Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jen vzdělaní lidé mohou čelit tlaku a bezpráví
narodila se 24. února 1955 v Praze-Zbraslavi
po maturitě na gymnáziu v roce 1974 vystudovala Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT Praha
od roku 1971 se věnuje sportovnímu tanci, se svými partnery se umístila na předních místech v mnoha soutěžích
v letech 1979 až 1993 působila jako vedoucí informačního oddělení Ústavu jaderných informací
mezi roky 1994–1999 a 2001–2014 pracovala jako vedoucí oddělení vzdělávacích a informačních programů v ČEZ, a. s.
v roce 2000 manager Informačního centra Evropské unie Interel
v 90. letech 20. století se stala šéfredaktorkou vzdělávacího magazínu Třípól, který v online podobě vydává dodnes (2024)
členka Jednoty českých matematiků a fyziků, České nukleární společnosti, zakladatelka WIN Czech (Women in Nuclear)
od roku 2006 do roku 2020 externí pracovnice Mezinárodní agentury pro atomovou energii
získala řadu uznání v oblasti vzdělávání a popularizace vědy, jako ocenění Evropské nukleární společnosti, ocenění Fyzikální společnosti a další
Marie Magdalena Dufková se narodila v době, kdy mít předky, kteří něco dokázali, byl zásadní problém. Přestože měla od dětství velkou touhu po vzdělání, nemohla se věnovat botanice, která ji zajímala nejvíce. Namísto toho musela zvolit technický obor, o který nebyl zájem. Život ji tak nasměřoval k jaderné fyzice, které se nakonec věnovala celý život. Stejně jako sportovnímu tanci, svému velkému koníčku. To byly vedle rodiny hlavní pilíře, které jí pomáhaly přečkat dobu strachu a nesvobody. Dnes považuje vzdělání za jistotu, o kterou se může člověk opřít v jakékoliv době a která mu dává vnitřní svobodu.
Marie se narodila 24. února 1955 v Praze-Zbraslavi, odkud pocházeli i její rodiče. I když otec Lubor Svoboda rodinu brzy opustil, jeho rodiče, dědeček Hynek, architekt, a babička Olga, cvičitelka Sokola, zásadně formovali její názory: „Když jsem k nim chodila jako malá na návštěvu, oba mi vštěpovali sokolské myšlenky a učili mě vlastenectví. Dědeček stále mluvil o Masarykovi i o odboji a slavných historických dobách. Jako malé dítě jsem to nechápala, ale myslím, že to ve mně zanechalo stopy, a později jsem pochopila, o co jde, a jsem za to velice vděčná.“ Maminka Edita, rozená Šťastná, pocházela z rodiny majitelů drůbežářských závodů na Libuši. Její otec zemřel v době, kdy ještě nebyla plnoletá, a starší bratři její dědictví uložili do banky, čímž bylo nenávratně ztraceno: „Tím, jak komunisté všechno zabavili, tak došlo i na tyhle peníze na vázaných vkladech a ani v restituci jsme nic nedostali. Byli jsme poměrně chudá rodina. Ale nevadí, má to své výhody, protože člověk se naučil vážit si věcí, naučil se šetřit a hospodařit.“ Na Marii měla velký vliv i babička z matčiny strany, která byla zubní lékařka; před rokem 1948 měla soukromou praxi, později pracovala v OUNZ: „Od ní mám vztah k přírodě, měla doma herbář a já jsem se hodně zajímala o léčivé rostliny a zanechalo to ve mně takovou stopu, že jsem si vždycky přála vystudovat botaniku.“
Pamětnice vzpomíná na Zbraslav z doby, kdy byla ještě hodně malá: „Byla tam spousta obchůdků a hospůdek, ale i jako dítě jsem vnímala, že se všechno ruší a zavírá, výkladní skříně se zazdívají, hospody zavírají a já jsem si říkala, jestli se dožiji toho, že se obchody zase otevřou. Maminka a babička tehdy vzpomínaly na dědečka, který založil drůbežářské závody a který říkal: ,To nejhorší, co by nás kdy mohlo potkat, by bylo, kdyby přišli k moci komunisté...‘ A ono se to stalo. Takže to mě samozřejmě ovlivňovalo, protože doma se o těch věcech mluvilo. Vnímala jsem i to, že se mluvilo opatrně, protože ve škole jsme se učili něco jiného.“
