Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Drahoš (* 1967)

• narodil se 20. prosince 1967 v Českém Těšíně, vyrůstal v Havířově

• otec se vyučil horníkem v Dole Dukla

• absolvoval obor ekonom obchodního provozu s praxí v samoobsluze

• vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě

• obhájil diplomovou práci s tématem nesystémového odměňování v dolech

• první zaměstnání získal v roce 1990 v podniku Těšínská tiskárna

• po kuponové privatizaci se rozhodl odejít a založit vlastní firmu

• stal se účastníkem i svědkem formování tržní ekonomiky v 90. letech

• na „zelené louce“ vybudoval se společníky úspěšnou tiskárnu Finidr

• v době natáčení v roce 2024 žil v Těrlicku

Seděli tam a hleděli na něj, jako by do banky právě dopadl z Marsu. Výška něco přes dva metry, džíny z prodejny nadměrných velikostí, věkem přes dvacet. Říkal, že je ekonomický ředitel, že potřebuje zajistit platby za zboží a že se to dá dělat směnkami. V bance, ve které měl schůzku včera, to bylo úplně stejné. „Že nevíte, jak funguje směnka? Takže, je to takhle… Tak to prosím pošlete do centrály a začneme to tak dělat.“ Ekonomickou fakultu v Ostravě dokončil Jaroslav Drahoš půl roku po listopadu 1989 a vše, co dosud studoval, mohl rovnou zahodit. Na harddisku ve své hlavě už pro ty nesmysly neměl místo. Přitom toho místa teď potřeboval hodně.

„Brzy po skončení světové války se opět oživil zájem o dosažení jednoty směnečného práva,“ psalo se v učebnicích a příručkách ekonomie, které teď po večerech hltal. „Po náležitých přípravách došlo k dalším jednáním, a těmi byla konference v Ženevě, která se uskutečnila v roce 1930. Této konference se zúčastnilo třicet jedna států, mezi nimiž byla i Republika československá.“

Přišla skvělá doba

Režim socialistického Československa se koncem roku 1989 zhroutil a s ním postupně i celý systém plánovaného hospodářství. Teorie centrálně řízené ekonomiky byly přes noc k ničemu a mladý inženýr nastoupil do tiskárny v Českém Těšíně. „Dokážete vytvořit ekonomické oddělení?“ ptali se ho při konkurzu. „No jistě,“ odpověděl okamžitě. O tiskárně v Českém Těšíně do té doby neslyšel ani slovo, natož aby věděl, jak se nějaké ekonomické oddělení tvoří. Tiskárna byla jednou ze čtyř, které řídil národní podnik Tisk Brno. Jenže ten se právě rozpadl a najednou už nestačilo pouze vytisknout knihy. Za své zboží potřebovala tiskárna také dostat peníze, a to nebylo vůbec samozřejmé. Jaroslav tedy obcházel banky a vysvětloval, co je to směnka a jak se používá.

Cihlový dům o třech patrech na břehu hraniční řeky Olše, odkud na jednání vyjížděl, znali v Těšíně po dvě staletí Češi i Poláci. V roce 1806 založil tiskárnu Fabián Beynhauer, od kterého ji získal knihtiskař Tomáš Václav Antonín Prochaska. Koncem 19. století byla Tiskárna Prochaska jednou z největších v celém Rakousku-Uhersku. Knihy z Těšína četli lidé na všech kontinentech a černé řemeslo tu živilo rodiny tiskařů po mnoho generací.

Po skončení druhé světové války stát tiskárnu znárodnil, černé řemeslo však zůstalo a jeho tradici nezlikvidovali ani komunisté, ani revoluční změny tiskařských technologií. Ovšem hledat nové trhy, prodávat knihy a rozvíjet firmu? To už tady po 40 letech nikdo neuměl. Hranice se otevřely, bariéry padly, konkurence byla obrovská. A do toho přišel Jaroslav Drahoš a začal z čisté nuly. Nebylo třeba něco předělávat nebo rušit. Bylo třeba tvořit a to mu absolutně vyhovovalo.

„Vím, jak by to vypadalo, kdyby nepřišel rok 1989. Dokončil bych fakultu, nastoupil někam do práce a tam by to začalo: ‚Chceš něčeho dosáhnout? Tak musíš do strany.‘ Místo toho přišla skvělá doba. Studoval jsem nové věci, hledal informace. Byl to úžasný start,“ vzpomíná na začátek 90. let Jaroslav Drahoš. Havířov, ve kterém vyrůstal, nebyl jeho rodným městem. V roce 1967 byla nejbližší porodnice v Českém Těšíně. Tam startoval do života poprvé a teď se tam vracel, aby vystartoval zase.

