Anna Doubková

„Jmenuji se Anna Doubková, rozená Stoklasová. Narodila jsem se 22. 5. 1924 v Daruvaru. Narodila jsem se v Chorvatsku, jako dítě jsem tam vyrostla, prožila jsem tam válku a po válce jsem přišla do Československa. Umřel mi bratříček, já si přesně pamatuji, jaký byl pohřeb, a po šesti letech se mi narodil druhý bratr, toho jsem vychovala. Jako dítě jsem strašně moc pracovala, maminka byla sama a samí mužští byli v baráku. Já jsem maminku strašně litovala, nevím, proč jsem byla tak hloupá. To by si jiné dítě ani nevšimlo, že má máma více starostí a že nemá žádné volno. Já jsem zastávala i takové práce, kde mi maminka říkala, že to nemůžu dělat, že to neumím. Já jsem ji přesvědčila, že to umím. Takže jsem pracovala, pak jsem šla do té školy. Do školy jsem chodila, musela jsem nejprve napást krávy, a jestli jsem se chtěla naučit něco z knihy, tak jsem si to musela vzít s sebou. Krávy s vámi trhaly sem tam, když se pásly, a já četla tu knížku, abych se něco naučila. Neměla jsem ráda počty, hrozně jsem neměla ráda počty. A když jsem dospěla, tak jsem počítala jako stroj. Já vůbec dodnes nemůžu pochopit, jak bylo možné, že jsem tak počítala. Ale jako holka jsem byla pěkný diblík. Všechno jsem uměla strašně brzo, také tancovat a zpívat. Ve škole jsem musela zpívat, všechny sólové písničky, v hospodě, když jsme šli tancovat, tak moje kamarádky seděly vzadu a přišly si pro mě.“

„Teďko přišli ti, co šli s Němci, Čerkesy, něco jako vlasovci. Tam se jim říkalo Čerkesy. Oni přišli i k nám do baráku. Měla jsem řezačku, na to vždy nařezanou a naházenou trávu. Oni zavázali koně za řezačku a teď jsem měla strach, aby ten kůň na to nedupl (pod řezačkou byly ukryté zbraně – pozn. autora). Kdyby dupl, tak by to dunělo a oni na to přišli. To by oddělali celou rodinu, všechno by to šlo. A jednou jsem si lehla a odpočívala jsem, kabátkem se přikryla nebo jsem si lehla na seno, nechala jsem to tam a oni vtrhli znenadání k nám. Ptali se, kdo tam spal. Taky jsem tenkrát měla co dělat. Povídám: ,Já jsem si tam šla odpočinout, ležela jsem na tom kabátku, tak jsem ho tam zapomněla.‘ Jednou jsem stála pod samopalem, jeden chlap přivedl partyzány a ustaše, že se prý stýkám s partyzány. Nebyl to blázen, ale nemyslelo mu to jako těm druhým. Vedl gestapáky po lidech, kteří měli někoho v partyzánech, a on řekl, že se také stýkám s partyzány. Samopal jsem měla pod bradou a pořád: ,Přiznej se! Jak to, že se s nimi stýkáš? Co pro ně děláš?‘ Já jsem říkala: ,Já osobně nic.‘ Moje tchyně byla úplně strachy zelená. Mně to došlo, otočila jsem na toho chlapa a říkám: ,Kdy jsi mě ty viděl s partyzány? Jak tohle můžeš říct?‘ On dostal strach, začal koktat a já jsem dostala strach, aby ho neoddělali. Jeho žena měla tři děti, on by už o ničem nevěděl, ale co ona. Tak začal koktat a v tom tam padl důstojník státního vojska (identické s protektorátním Vládním vojskem – pozn. autora), nikoliv ustaša, ani gestapák. Ten mně zachránil život. Ale stála jsem a nebála jsem se. A čím víc na mě tlačili, tím více jsem byla tvrdší.“

