Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Doubek (* 1947)

• narozen v roce 1947 v Bozkově v rodině živnostníka

• vyučen zedníkem

• při srpnových událostech se účastnil protestů

• v roce 1970 uvězněn za pobuřování a rozvracení republiky na devět měsíců

• po roce 1989 zvolen předsedou odborového výboru pracovníků

• od roku 1994 šestnáct let starostou obce Bozkov

• nyní v důchodu

Bozkovský rodák

Stanislav Doubek se narodil 26. března 1947 v Bozkově. „Narodil jsem se v téhle chalupě, tenkrát se rodilo doma. Prožívali jsme dětství jinak než dnešní děti, které kolem sebe mají spoustu techniky. Od roku 1953 jsem chodil tady v Bozkově po vychození pěti tříd do Jesenného na druhý stupeň. Vzhledem k tomu, že tatínek byl živnostník, jsem měl výběr škol, na které jsem se mohl hlásit, dosti zúžený. Nakonec jsem šel na učiliště a učil jsem se zedníkem.“

Nespolehlivý

Po učilišti nastoupil základní vojenskou službu, jako nespolehlivý byl vojínem silničního vojska, většinu času pracoval jako zedník a zbraň po celou dobu služby nedostal do ruky. Po návratu z vojny nastoupil v roce 1967 do okresního státního podniku Huť pro obnovu památek, který se staral o zpřístupnění Bozkovských jeskyní.

Nápisy proti okupaci

Jako celému Československu, i Stanislavu Doubkovi změnil život 21. srpen 1968. I na Semilsku se strhla vlna protestů a manifestací, jichž se mladý pamětník účastnil. „Bavilo mne protestovat, zvláště proto, že jsem byl mladý, a také jsem měl podporu rodičů, kteří režimu nakloněni nebyli. Otáčeli jsme směrové cedule, takže po Bozkově jezdila auta dvě hodiny dokola... tiskli jsme letáky na cyklostylových strojích, až jsme od toho často smrděli lihem, popsali jsme celý Bozkov nápisy vápnem. Po trámu jsme vylezli do půlky kostela, a tam jsme napsali jméno Dubček. A to tam bylo asi deset let, protože všichni se tam báli vylézt. My jsme tam vylezli, samozřejmě posilnění, nic se nám, chválabohu, nestalo, jen jsme to tam napsali. Zpívali jsme taky písně, některé si pamatuju dodnes, některé nebyly úplně slušné, a to pak bylo hodnoceno jako hanobení Československa a socialistického zřízení.“

Buřičská vitrína

Stanislav Doubek se také účastnil masové demonstrace v Liberci 22. srpna 1968, při níž zemřeli dva nebo tři lidé. „Já a kamarádi jsme tam byli, ale když se začalo střílet, utekli jsme, měli jsme strach.“ Osudným se nakonec trojici kamarádů stala nástěnka složená z buřičských hesel a doplněná státní vlajkou, kterou instalovali ve vitríně v převlékárně zaměstnanecké ubikace. Veřejná bezpečnost dlouhodobě upozorňovala, aby vitrína byla odstraněna, nakonec vydržela na místě až do roku 1969. „Netušil jsem, že tyhle aktivity mi připraví za dva nebo tři roky uvěznění.“ 

Devět měsíců nepodmíněně

Trojici přátel nejdříve vyšetřovala Státní bezpečnost Semily, která případ po roce postoupila Krajské Státní bezpečnosti Hradec Králové. Soud rozhodl o vině, paragraf 100, pobuřování a rozvracení republiky, a Stanislavu Doubkovi uložil devět měsíců vazby.

150 vězňů na podlaží

Druhého prosince 1970 nastoupili všichni tři odsouzení do krajské věznice v Hradci Králové, následně byli rozděleni a po dvou týdnech odvezli Stanislava Doubka do Valdic. Vzhledem k tomu, že nebyl nikdy trestán a měl kladné posudky od občanů Bozkova, jej zařadili do první nápravné skupiny. „Podmínky v base... v těch Valdicích ani nebyly pro tu jedničku (první nápravnou skupinu) připravené cely, jako že bychom byli na cele čtyři nebo šest... tam to byla taková hala, kde nás bylo sto padesát. Sto padesát na jednom podlaží, třípatrové postele, zima jako v morně, protože jsme nastoupili v prosinci a v lednu byly dvacetistupňové mrazy, okna rozbitý, no teplo tam nebylo. Byly tam čtyři záchody a čtyři kohoutky na vodu.“ Ve vazbě pracoval pamětník jako zedník.

Šest let podmínky

Po absolvování poloviny trestu požádal Stanislav Doubek o prominutí zbytku. „A to bylo to nejhorší, co jsem mohl udělat. Prominuli mi dva a půl měsíce, ale s podmínkou na šest let. Na každé výročí invaze spřátelených vojsk jsem byl jedna z nejvíce hlídaných osob v republice, například mi nechtěli dovolit účastnit se fotbalového poháru, na který jsme chtěli jet, ale který se konal 21. srpna...“

Otec s matkou vedli v Bozkově hospodu a umožnili zde synovi pracovat. Když pak otec zemřel, nemohl na jeho místo vedoucího jakožto nespolehlivý a trestaný nastoupit, a tak Stanislav Doubek pracoval do roku 1978 v bozkovském obchodě. Později byl zaměstnán v Kovozávodě Semily, pobočka Bozkov, až do roku 1989.

V odborovém výboru

„V roce 1989 to nebyl převrat ani revoluce, já říkám, že to byla změna režimu,“ uvádí pamětník vyprávění o období, které popisuje jako éru oddechu a pokoje od StB, která obtěžovala od věznění svým hlídáním i celou jeho rodinu. Jelikož byl jako jediný z mála z podniku Kovozávod Semily nekomunista, byl zvolen předsedou odborového výboru pracovníků a poslán do Prahy, aby působil v předsednictvu. „Tam jsem byl jen krátce, kolegové z Prahy mé návrhy vždy přehlasovali.“

Starostou

V roce 1994 kandidoval do obecního zastupitelstva v Bozkově. Prvním impulzem byla podle jeho slov snaha ovlivnit osud stavby zdejší sokolovny. Stal se starostou a pro obec v této funkci nakonec pracoval šestnáct let.

Odpočinek

Nyní je pamětník v důchodu a s manželkou žije v domě, ve kterém se narodil. „Žijeme si spokojený život. Během života jsem změnil na některé věci názor, dnes bych se možná nechoval tak, jako když jsem byl mladý, nemám už na věci tak vyhraněný názor jako kdysi, například upálení Jana Palacha dnes hodnotím trochu jinak než tenkrát. Myslím si, že mladí lidé musejí hlavně dostat šanci, aby se mohli starat o své okolí, byli aktivní a prospěšní.“