Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavla Dostálová (* 1949)

Hlad strašně bolí, psal tatínek z lágru

  • narozena 27. června 1949 ve Šlapanicích u Brna

  • otec František Hažmuka byl z politických důvodů pět let vězněn

  • v roce 1951 byla s matkou a bratrem nuceně vystěhována z Jihlavy

  • vystudovala Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně

  • celý život pracovala v oboru lesnictví

Komunistický režim vstoupil v roce 1949 do života rodičů Pavly Dostálové a pošlapal vše, co jim bylo drahé. Tatínek byl odsouzen v politickém procesu a strávil několik let v pracovních táborech. Rodinné vztahy narušené jeho nepřítomností se už nikdy úplně nespravily. Dříve dobře situovanou rodinu konfiskace majetku doslova ožebračila. Rodný statek spolu s pozemky, dobytkem a většinou osobního majetku propadl státu a po roce 1989 jim byl vrácen v žalostném stavu. Požadovaného odškodnění se rodina v 90. letech nedočkala. 


Dostal statek, ale toužil po studiích

Pavla Dostálová, rodným příjmením Hažmuková, přišla na svět 27. června 1949 ve Šlapanicích u Brna. Její tatínek František Hažmuka pocházel z Vysokých Studnic nedaleko Jihlavy z rodiny středně velkého sedláka, který se vrátil z první světové války s podlomeným zdravím a v roce 1927 zemřel. Na Františka jako nejstaršího syna padla již ve třinácti letech povinnost pomáhat mamince s prací v hospodářství a s výchovou tří mladších sourozenců. Hažmukovi obdělávali 24 hektarů polí a luk a ke statku patřily ještě necelé tři hektary lesa. Kvůli odpovědnosti za hospodářství bránila rodina Františkovi ve studiu, po kterém velmi toužil.

„On chtěl hrozně studovat. Hrozně. Chodil pěšky několik kilometrů bosky do Luk nad Jihlavou a odsud jezdil do Jihlavy vlakem a chtěl jít studovat dál. Protože mu to nedovolili, napsal dokonce tajně dopis do semináře, že bude studovat na kněze,“ vypravuje Pavla Dostálová. Dopis se ale k adresátovi nikdy nedostal – Františkův strýc a zároveň jeho poručník ho vůbec neodeslal. Nakonec František kvůli povinnostem na statku nedokončil ani gymnázium. Předčasná odpovědnost a hospodaření v náročných podmínkách vysoko položené obce na Vysočině ho utužily. A mnohem těžší životní zkoušky ho teprve čekaly.

Kdo bude dělat na těch polích

Po roce 1945 vstoupil František Hažmuka jako hluboce věřící člověk do Československé strany lidové, a protože byl aktivním členem a schopným řečníkem, byl v roce 1946 pověřen vedením jejího okresního sekretariátu v Jihlavě. Někdy v té době se seznámil a později oženil s Pavlou Jeřábkovou, která zde pracovala jako učitelka v mateřské škole a patřila stejně jako on k jihlavské katolické mládeži. Pocházela ze Šlapanic u Brna, kde zažila osvobozování jižní Moravy na konci války. „Jak přišla Rudá armáda, tak kradli vodovodní kohoutky, protože jim tam netekla voda a mysleli si, že když to strčí do zdi, že jim poteče voda. Dědeček se tomu hrozně smál. No ale hlavně holky strkali do sklepa, protože měli strach ze znásilňování,“ vzpomíná Pavla Dostálová na vyprávění své maminky.

František Hažmuka se aktivně angažoval ve společenském a kulturním životě regionu Jihlavska. Hrál na několik hudebních nástrojů, četl poezii, byl velitelem dobrovolných hasičů a hrál ochotnické divadlo. Protože byl činorodý a poměrně movitý, čekal by ho zřejmě úspěšný a zajištěný život, nebýt února 1948. Jako lidovec, zámožný hospodář a věřící člověk zastával k novému režimu hned od začátku odmítavý postoj. Když došlo k zakládání družstev, svým selským rozumem vystihl základní problém, na který nakonec socialistické zemědělství a celá ekonomika doplatila. „Říkal – kdo bude dělat na těch polích, když to není jeho. Protože když to není vaše, tak se lidi nebudou snažit,“ vypravuje jeho dcera.

Jakýkoliv odpor utnuli komunisté hned v zárodku

Ze své pozice funkcionáře lidovců jezdil František Hažmuka po vesnicích a agitoval proti komunistům. Někdy na podzim roku 1948 ho jeden známý požádal, aby se podílel na rozšiřování protirežimně laděného časopisu „Nástup“. Ačkoliv z toho nakonec zřejmě sešlo, byl František přesto koncem roku 1949 zatčen a vyslýchán v obávané brněnské věznici na Cejlu. Po pár týdnech ho propustili na svobodu, ale Damoklův meč nad ním zůstával viset dál.

