Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Dudr (* 1949)

• narozen 2. prosince 1949

• dětství v rodině středoškolského pedagoga

• v roce 1958 otec donucen pracovat v betonárně

• strýc vězněn za ukrývání protikomunistického odbojáře

• od 1969 studium strojní fakulty na VUT v Brně

• nástup do zaměstnání do Svitu ve Zlíně

• 70. léta - vydávání samizdatového časopisu Infoch

• zatčen v listopadu 1985, vazba

• z vazby propuštěn v dubnu 1986

• jaro 1989 - po vleklém procesu odsouzen k podmínečnému trestu

• založení vlastního podniku

Ing. Pavel Dudr byl jako syn středoškolského profesora, který nesměl vykonávat svou profesi, od dětství konfrontován s realitou totalitní moci. Komunismus byl všudypřítomný, mohlo se zdát, že i všemocný. Pavel už ve škole zjistil, že nemá smysl ptát se. Buďto se odpovědi nedostalo proto, že téma bylo tabu, a nebo odpověď učitelka zkrátka neznala. Nebylo čemu se divit, když režim nechal vzdělané lidi pracovat v pozicích dělníků a dělníci s příslušným politickým zájmem a odhodláním mohli získat například místo učitele. V době normalizace chyběly lidem informace, souvislosti. Toky informací byly centrálně řízeny a kontrolovány. Z rozhlasu i televize zněli Karel Gott a Helena Vondráčková a naproti tomu v knihkupectví byla základní literatura stále nedostupná. Pavel Dudr se zapojil do ilegální činnosti tím, že začal vydávat časopis. Měsíčník Infoch poukazoval na absurdity režimu, informoval o dění v církvích i o zatčených osobách. Do doby, než byla jeho sklepní tiskárna objevena, byl informačním mostem pro mnoho lidí.

O čem se přemýšlí, se neříká nahlas

Pavel Dudr se narodil 2. prosince roku 1949. Jeho dětství bylo prý spokojené, ačkoliv velice brzy zjistil, že žije ve společnosti, která má svá specifická pravidla. Jednou z takových klíčových zkušeností byl tatínkův nucený odchod ze zaměstnání v roce 1958 a zákaz vykonávat pedagogickou činnost kvůli náboženskému přesvědčení. Také strýc byl odsouzen na deset let za to, že u sebe nechal přespat známého v nouzi. Výuka ve škole pamětníka neuspokojovala, neboť mnoho témat bylo tabu a zůstávalo příliš otázek, na které nedostával odpověď. Jeho potřeba dostat se k informacím, znát souvislosti se tak formovala již od dětství.

Pavel Dudr studoval nejprve střední průmyslovou školu, kterou dokončil v roce 1969, a pokračoval dále na strojní fakultě VUT v Brně. Po úspěšném ukončení studií nastoupil pamětník do zaměstnání v obuvnickém podniku ve Zlíně. V lednu roku 1977 ho jeho přítel Bohumil Obdržálek seznámil s Chartou 77. Pavel Dudr Chartu sice nepodepsal, ale rozhodl se, že se sám do disentu zapojí právě skrze samizdatovou literaturu a tisk ilegálního Infochu: „Co nebylo k dostání, to si lidi opatřovali, jak se dalo. Takže si sami stavěli domy, chaty, obytné přívěsy, přívěsné vozíky. Člověk si svépomocí udělal spousty věcí, takže my jsme si řekli, že budeme vydávat časopisy a knihy.“ Jejich samizdatem vyšel například Vaculíkův Český snář nebo Orwellův román 1984. Měsíčník Infoch referoval o dění v církvích a evidoval a zveřejňoval i aktivity Státní bezpečnosti vůči disidentům.

Všechno věděli

Na podzim roku 1985 byl Pavel Dudr zatčen a během domovní prohlídky vyšetřovatelé objevili i jeho tiskárnu. Vše samozřejmě zabavili. Ještě než Pavla odvezli do Brna do vyšetřovací vazby, podařilo se mu v nestřežený okamžik předat manželce vyplněný protokol o domovní prohlídce. Ta dokument předala přátelům, kteří jej doručili do redakce Hlasu Ameriky. To Pavlu Dudrovi nemálo pomohlo:

„Já jsem byl asi týden nebo čtrnáct dní ve vazbě, lidi nevěděli, co se stalo, proč mě zatkli, kde to jsem. Načež na Hlasu Ameriky četli můj protokol o domovní prohlídce, což byla veliká síla. A to jsme poznali, nebo tedy alespoň já jsem to pocítil, že najednou ti estébáci, bachaři i vyšetřovatelé měli před námi veliký respekt.“

Pamětník ve vyšetřovací vazbě strávil více než čtyři měsíce, snad i díky Hlasu Ameriky se nesetkal s žádným fyzickým násilím. Po propuštění z vazby mohl dál zůstat ve svém zaměstnání a byl stíhán na svobodě. Soudní proces probíhal téměř čtyři roky a na jaře roku 1989 byl nakonec Pavel Dudr odsouzen „pouze“ k podmínečnému trestu. To už se ale blížila zásadní politická změna.

Sametová revoluce v listopadu roku 1989 byla pro Pavla překvapivá. „Režim se zdál být neprůstřelný. Mohl tady být klidně dalších sto let. Mně se zdá, že komunisti rozložili režim zevnitř. Vždyť ho ani nikdo veřejně nebránil.“ Po revoluci v roce 1989 se rozhodl založit svůj vlastní podnik, což se také v roce 1992 podařilo. Prosperující firmu dnes již převzala další generace, a pamětník se tak těší ze zaslouženého odpočinku.