Otec pocházel z východních Čech, na Ostravsko přišel koncem 50. let kopat uhlí. Vyučil se v Dole Dukla, kde celý život pracoval. Na šachtu svého syna nikdy nevzal, ovšem občas spolu zašli do podnikové sauny. Tam Jaroslav poslouchal vyprávění horníků, příhody z podzemí, tam poznal tátovy kamarády, většinou chytré upřímné muže. Neriskovali život a zdraví, aby sloužili socialismu, ale dřeli v dole, aby vydělali peníze a postarali se o své rodiny.

Prostě to tak je

„Kdo přemýšlel nad tím, co se to vlastně učí, rychle pochopil, že komunistické teorie vůbec neodpovídají realitě. Na žádný dotaz jsme nedostali srozumitelnou odpověď a příště už se raději nikdo na nic neptal. Bylo to zbytečné,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš na rezistenci a pasivitu na vysoké škole. Pochyboval o tom, jaký má takové studium smysl, proč na fakultu vůbec chodí. V ničem nenacházel logické příčiny a souvislosti. Ptal se, proč jsou věci tak a tak. Odpověď byla stále stejná: „Prostě proto, že to tak je.“

Vzpomínky na Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě jsou ve vyprávění Jaroslava Drahoše podobně mdlé, jako bylo studium. Zatímco v Moskvě už byl od poloviny 80. let vůdcem Michail Gorbačov, začínala takzvaná perestrojka a glasnosť, Československo bylo šedé, téměř nikdo nevěřil ve změnu a na Ostravsku, sevřeném komunistickým aparátem a tajnou bezpečností víc než jiné regiony, už vůbec ne.

Zatímco na vysokých školách v Praze, Brně nebo v Olomouci mohli studenti zaslechnout občas něco mezi řádky, Jaroslav si na nic takového nepamatuje. Z doby, kdy byl ještě školák, mu zato ve vzpomínkách zůstala fronta na melouny. Před novou prodejnou ovoce a zeleniny v Havířově stál tři a půl hodiny. Představa šťávy v ústech, sladké dužniny na jazyku a hladkých zrníček mezi zuby byla tak neodolatelná, že se na to nevykašlal a vystál frontu až do konce. „Prodavači nás pak s melounem pouštěli zadem, aby nás lidé před prodejnou neušlapali,“ vzpomíná.

Jak to v obchodě vypadá zevnitř, poznal, když nastoupil do učení. Obor se jmenoval „ekonom obchodního provozu“ a na učilišti mu všichni říkali „prodavač s maturitou“. Železobetonové monstrum uprostřed Havířova zvané Permon stojí v srdci města dosud. Do samoobsluhy v přízemí chodili učni na praxi a Jaroslav to tam měl rád. Naučil se tam obyčejné „kupecké počty“, skládal zboží, prodával v řeznictví, na Vánoce lovil z kádě kapry. Věděl, že uherák nebo kýta nejsou běžně k dostání, že jsou jenom „pod pultem“, ale moc o tom nepřemýšlel. Měl zkušenost s melounem, kterou nic nepřekonalo.

Hrdinům více, šéfům méně

Obyčejná práce bavila Jaroslava Drahoše také, když rodina stavěla dům, protože v paneláku už nechtěli bydlet. Nebo když v Ostravě chodil na brigády do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. Ocelové ingoty se žhavily ve hlubinné peci a Jaroslav Drahoš pracoval u zařízení připomínajícího obrovské nůžky. Ocel v peci zrudla a nůžky ji stříhaly jak párkový salám. Jaroslav měl velké kleště a úlomky ‚salámu‘, které se tam válely, odklízel ještě žhavé. Horko bylo takové, že občas hořely boty a muži měli starost, aby se někde nepřiškvařili. Vedro vysušovalo vnitřnosti a osmistupňové pivo v kantýně chutnalo jako plzeň U Pinkasů. Hned na první směně vzali dělníci studenta do kantýny a vypili těch osmiček hodně. Možná si chtěli studenta vyzkoušet.

„Byli to normální chlapi, jak tátovi kamarádi z dolu. Pracovali jsme spolu a pili pivo a nikdo z nich neměl pocit, že je nějaký výkvět dělnické třídy, jak to propaganda o hutnících a hornících na Ostravsku šířila,“ vypráví Jaroslav Drahoš. Do jisté míry však privilegované postavení horníci a hutníci měli. Například v dolech vydělávali horníci často více než jejich šéfové. Možná právě od horníků Dolu Dukla, kde fáral Drahoš starší, se to Jaroslav v sauně poprvé dověděl. Jako skoro všechno v socialistickém Československu – nedávalo mu to smysl.