V létě roku 1950 byl zatčen podruhé. StB vykonstruovala „protistátní“ skupinu, která měla distribuovat časopis „Nástup“ a posílat na Západ citlivé informace. František Hažmuka se ke všem bodům obžaloby pod psychickým a fyzickým nátlakem doznal. V září roku 1950 byl odsouzen pro zločin příprav úkladů o republiku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, k pokutě 10 tisíc korun, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv. Pravým důvodem jeho odsouzení byla zřejmě snaha o diskreditaci a ochromení Československé strany lidové.

Sousedé se k nim otáčeli zády

Na maminku, která v té době pracovala jako ředitelka školky, byl ze strany školního inspektorátu činěn nátlak, aby vstoupila do strany a se svým manželem se rozvedla. Když se nepodřídila, byla v roce 1951 na hodinu propuštěna z práce a se dvěma malými dětmi nuceně vystěhována z Jihlavy, kde tou dobou bydlela v pronajatém bytě. „Mamka si mohla vzít jenom nějaké oblečení a na trakaři si vezla peřiny,“ říká pamětnice, které v té době byly asi dva roky a jejímu bráškovi 10 měsíců. Nikdo ze sousedů se jich nezastal. „Báli se jí pomoct. Najednou zůstala sama. […] Lidi dělali, že ji nevidí.“ Policie zabavila dokonce otcovo oblečení a maminka si musela vzít půjčku, aby mohla alespoň část odkoupit zpět.

Hažmukův statek s veškerým movitým majetkem byl o rok později kvůli neplnění dodávek zestátněn a využíván pro potřeby JZD. Mamince přidělili v jedné z okolních vesnic dům. Byl ve velmi špatném stavu, bez vody, topit nebylo čím. Se dvěma malými dětmi, bez peněz a s minimem majetku zde nebyla schopná dlouho vydržet. Přestěhovala se do svého rodného domu do Šlapanic a začala pracovat jako dělnice. Žili s cejchem rodiny nepřítele lidu, sousedé se jich stranili. „Bylo to takový divný. Když jsme šli po ulici, lidi se otáčeli zády,“ říká pamětnice. Doma měli vystavenou velkou fotografii otce a každý večer se za něho modlili. „Mamka byla stále uplakaná a hrozně utahaná,“ vzpomíná na svá dětská léta Pavla Dostálová.

Otec strávil několik let v dolech

František Hažmuka pracoval nejdříve v uhelném dole u Duchcova a po roce byl přesunut na Jáchymovsko, kde fáral v uranových dolech Svatopluk, Prokop a na takzvané Dvanáctce. Tajně vyráběl jemně propracované předměty z chleba a tub od zubní pasty a posílal je domů dětem, které je dodnes jako velkou vzácnost uchovávají. Z vězení psal své ženě dopisy na útržcích papíru a pašoval je ven přes civilní zaměstnance. Jen tak se mohl vyhnout cenzuře, kterou muselo každé psaní z lágru povinně projít. V jeho dopise odeslaném oficiální cestou 29. listopadu 1950 se můžeme dočíst, že „jídlo je zde velmi vydatné“. Teprve v pozdějších zprávách, které se mu podařilo poslat své manželce bez vědomí dozorců, podává svědectví o otřesných podmínkách, které v táboře panovaly.

„Hlad strašně bolí,“ psal své ženě František Hažmuka 26. září 1952. „Vydrželi jsme v zimě stát přes dvě hodiny – jestli nezbude trochu jídla nebo aspoň teplé polévky. […] Když vidím někdy v koupelně omrzlé nohy nebo ruce a uši, děkuji Bohu za propůjčené dosud zdraví.“ Po vzoru sovětských gulagů byli političtí vězni drženi společně se skutečnými kriminálníky, kteří okrádali a šikanovali ostatní spoluvězně. „V balíčku od prádla zatím nic neposílej, neboť co nemohu nosit, to v lágru nemohu mít, přišel bych o vše,“ psal František Hažmuka své ženě. Dalším trápením byly všudypřítomné štěnice. „Se spaním nikdo nespěchá. Totiž naše spolubydlící štěnice se už nemohou dočkat. Do mě se také již pustily. Buď musí být ve světnici zima a je pokoj, nebo je příjemně a je po spaní. Ruční hubení nepomáhá. Rekord je 380 mrtvých za „šichtu“. Zabít jich 20 či 50 je běžné. Na každého nejdou. Já měl dlouho pokoj. Až letos k jaru si vybraly za pokrm i mne,“ stojí v dopise z 19. listopadu 1952.

