Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Dub (* 1954)

• narodil se 7. ledna 1954 v Chomutově

• otec Oskar Dub v roce 1940 patřil k židovským uprchlíkům ze ztroskotané lodi Pentcho, později bojoval ve Velké Británii

• roku 1968 emigroval jeho bratr Jiří do Velké Británie

• srpnovou invazi strávil s rodiči na dovolené v Rakousku, vrátili se až roku 1969

• v říjnu 1973 začal studovat vysokou školu v Košicích – na české univerzity ho pravděpodobně kvůli jeho kádrovému profilu nepřijali

• v září 1979 nastoupil roční prezenční vojenskou službu na letišti v Českých Budějovicích

• v roce 1982 emigroval za bratrem do Velké Británie

• v roce 1998 přesídlil do Itálie a roku 2002 se vrátil do Česka

• v roce 2024 žil v Chomutově

Viktor Dub prožil nejprve v Chomutově a pak na východním Slovensku šťastné dětství. Po ukončení střední školy chtěl pokračovat na vysokou školu. Jeho otec Oskar Dub byl ale v průběhu roku 1968 předsedou rehabilitační komise v Chomutově. Rozhodoval o nápravě křivd z období padesátých let. V roce 1968 emigroval pamětníkův bratr Jiří Dub do Velké Británie. Po roce 1968 se proto rodina Oskara Duba potýkala s nepřízní komunistického režimu. To byl také zřejmě důvod, proč se pamětník dostal na Vysokou školu strojní až v Košicích.

Komunistický režim za bratrem rodinu v roce 1969 ještě pustil, na Vánoce už ale matka za synem nesměla. Povolení vycestovat za bratrem získal Viktor Dub na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V roce 1982 ho těsně před dalším výjezdem kontaktovala Státní bezpečnost. Vyžadovala spolupráci v rámci vycestování do zahraničí. Viktor Dub se k ní nezavázal a odcestoval za bratrem. Získat politický azyl ve Velké Británie nebylo podle pamětníka snadné, pomohla až známost s novináři. V Československu byl odsouzený za nelegální opuštění republiky. 

Otec se účastnil invaze v Normandii

Viktor Dub se narodil 7. ledna 1954 v Chomutově. Jeho otec Oskar Dub, původním jménem Alexander Drachsler patřil mezi tři stovky pasažérů lodi Pentscho, která vyplula v květnu 1940 se židovskými uprchlíky do Palestiny. Loď ale ztroskotala. Takto vzpomínal na ztroskotání přímý účastník Josef Hercz jehož vyprávění pro Roš chodeš zaznamenal také Josef Imbr (a lze je najít na stránkách Institutu Terezínské iniciativy): „Ztroskotanci z Pentcha, kteří se nacházeli na neznámém ostrůvku, později se dozvěděli, že šlo o Chamélonés, tu prožili deset krušných dní. Dne 18. října se objevila italská loď, která vzala na palubu ženy a děti. Další loď, která k ostrůvku přirazila druhý den, odvezla ostatní ztroskotance. Všichni byli internováni na ostrově Rhodos. V březnu 1942, kdy hrozilo nebezpečí britské invaze, byli převezeni na jih Itálie, do městečka Ferramoni. Tam je také v září 1943 osvobodila spojenecká vojska.“

Oskar Dub se stal součástí Československé samostatné obrněné brigády, která vznikla ve Velké Británii. Zúčastnil se vylodění v Normandii. „Otec po invazi v Normandii operoval v oblasti Calais. Zatímco ostatní vojska pokračovala dál do Evropy, otec spolu s dalšími Čechoslováky zůstali na místě a vypořádávali se se zbylými německými jednotkami,“ vypráví pamětník.

Rodiče s námi nikdy o politice nemluvili

Otec pamětníka Oskar Dub pracoval po válce v podniku Solné mlýny Chomutov, maminka Jiřina Dubová, rozená Němcová byla mzdovou účetní. V roce 1961 podnik v Chomutově ukončil činnost. Rodina pamětníka se musela přestěhovat na Slovensko, kam ho podnik poslal do Solivarů Prešov. „Mamince se ale na Slovensku nelíbilo a chtěla zpět do Čech,“ pamatuje si Viktor Dub. O dva roky později se proto rodina pamětníka stěhovala do Klášterce nad Ohří, kde Oskar Dub našel práci při výrobě ložisek v podniku ZKL Klášterec nad Ohří.