Na ekonomické fakultě o tom napsal diplomovou práci, a kdyby se režim nesesypal, není vůbec jisté, že by ji obhájil. Kdo kopal uhlí, ten byl hrdina a hrdina měl dostat nejvíc. Lidé, kteří hrdinům organizovali práci, starali se o jejich bezpečnost a učili je, jak to mají dělat, byli prostě až na druhém místě. Byla to ideologická mantra, kterou neměl nikdo zpochybňovat. Přestože Jaroslav Drahoš obhajoval svou práci půl roku po 17. listopadu, stejně ji obhájil s odřenýma ušima. V komisi totiž seděli stále stejní lidé a ti tohle téma nedokázali skousnout.

S igelitkou do banky

Osm milionů v pětistovkách, to je 160 balíčků po 100 kusech. Do jedné igelitky nacpal 60 balíčků, do druhé taky, 40 paklíků do třetí. Stál s těmi igelitkami před bankou v Těšíně, čekal na kolegu s autem a byl z toho zpocený. Výběr takové sumy musel bance hlásit předem. Takže tam věděli, kdy a v kolik vyjde na ulici s miliony v taškách. Teď dvoumetrový chlap přešlapoval na chodníku a úplně klidný opravdu nebyl. Kdyby dal úředník z banky někomu hlášku, nemuselo to dopadnout dobře. „Ať mi nikdy nikdo neříká, že něco nejde. Když se člověk rozhodne, má to smysl a je to etické, tak to prostě musí jít,“ opakuje Jaroslav Drahoš během natáčení své krédo.

Miliony v igelitce patří k symbolům budování kapitalismu v první polovině 90. let. Banky nebyly připravené na to, že se v ekonomice začne točit tolik peněz a neuměly s tím zacházet. Převést větší sumu z jedné banky do druhé trvalo několik dnů, a ještě nebylo jisté, že se to podaří v termínu. Když kolega přijel, nasedl Jaroslav do škodovky a s naditými igelitkami zamířili z Těšína do banky v Ostravě. Blížila se výplata a lidé ve firmě museli dostat peníze včas. „Výplata byla vždy třináctého a my si řekli, že se nikdy nezpozdí. A tak to bylo.“

Firmu Finidr zapsal soud do obchodního rejstříku 24. února 1994. Písmena DR na konci jako Drahoš, FI na začátku jako Filipczyk a NI uprostřed jako Niedoba. Miroslav Filipczyk pracoval v Těšínské tiskárně jako výrobní ředitel. Petr Niedoba byl obchodním ředitelem a Jaroslav Drahoš ekonomickým. Od listopadu 1993 se vždy v neděli scházeli u společného oběda, pak pili kávu, počítali a radili se. Těšínská tiskárna prošla kuponovou privatizací a téměř po 50 letech od znárodnění získala nové vlastníky. Kuponová privatizace spočívala v tom, že stát rozdal lidem kupony, za které mohli nakupovat akcie státních podniků. Touto cestou se během několika měsíců dostal majetek státu do soukromých rukou.

Těšínskou tiskárnu ovládlo několik bank, které ji řídily prostřednictvím svých delegovaných zástupců. Zákony trhu a soukromého vlastnictví měly začít fungovat. „Soukromý vlastník je lepší než stát. Bude pečovat o svůj majetek. Bude ho šlechtit. Bude usilovat o prosperitu. Bude se starat o své zaměstnance.“ Jenže základní poučky tržní ekonomiky a svobodného podnikání nefungovaly. Zástupci akcionářů si vypláceli dividendy, ale tiskárna je nezajímala a Jaroslav Drahoš s kolegy se rozhodl odejít.

Na balkóně v Melantrichu

„Byl to tehdy divný Klondike. Těm lidem byla tiskárna úplně cizí. Zastupovali banky v několika firmách a měli jediný zájem – rychle vydělat co nejvíce, než ten Klondike skončí. My jsme věděli, že chceme tiskárnu rozvíjet. Ale oni na to neslyšeli. Tak jsme si řekli: ‚Kdy, když ne teď? Pojďme to zkusit sami.‘ A odešli jsme,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš. Ručili vším, co měli, a budilo je to ze spaní. Pracovali 15 hodin denně, od pondělí do soboty, v neděli dopoledne. Ale měli vlastní tiskárnu, šli svou cestou a „budovali kapitalismus“.

