s pacienty, kteří zemřeli na COVID-19. Jsme zaměstnáni státem, který neposkytuje vůbec žádnou ochranu pro své pracovníky, ale to nikde nemůžeme ani zmínit, natož třeba v televizi,“ vyjmenovává komplikace během světové pandemie coronaviru.[2] Frediberto žije v Guantánamu a rozhodl se vyprávět nám svůj příběh, aby kubánský lid, ale i čtenáři po celém světě věděli, co všechno se může stát v komunistickém režimu. „Vždycky říkám všem pravdu, aby co nejvíce lidí vědělo, co se ve skutečnosti děje na Kubě,“ uzavírá s nadějí, že budoucí generace se poučí a budou si vážit svobody a demokracie.

 

[1] Crisis de los Balseros, do českého jazyka překládána jako krize vorařů [balsa je vor, odtud voraři] byl exodus nespokojenců vyvolaný socioekonomickou krizí na Kubě. Americká Vláda souhlasila přijmout určitý počet emigrantů. Odhaduje se, že v létě roku 1994 Kubu po moři, na po domácku vyrobených vorech, opustilo 32362 Kubánců. Dokument o tzv. Balseros můžete nalézt zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1153719296-balseros/20438252764/

[2] V březnu roku 2020 Světová zdravotnická organizace vyhlásila světovou pandemii v souvislosti s koronavirem COVID‑19. Více informací zde: https://www.who.int/es/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019?gclid=EAIaIQobChMIt4Obzszf6QIVTtbACh2RrAPCEAAYASAAEgLsd_D_BwE