Sestra Václava (Marie Dudová)

„Pro mě hodně znamenal pan biskup, tehdy ještě nebyl kardinál, Tomášek. S tím jsem hodně mluvívala, protože jsem taky byla z jeho diecéze. A on také nikdy neopomněl, když přijel na Velehrad, tak se za mnou zastavil. Byla jsem třeba s těmi postiženými dětmi na louce a on fungoval jako jediný výkonný biskup, protože tehdy žádní nebyli, než se to rozjelo. Pak už byl brněnský atd. Vždycky se zeptal, nevedl se mnou plané řeči. Uhodil vždycky pár vět. Moc ráda na něj vzpomínám, na pana kardinála určitě. A člověk se tam setkával s více osobnostmi. Třeba kardinál Špidlík přivezl na Velehrad bývalého generála, už je po smrti, v pověsti svatosti, Pedra Arrupeho. To byla taková postava... Z toho to zářilo. Měla jsem štěstí, že jsem se setkala se spoustou takových lidí, duchovních velikánů.“

„A teď když přišel dvacátý první srpen, tak jsme byli večer [předtím] v kostele, kde jsme oslavovali dvacáté páté narozeniny našeho kaplana. Šli jsme domů, bylo tak deset hodin, a ráno, tím, že jsme zaspali, jsme neslyšeli nájezd těch letadel. Ráno jsem šla do práce, na tramvaj, ta nejela. Nikde nic. Nepustila jsem si rádio, tak jsem se vrátila domů a říkám: ‚Mami, pusť si rádio, něco se děje.‘ Já pádím pěšky. A ono to na tu Malou Stranu byla tak hodina cesty, a tak jsem viděla, že někde u Rozhlasu, šla jsem ze zadní strany, že se střílí, dým. Vůbec mě nenapadlo, že se může stát tohle. Běžela jsem zadem. Vyhnula jsem se zadem Václavskému náměstí a šla jsem po Národní třídě. Hráli hymnu, lidé brečeli. Já si říkala, že jsem snad z jiného světa. Já vůbec nevím, o co jde. A potkala jsem jednoho muzikanta, který bydlel na Malé Straně, a ten říká: ‚To je hrozné, že?‘ A já říkám: ‚Pane, já nevím, co je hrozné.‘ – ‚No teď je uvidíte. U Národního divadla už jsou tanky.‘“