První knihou vytištěnou v češtině se stal román „Bůh či ďábel“ Jarmily Loukotkové pro nakladatelství Melantrich. „‘Bůh či ďábel‘, to bylo symbolické. Riskovali jsme fakt hodně. Mnoho lidí v byznysu se pohybovalo na hranici zákona, nebo až za ní. Mnoho veksláků, řezníků a zelinářů, kteří zbohatli za socialismu, spojilo své zájmy s politikou. Viděli jsme to všude kolem sebe a museli jsme si na to dávat pozor,“ vypráví Jaroslav Drahoš.

V nakladatelství Melantrich to už dobře znal a tak trochu si tam „dobíjel baterky“. Do kanceláří na Václavském náměstí jezdil pro zakázky už v době, kdy nastoupil do Těšínské tiskárny. Vypil tam kávu, projednal obchodní záležitosti a šel se podívat na slavný balkón, ze kterého v listopadu 1989 zpívala plnému Václavskému náměstí Marta Kubišová i Karel Kryl a Václav Havel prohlásil, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. „Myslíte si to také?“ padne otázka při natáčení. „Měla by…,“ odvětí váhavě Jaroslav Drahoš. A pak se rozesměje.

Jako student v hutích vydělával za socialismu 13 tisíc měsíčně. V tiskárně bral 50 tisíc. Se společníky ve Finidru si vypláceli desetkrát méně a trvalo to několik let. Z mimořádného platu a dobrých míst se vrhli do nejistoty, ale rozhodli se, že to vydrží. Jaroslav neměl ještě rodinu, bylo mu šestadvacet a cítil životní příležitost. Český Těšín byl tehdy městem černého trhu s alkoholem. Pančovaly se tam snad všechny značky pití, které pak kurýři přenášeli přes hraniční most do Polska. Kurýrům se říkalo „mruvky“, což jsou polsky mravenci. Nebylo možné naložit auto alkoholem a převézt ho do Polska. Proto „mruvky“ chodili po mostě sem a tam a přenášeli tolik lahví, kolik jim celníci povolili.

S Baťou v hlavě

Mnoho lidí tehdy rychle zbohatlo, nakupovali pozemky a domy, pak o ně zase přišli, mnozí skončili ve vězení. Jaroslav to sice z dálky sledoval, ovšem na nic jiného než na firmu nemyslel. Dnes už si na tuhle atmosféru vzpomene, jen když na to opakovaně padne ve studiu dotaz. Ráno tehdy přicházel o půl páté, sedl do sedátka vysokozdvižného vozíku, se společníky naložili vytištěné archy na auto před expedicí, pak šli každý k pracovnímu stolu v kanceláři, odpoledne k řezačce a tam byli až do večera. První zaměstnance si přivedli z Těšínské tiskárny. „Líbily se jim naše plány, tak do toho šli,“ říká.

Výplata se nikdy nesměla zpozdit. Když Tomáš Baťa rozvíjel svou slavnou firmu ve Zlíně, říkal o svých zaměstnancích, že jsou to spolupracovníci a výplatu nazval podílem na zisku. Jaroslav Drahoš to během natáčení sice takhle nikdy nenazval, ovšem o Baťovi vypráví, že byl jeho největším vzorem. „Od začátku jsem chtěl něco vyrábět a knížky jsou krásné voňavé zboží. Je s nimi hodně práce, ale je fascinující vidět, když nová knížka vzniká.“

Mnoho českých firem hledalo v 90. letech trhy v Rusku. „To jsme nikdy nechtěli. Dalo se tam rychle vydělat, ale také rychle skončit,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš. Prosadit se na Západě bylo mnohem těžší. Na české firmy tam nikdo nebral ohled jenom proto, že právě padla železná opona. Naopak – získat jméno, kredit a zákazníky byla dřina i štěstí. Jaroslav Drahoš a společníci se rozhodli, že právě tudy vede jejich cesta. V roce 2024, kdy nahrávka pro Paměť národa vznikala, tiskla firma Finidr 1 400 titulů knížek měsíčně a prodávala je do celého světa. Knihy z Českého Těšína četli opět lidé na všech kontinentech, jako když je 100 let předtím tiskla Tiskárna Prochaska.

„Představte si, že tuhle nahrávku bude někdo poslouchat za 100 let. Co byste mu vzkázal?“ ptám se na konci natáčení. „Jak to bude vypadat za 100 let, to opravdu nevím. Jenom doufám, že lidská hloupost nepřeváží nad odpovědností. Doufám, že tu ještě bude někdo, kdo by si tu nahrávku mohl pustit.“