Práce to ale byla náročná a otec pamětníka měl podlomené zdraví. „Podnik Zelenina Terezín tehdy nabídl otci práci v Chomutově a my jsme se pak stěhovali zpět do Chomutova, to bylo v roce 1965,“ vysvětluje Viktor Dub. Dětství popisuje jako obyčejné a bezstarostné. „Rodiče s námi o politice nikdy nemluvili. Neměli jsme tušení, co hrozilo otci v padesátých letech, kdy režim zavíral bývalé vojáky, kteří bojovali ve Velké Británii. Netušili jsme, že by to mohlo nějak poznamenat život naší rodiny,“ konstatuje pamětník.

Rok 1968 výrazně změnil naše životy

V roce 1968, když byla ve srovnání s padesátými lety celková společenská a politická situace uvolněnější, došlo k vydání prvního zákona o soudní rehabilitaci, který měl očistit všechny nespravedlivě odsouzené v politických procesech konaných v padesátých letech. Pamětníkův otec byl předsedou takové komise v Chomutově. V srpnu 1968 vycestoval legálně do zahraničí na brigádu pamětníkův bratr Jiří Dub. Do Velké Británie odjel na sběr ovoce. V té samé době byl zbytek rodiny pamětníka na dovolené v tehdejší Jugoslávii.

„Rok 1968 byl jiný, než roky předešlé. Vše bylo uvolněné, bylo mi čtrnáct let a pamatuji se, jak tatínek všechny ty změny vnímal a měl z nich radost. Poslouchal zahraniční rozhlas, zajímal se o vše, co se dělo,“ vzpomíná Viktor Dub.  Do Jugoslávie na dovolenou rodina směla odcestovat přes Rakousko. Podle pamětníka tehdy byla zima, pršelo a dovolená se příliš nevydařila. Rodina se proto rozhodla zkrátit pobyt v Jugoslávii a na pár dní se přesunout do Rakouska. Tam je zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

Kvůli invazi Sovětských vojsk otec zvažoval emigraci

Viktor Dub popisuje ráno 21. srpna: „Vrátili jsme se do Vídně, kde už v té době bylo hodně Čechů. Rakušané se tam o nás starali, například nabízeli ubytování, pořádali sbírku šatstva, protože se lidé vraceli z dovolených a moc toho s sebou neměli.“ Ve Vídni rodina strávila asi měsíc. Poté se otec pamětníka rozhodl, že zůstanou v zahraničí. Viktor Dub s rodiči se zanedlouho přesunuli do Německa, do Frankfurtu za kamarádem otce. Po šesti měsících si ale Oskar Dub vyhodnotil, že ve svých pětapadesáti letech nesežene snadno práci a rozhodl se s rodinou vrátit do Československa. A to navzdory tomu, že maminka našla práci jako účetní.

O vycestování za bratrem jsme žádali i prezidentskou kancelář

Jiří Dub, bratr pamětníka, už se z Británie nevrátil. V roce 1969 ale ještě pamětníka i s rodiči za ním komunisté pustili. Mohli vycestovat všichni autem. „Maminka měla za bratrem ještě vycestovat na Vánoce 1969. V říjnu si ji ale pozvali na oddělení pasů a víz a do cestovního dokladu dostala razítko s nápisem Neplatné. A tím pádem spadla klec a začali utahovat šrouby,“ popisuje Viktor Dub, jak komunisté znemožnili vycestování matky za svým synem. Státní bezpečnost argumentovala tím, že není v zájmu republiky, aby vycestovala za emigrantem.  

Rodina pamětníka měla příbuzného, který byl podle Viktora Duba velmi vysoko postaveným funkcionářem. Ten Oskaru Dubovi poradil, ať zkusí o povolení vycestovat požádat přímo prezidenta Gustáva Husáka. „Otec tedy poslal žádost přímo jemu. První odpověď z Kanceláře prezidenta republiky oznamovala, že žádost postoupili jinému odboru a tím to skončilo. Na radu příbuzného jsme ale napsali znovu. A tentokrát přišlo povolení k výjimečnému vycestování do západní Evropy. Když pak dopis od Husáka viděli na úřadech, téměř se otci klaněli,“ směje se Viktor Dub. Díky tomu mohl Oskar Dub v Británii navštívit svého syna a na konci sedmdesátých let za ním vycestovala na návštěvu i matka Jiřina Dubová. 

Na vysokou školu mě zřejmě nesměli v Čechách přijmout

Po dokončení střední průmyslové školy v Chomutově v roce 1973 chtěl Viktor Dub nastoupit na studia na vysoké škole. Pamětník popisuje: „Na přijímací zkoušky mě pozvali, ale pak mi napsali, že pro velký počet uchazečů jsem nebyl přijat. Podle mě to nešlo kvůli bratrovi a možná i kvůli otci, který byl v roce 1968 v rehabilitačních komisích. A protože už byl v důchodu a nemohli se mu mstít, zřejmě jsem to odnesl já.“

Bratranec Viktora Duba v Košicích měl známé na tamní Vysoké škole báňské. Navrhl mu proto, ať se zkusí přihlásit tam, po roce pak bude moci požádat o přestup na jinou vysokou školu v Čechách. „Otevírali tam nový obor Systémové inženýrství. Brali bez přijímacích zkoušek, tak jsem se přihlásil a nakonec jsem tam vydržel celých pět let,“ vysvětluje pamětník. Domů do Chomutova jezdil jen na pár týdnů v létě.