Škola nedělala Marii problémy a o svojí budoucnosti měla jasnou představu: „Šla jsem na gymnázium do Modřan a představovala jsem si, že budu studovat botaniku, která mě strašně zajímala a bavila. Dělala jsem všelijaké olympiády a soutěže a pečlivě jsem se připravovala.“ Na přírodovědeckou fakultu, kde skládala zkoušky, se tehdy hlásilo 120 studentů a Marie byla třináctá. Přesto studovat nesměla, protože neměla dělnický původ a rodiče nebyli v komunistické straně. Rozhodla se tedy, že nejbližším oborem by mohla být zemědělská fakulta, ale ani tam ji nevzali – paradoxně kvůli příliš dobrému prospěchu; chtěli lidi, kteří zůstanou v zemědělské praxi. „Potom už bylo léto a jediná fakulta, kde bylo volno, byla jaderná fyzika. Tak jsem šla na jadernou fyziku.“ Marie se tak ocitla na ČVUT: „Profesoři byli vzdělaní, slušní lidé, kteří se nás snažili uchránit politických tlaků. I když v čele fakulty stáli političtí kádři, my jsme se zabývali vědou.“
Vedle vědy měla v životě ještě jeden svět, který ji zcela okouzlil, svět tance. Objevila ho v tanečních na Žofíně, a jak dnes říká, protančila celý život. Pokračovala v tanečním klubu na Zbraslavi a tam také poznala svého budoucího manžela: „Tančila jsem se spolužákem Otakarem a jednou jsem přišla pozdě. Otakar už byl zadaný s jinou tanečnicí a taneční mistr mi přidělil nějakého Dufka. Od té doby jsem protančila s Dufkem celý život.“ V osmdesátých letech společně přešli do pražského klubu, který dělal tzv. formace, tedy skupinová předtančení. Byli úspěšní a jako mistři republiky mohli jet na mistrovství Evropy a mistrovství světa: „To byl můj obrovský zážitek, že jsme se dostali do Západního Berlína na mistrovství světa. Bylo to jako na olympiádě. Byli jsme pátí, což byl ohromný úspěch českých formací, jenomže dva páry z našeho klubu tam zůstaly. A my hlupáci, co jsme se vrátili, jsme měli příště kamkoli zakázáno vycestovat.“
V roce 1979, po ukončení studia, nastoupila Marie jako vedoucí informačního oddělení do Ústavu jaderných informací na Zbraslavi: „Bylo to jediné pracoviště tohoto oboru v socialistickém Československu, které bylo přímo napojené na Západ, a sice na Mezinárodní agenturu pro atomovou energii ve Vídni. Takže díky tomu jsem se několikrát dostala do Vídně na různá školení. Byli jsme pracoviště, které připravovalo vstup do mezinárodních databází jaderných informací ze všeho, co bylo v Československu vyzkoumáno a co se publikovalo. A naopak zase jsme dělali pro české podniky, firmy, energetiku a výzkumné ústavy rešerše z mezinárodní databáze. Bylo to zajímavé období a hrozně mě bavilo, že si mohu číst nejnovější výzkumy z celého světa a že jsem toho součástí.“
To všechno samozřejmě mělo v době normalizace i své stinné stránky a po zaměstnancích se požadovala také politická angažovanost a loajálnost: „Tlačili zaměstnance k aktivitám, ale já jsem byla pasivní, nic navíc jsem nedělala.“ Nabídku na vstup do komunistické strany pamětnice nedostala: „Samozřejmě bych ji odmítla, ale oni to asi věděli, takže nás nechali dělat svoji práci. Já jsem nikdy nebyla v Pionýru, nebyla jsem ani v SSM, ale je pravda, že v době, kdy jsem v Ústavu jaderných informací pracovala, byl docela tuhý režim. A bylo to pracoviště, které mělo napojení na Západ, takže jsme byli ostře sledovaní. Když jsme jeli do Vídně, museli jsme podepisovat všechna možná lejstra a museli jsme podepsat, že budeme hlásit jakýkoliv styk s cizincem, i neplánovaný. To mi tehdy jako mladé holce přišlo hrozně srandovní. No ale v podstatě to bylo tvrdé. A nejhůř na mě působilo, že v čele ústavu stáli lidé, kteří tam byli jen proto, že měli zásluhy z komunistické strany, ale jinak o samotném jádře a věcech, které se tam dělaly, neměli ani ponětí. To mě dost hlodalo. Ale taková byla doba, bylo to tak, tak jsem se zaměřila na svoji vědu.“ Na počátku osmdesátých let, kdy už byla maminkou první dcery a mezinárodní situace byla napjatá a „harašilo se jadernými zbraněmi“, uvažovala i o emigraci do Austrálie, místa, kterému by se mohl případný jaderný konflikt vyhnout. Nakonec k tomu ale s manželem nenašli dost odvahy.
