Pavel Dudr

„Co nebylo k dostání, to si lidi opatřovali, jak se dalo. Takže si sami stavěli domy, chaty, stavěli si obytné přívěsy, přívěsné vozíky. Člověk si svépomocí udělal spousty věcí, takže my jsme si řekli, že budeme vydávat časopisy a knihy. Knihy totiž nebyly k dostání, navíc spoustu spisovatelů bylo na indexu a jejich knihy nebyly ani vydávané, a tak se to různě rozmnožovalo.“

„Tiskl jsem to ve sklepě (časopisy), my jsme totiž měli několik sklepů a já jsem jeden sklep měl jako svou dílnu. Tam jsem to dělal a bylo to v pohodě až do té doby, než přišla domovní prohlídka, to mně všechno vybrali. Nakonec mě zavezli do vyšetřovací vazby v Brně.“

„Já konkrétně jsem nebyl nějaký disident, který by někde vyhlašoval své názory, na to byli mluvčí Charty, ti dělali prohlášení pro tisk, ti říkali nahlas svoje názory a za to chodili do vězení, x roků si odseděli. Ale já jsem nikde svoje názory nevykládal, akorát mezi kamarády, ale to byla vždycky uzavřená společnost. To bylo tak uzavřené, že když přišel někdo, koho jsme neznali, tak se každý držel zpátky.“

„Já jsem nebyl žádný disident. Jen jsem si říkal… Tady byla snaha ty disidenty, to byla hrstka lidí, izolovat od ostatních. Já jsem si říkal, že to je špatně, že je potřeba udržovat kontakt i s disidenty i s lidmi. Takže s nimi jsem se znal, ale nikde jsem veřejně nevystupoval. Ani jsem neměl zájem, protože když chtěl někdo rozmnožovat, tak nemohl být známý, protože známé lidi oni prostě hned měli. Nikdo nemohl rozmnožovat literaturu, když byl známý.“