„Oni je třeba zabili, ale nesměli jsme je pochovávat. Nechali by je tam. Ve vesnici, tam byla hrozně veliká srážka partyzánů s vojáky. Tam zabili několik partyzánů, hrobař vykopával hroby a my jsme je v noci pochovávali. Já jsem většinou dělala věnce, dali jsme jim alespoň ten věnec na hrob. A ustašovci druhý den šli… Jak tam leželi, my jsme tu první noc k mrtvolám ještě nemohli… a propíchali je bodáky do tváří. Bylo to v létě, oni jim ty obličeje natekly, byly úplně šedivé a jizvy na tom obličeji byly otevřené. Když jsem to viděla, tak se mnou klepal mráz. Já jsem si říkala, že jim nestačí, že je zastřelí, ale že je ještě takhle zohyzdí. Nemůžu říct, že by tohle dělali partyzáni. I když je zajali, tak jim to nedělali. Nebo propíchnout malé nevinné dítě v peřince… Komu mohlo ublížit?“ - „A proč ho probodli?“ - „Protože tu vesnici ničili. To dítě by se dalo vychovat, to by ani nevědělo, že něco takového bylo. Copak se taková neviňátka zabíjí?“

„Podruhé jsme také měli vše nasbírané a vezli jsme to pro českou brigádu, vyloženě pro českou brigádu. Ona byla daleko, až u Požegy. Tak jsme za nimi jeli, měli jsem plný žebřiňák naložený pro českou brigádu, měli jsme i papíry a všechno. Přijeli jsem do hor, Němci si přizvali divizi, a nikdo to nevěděl. My jsme museli utíkat zpátky, aby nás nechytli, lidé se nám pletli do cesty, oni jim utíkali taky. Každý se jich bál, protože to vraždili, jako by jim podávali chleba. A my mezi nimi. Pořád jsem si říkala: ,Jenom ne živou, jenom ne živou.‘ To bylo nebezpečné. Pak jsme se sešli v druhé vesnici, tam jsem potkala bráchu a já se ptám, kde mám manžela. On říká: ,Holka, my jsme tak roztříštění, že vůbec nevím kde. Ani jsem ho po té bitvě neviděl.‘ Češi měli vždy nejméně postřílených, Češi bojovali jako lvi. Tak se to ve vesnici složilo, partyzáni tam asi měli stanoviště a scházeli se tam, takže už ten materiál dopravili do brigády, do divize a podobně. Ale byla jsem víckrát v takových bojích.“

„Vy jste říkala, že lidé nějakým způsobem chránili Tita? Jakým způsobem?“ - „Když ho někdo udal, kde je, tak ho skrývali. Dali mu pokyn, že má zmizet, že už je prozrazen, a on zase druhou stranou utekl. To byli hodně odvážní. Těm lidem to bylo jedno, protože měli zemřít pro nic a zradou nebo raději těm lidem pomohli a zachránili se? A potom to Tito vedl dobře. Tam se všechno postavilo, půjčky si udělal, platilo se to. Chorvatsko má moře, tak tam šly šílené valuty, takže to zase rychle splatili a vše se dalo po válce do pořádku. Vše fungovalo. To jsme neměli tak rychle po válce v Československu jako tam.“ - „A vy jste říkala, že bylo nějaké přísloví nebo písničky o Titovi za války. Vzpomenete si na ně?“ - „Byly. No moc už ne. Zpívali jsme: ,Drůže Tito, Drůže Tito, oka dara voga, minečemo, minečemo Petra balavoga.‘ To znamená: ,Soudruhu Tito, soudruhu Tito…‘ to se nebude rýmovat ,…oči máš černé…‘ a oni z Anglie nastrčit krále Petra. On utekl před válkou a lid v tom nechal. Všechen majetek sebral a utekl ,…my nechceme Petra posmrkaného‘.“ - „Takže na krále Petra byli lidé naštvaní?“ - „Hrozně, nechtěli ho tam. Oni byli tři kluci, Tomislav, Petr a třetího už nevím (Andrej – pozn. autora). Za krále Alexandra se měli lidé také dobře, protože byla veliká úroda, on to vždy prodal do států a staral se o lidi. Když ho tenkrát zabili, tak to byl velký smutek.“