Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Drachová (* 1934)

• narozena 31. srpna 1934 v Praze

• zažila dění Pražského povstání

• v letech 1949–1950 se učila v Jaroměři v textilce Silka

• v letech 1951–1955 pracovala v družstvu ESA jako sekretářka

• roku 1965 emigroval její bratr do západního Německa

• v roce 1969 mohla navštívit tetu žijící v Itálii

• zúčastnila se pohřbu kardinála Berana ve Vatikánu

• během sametové revoluce v listopadu 1989 chodila na demonstrace

Jarmila Drachová se narodila 31. srpna 1934 v Praze a s rodiči a dvěma sourozenci bydlela v malém bytě v Nuslích. Měl vlastní kuchyni i koupelnu, což jí spolužáci ve škole často záviděli. Standardem té doby byl záchod na pavlači. S láskou vzpomíná na svoje dětství a na skvělé rodiče.

Maminka byla v domácnosti a Jarmila si pamatuje poklid, který doma panoval. Ráda zpívala a hrála divadlo, dokonce v Divadle Na Fidlovačce hrála několik dětských rolí, například Palečka. Doufala, že se jednou bude věnovat divadlu a filmu, ale jak už to tak bývá, všechno dopadlo trochu jinak.

Aby viděla, co tu Němci napáchali

Do první třídy nastoupila Jarmila už za války na základní školu Ladislava Hanuse (dnes ZŠ Křesomyslova). Škola se tehdy stala pokusnou reformní školou, kdy žáci, pokud složili zkoušky, přeskočili pátou třídu a na závěr základního vzdělání museli absolvovat tzv. jednoroční učební kurz, ve kterém je vyučovali profesoři z gymnázia.

Ve válečných letech měli Němci ve škole sklad zbraní. Když zasáhlo Prahu bombardování, děti musely skákat z oken, pod kterými je učitelé chytali, aby se dostali od školy včas pryč. „Když se to pak trochu uklidnilo, tak mě s bráchou vedl tatínek na Pankrác a tam byla nějaká prádelna. A v té prádelně byly děti, které umučili Hitlerjugend. Na to nikdy nezapomenu, byly podřezané, měly vypíchané oči… Strašně jsem začala ječet. Maminka pak tatínkovi hrozně vynadala, proč nás tam vedl. Prý chtěl, abychom na vlastní oči viděli, co tady Němci napáchali. Ke konci války jsme zažili hodně strachu.“ Během Pražského povstání Němci do Nuslí naštěstí v takové míře nepronikli.

Po válce se Jarmila vrátila do školy, kterou absolvovala v roce 1949. Jelikož ale nebyla žádný premiant, mohla jít buď do Škodovky, nebo se učit dva roky v Jaroměři v textilce Silka. Vybrala si Silku, bydlela na internátu a byla spokojená. Po roce však dostala žloutenku, rodiče ji odvezli domů a školu tak nedokončila. Zaměstnání pak našla jako sekretářka v družstvu ESA, kde pracoval tatínek. Tam zůstala až do roku 1955, kdy se provdala. O rok později se jí narodilo první dítě, o které tragicky přišla, když mu bylo šest a půl roku. Dcerky se jí narodily v roce 1963 a 1964.

Dopis za skříní

Komunistický režim, který sužoval zemi od roku 1948, nijak nenadchl ani Jarmilu Drachovou a její rodinu. Doma poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a Jarmila se opakovaně pokoušela vyjet do Itálie za tetou, která tam emigrovala již v roce 1929. V roce 1965 ale emigroval do západního Německa její bratr, aniž by rodina cokoliv tušila.

„Dělal vodohospodáře a chtěl do Kanady. Koupili si zájezd do Maďarska a cestou zůstali ve Vídni. Nějakou chvíli tam musel pobýt v lágru, ale teta z Itálie se za něj zaručila a přimluvila, takže odtamtud mohl brzy odejít. Později mi říkal, že se už rok předtím učili na kopci na Žižkově utíkat, kdyby to bylo potřeba. Dlouho za ním nikoho z nás nepustili a rodiče z toho byli dost zničení, protože se pořád museli chodit někam hlásit, pořád je chodili kontrolovat. Po nějaké době naši při malování našli za skříní dopis, ve kterém píše, že chce ze země odejít. Dopisy, co jsme si psali, cenzurovali, pak jsme si mohli i telefonovat.“ I Jarmila s manželem občas přemýšleli o emigraci, jelikož muž byl napůl Němec, měl maminku Češku a tatínka Němce, babička byla Francouzka. Nakonec je v Československu vždycky zadržela starost o děti.

Když 21. srpna 1968 obsadila zemi vojska Varšavské smlouvy, bydlela už Jarmila s manželem a dětmi v Solopyskách. Její muž odjel do Prahy protestovat a poté vyprávěl, že se ještě s dalšími nachomýtl ke střetu s vojáky a musel pěkně rychle utíkat.

Na jaře roku 1969 Jarmilu Drachovou komunisté konečně pustili za tetou do Říma, a to na celý měsíc. Podmínkou bylo, že nesměla žádat o žádnou finanční podporu a že se teta zaručí, že za ni vše zaplatí. A samozřejmě musela nechat doma děti. Tím se komunistické úřady „pojistily“, že se pamětnice vrátí domů.

„Strýc pracoval jako pilot v královské letce ještě před druhou světovou válkou, v době, kdy jsem tam přijela, už byl v důchodu. Měl ale kontakty na vyšší místa, hlavně na duchovní elitu. Díky tomu se teta znala s kardinálem Beranem, který do Itálie také emigroval. Měla propustku do Vatikánu a chodila ho tam navštěvovat a na jeho pohřeb dostala pozvánku. Byla jsem z toho úplně vyjevená, přijeli kardinálové z celého světa a dostala jsem se i blizoučko k papeži. Pak ho pohřbili do svatováclavské kaple, která je v chrámu svatého Petra. Pak jsme ještě cestovali po Římě, do Pompejí, do Neapole.“

V listopadu 1989 se Jarmila Drachová účastnila protikomunistických demonstrací na Václavském náměstí a měla velkou radost, že režim padl. Fandila Václavu Havlovi a přivítala, když se stal prezidentem. Když se o tři roky později dělila republika, zarazil ji přístup některých Slováků, kteří pálili českou vlajku a vykřikovali něco o tom, že se bez nás obejdou. Jarmila se celý život řídila tím, že bychom měli mít na paměti, že všichni jednou zemřeme, ale že jsme si rovni a každý máme na tomto světě nějakou cenu. Dnes (2019) žije poklidně v domově pro seniory v Praze na Chodově.