Sametovou revoluci přivítali s nadšením, ale zpočátku i obavami. Tehdy byl mladší dceři rok a pamětnice vzpomíná, že cítila za dítě velkou odpovědnost a na demonstrace se bála chodit. V té době ještě ani nevěděla, kdo je Václav Havel, ale o to víc na ni zapůsobila jeho první vystoupení: „Najednou jak v Jiříkově vidění začal z televize mluvit někdo rozumně, inteligentně, slušně. To byl takový obrat, to bylo něco neskutečného a my jsme to hrozně prožívali.“ Stála u zakládání OF na Zbraslavi, byla zvolena do zastupitelstva a pracovala jako členka školské komise: „Za nejdůležitější jsem považovala vzdělávání, protože jen vzdělaní lidé můžou čelit tlaku a bezpráví.“ V politice zůstala pouze čtyři roky, dál pokračovat nechtěla.
Po sametové revoluci začala pracovat pro ČEZ a byla to práce, která pamětnici naplňovala: „Zajímalo mě tehdy, jak vědecké informace přetransformovat do podoby srozumitelné obyčejným lidem. Bylo třeba lidem vysvětlit, že jaderná energetika není vymyšlenost komunismu, která je strašně nebezpečná, ale že je to normální součást moderního světa. Začala jsem pracovat jako vedoucí komunikace a vedoucí vzdělávacího programu. Jsem na to pyšná, protože funguje od roku 1992 dodnes.“ V rámci osvěty se stala i šéfredaktorkou dětského vzdělávacího časopisu Třípól. S jejím odchodem do penze mu hrozil zánik, a tak ho převedla do digitální podoby, ve které ho s přáteli zdarma vydává dodnes. Všechny tyto aktivity jí přinesly řadu ocenění, ale hlavně pocit smysluplné práce. Vedle toho se stále věnuje závodnímu tanci a pomáhá v tanečním klubu na Zbraslavi, který s manželem řadu led vedli.
Marie Magdalena Dufková dokázala a stále dokáže naplnit svůj život navzdory okolnostem, které jí mnohdy nepřály. Stále se dívá na život optimisticky, je vděčná za to, že žije ve svobodné zemi, a život zde vnímá na rozdíl od mnohých pozitivně: „Lidé jsou nespokojení, protože se nám příliš dobře daří. Já díky tomu, že jsem navštívila skoro celou jihovýchodní Asii, tak mám možnost srovnávat. Nespokojenost u nás pramení z toho, že lidé neví, jak se žije ve světě, a pálí je dobré bydlo. Nespokojenost je také důsledkem populismu, a proto apeluji na mladé lidi, aby se jím nenechali ošálit. Chtěla bych mladým říct, aby si sháněli informace a aby o všem přemýšleli vlastní hlavou. Populismus je zhouba a jednoduchá řešení neexistují. Důležité je, aby byl člověk svobodný a zachoval si svobodu uvnitř, i kdyby náhodou nebyla venku. Je důležité se vzdělávat a potkávat se s kvalitními lidmi. Aby člověk nepodléhal jednoduchým pravdám a aby o věcech přemýšlel.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Monika Hodáčová)