Na vojně jsem nesměl do rukou dostat zbraň

Na roční prezenční službu narukoval jako vysokoškolák Viktor Dub na letiště Planá do Českých Budějovic. Bylo to v roce 1979, kdy letiště procházelo rekonstrukcí a modernizací a nebyly na něm umístěny bojové jednotky. „Protože jsem byl vedený jako bratr emigranta a tedy nespolehlivý, nesměl jsem nosit zbraň a umístili mě na správu budov,“ vysvětluje pamětník. Se šikanou se Viktor Dub nesetkal, jako nebezpečného a záludného ale označil příslušníka kontrarozvědky, který ho sledoval. Podle pamětníka chodil v civilu.

Do Británie mě pustili dvakrát, podruhé jsem se už nevrátil

Po vojně, v roce 1979, nastoupil Viktor Dub do státního podniku Povodí Ohře. Byl si vědom toho, že jako bratra emigranta ho nečeká žádná kariéra. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let požádal o povolení vycestovat za bratrem. „Bylo to takové liberálnější, pustili mě a já odjel za bratrem. A vrátil jsem se! Ale pak jsem toho litoval,“ konstatuje pamětník. V roce 1982 požádal znovu. Opět povolení získal. Ale tentokrát musel na pohovor na Státní bezpečnost.   

„S bratrem jsme měli plán, že bych za ním odjel v létě a někam bychom vyrazili, třeba do Španělska. Jenže si mě pozvali a tlačili na mě. Chtěli podepsat spolupráci. A já věděl, že je zle. Dávali nabídku, která nešla odmítnout. Chtěli informace výměnou za výhody. Řekl jsem, že si to rozmyslím. Když jsem odcházel, bylo mi jasné, že musím odjet co nejdřív,“ popisuje. Okamžitě požádal o britské vízum a další potřebné dokumenty. Na jaře seděl pamětník ve vlaku směrem do Německa. Rodiče o emigraci druhého syna věděli a souhlasili s ní.

V nepřítomnosti byl v říjnu 1982 Viktor Dub odsouzen v Československu soudem v Chomutově za nedovolené opuštění republiky ke dvouletému trestu odnětí svobody. Hlavnímu líčení předcházely výslechy matky pamětníka Jiřiny Dubové i spolupracovníků a nadřízených Viktora Duba v podniku Povodí Ohře.

K politickému azylu v Británii mi pomohl tlak novinářů

Imigrační úředníci ve Velké Británii chtěli po Viktoru Dubovi záruky, že se o něj někdo postará. Chtěli také znát důvod cesty a délku pobytu. Pamětník vzpomíná: „Poslední den pobytu jsme na britské ministerstvo vnitra podali žádost o povolení k trvalému pobytu. Pozvali mě na pohovor. Povolení k pobytu a politický azyl jsem ale nedostal. Následovalo odvolání a další pohovory. Trvalo to dva roky.“

Jiří Dub, bratr pamětníka, se v té době seznámil s novinářkou. Pracovala v týmu v televizním zpravodajství, který připravoval politické diskuse. Jejím prostřednictvím se příběh Viktora Duba dostal k novinářce píšící pro prestižní list The Guardian. Článek se měl objevit na první straně novin. To se ale nestalo, redukovaná verze textu vyšla až uvnitř listu. „To zaujalo místního poslance, který se o věc začal zajímat. Navíc samotné ministerstvo podobnou kritiku nevidělo rádo. Nakonec jsem dostal výjimku a směl v Británii navždy zůstat,“ říká pamětník.

Natrvalo jsem se vrátil do Čech až v roce 2002

Viktor Dub našel v Británii uplatnění nejprve jako kreslič, později ve svém oboru jako programátor a postupně se vypracoval ve specialistu, například na bankovní systémy. Po změně režimu v Československu a východní Evropě odjela celá rodina společně do Rakouska, kde strávili konec roku 1989. V roce 1990 zemřel otec pamětníka Oskar Dub. Později kývl pamětník na nabídku několikaleté práce v Německu. Za matkou ale často do Čech přijížděl.

Natrvalo se pamětník vrátil zpět do Chomutova v roce 2002. Staral se o svou již nemocnou matku a působil také jako učitel angličtiny. V době natáčení pro Paměť národa v roce 2024 žil v Chomutově.