Chtěl nás obejmout a my jsme začali brečet

Mezitím doma ve Šlapanicích pracovala dětská fantazie na plné obrátky. Sourozenci nevěřili, že by někdo zcela nevinný mohl být zavřený ve vězení. „Vždycky, když jsme se zeptali, proč s námi taťka není doma, bylo nám řečeno, že nic neudělal, že trpí za nás za všechny. Že chtěl, abychom se měli zase dobře. My jsme si vždycky šuškali, že asi někoho zabil, nebo že něco ukradl [...]. Proto když se vrátil, jsme se ho báli, že to je nějaký zločinec,“ vypravuje pamětnice.

Z vězení byl František Hažmuka podmínečně propuštěn 18. ledna 1955. Pavla Dostálová si vzpomíná, že ten den s bráškou zrovna sáňkovali a maminka jim slavnostně oznámila, že je doma čeká překvapení. Těšili se na něco sladkého, ale místo toho objevili doma neznámého člověka. „Tam byl cizí chlap. Zarostlý, měl hnusný oblečení a smrděl. [...] My jsme se ho strašně báli. Měl otevřenou náruč a chtěl, abysme mu dali pusu,“ vybavuje si ten velký den Pavla Dostálová. „Chtěl nás obejmout a my jsme začali brečet. Báli jsme se ho stále víc a víc... On nás potom seřezal. Hrozně! To byl takový nářez,“ vybavuje si jeho dcera a dodává smířlivě: „Ruply mu nervy, no.“

Z vězení se vrátil jiný člověk

Skutečně blízký vztah s otcem se dětem již nikdy vybudovat nepodařilo. „On byl hodně tvrdý na sebe i na nás,“ říká Pavla Dostálová a vzpomíná, že se ještě mnoho let po návratu neuměl smát. Podle maminky ho změnilo vězení. On sám to vysvětloval tak, že by bez osobní disciplíny v lágru nepřežil. Zatěžkávací zkouškou byly pro rodinu nevyhovující bytové podmínky a málo peněz. Aby bylo v zimě čím topit, museli postupně odprodávat hudební nástroje. Práci hledal tatínek jako nedávno propuštěný politický vězeň jen s obtížemi. Nakonec ho zaměstnali v První brněnské strojírně. Zaučil se frézařem a pracoval zde celých dvacet let až do odchodu do penze. Práce v továrně se jemu, který strávil mládí v sepětí s přírodou, příčila.

Vztah rodičů tmelila pevná víra v boha, což jejich rodině v očích tehdejšího režimu ještě víc škodilo. Do kostela jezdili raději do Brna a pokaždé do jiného, aby nebyli nápadní. Maminka se vypracovala na mzdovou účetní a na této pozici pracovala až do důchodu. Do školství ji už nikdy pracovat nepustili. Oba rodiče tvrdě pracovali, brali si přesčasy a díky tomu se jim podařilo pořídit si malý byt v paneláku v Brně, kam se v roce 1963 přestěhovali. Tatínek měl ještě mnoho let po svém návratu z vězení zákaz vstupu do rodné obce. Když chtěl na Dušičky navštívit hrob svých rodičů, musel tam jet tajně za tmy, aby ho nikdo neviděl.

Děti byly trestány spolu s rodiči

Kádrový posudek pokažený nevhodným původem a otcovým vězněním se s Pavlou Dostálovou táhl celý její „socialistický život“. Na základní škole například nesměla vstoupit do Pionýra a byla tak vyloučena z dětského kolektivu. Dodnes na to vzpomíná s pocitem křivdy. Navzdory výbornému prospěchu ji nedoporučili na žádnou střední školu, dokonce ani na učiliště, a posílali ji hned po ukončení povinné školní docházky pracovat do JZD. Nakonec se po matčině intervenci dostala na střední školu a v uvolněné atmosféře druhé poloviny 60. let se jí pak dokonce podařilo vystudovat Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně.  

V červnu 1968 požádal František Hažmuka o rehabilitaci. Než ale stačila být vyřízena, nastoupila normalizace a on vzal pod vlivem novelizace rehabilitačního zákona svoji žádost zpět. Grimasou doby byla stálá přítomnost na rozhodujících postech týchž lidí, kteří byli odpovědní za politický teror let padesátých – rehabilitaci Františka Hažmuky dostal k projednání stejný soudce, který ho v roce 1951 odsoudil.

V srpnu 1968 se studenti pokoušeli s vojáky spřátelit

Pavla Dostálová byla mezi mladými lidmi, kteří využili svých školních znalostí ruštiny a pokoušeli se v roce 1968 sovětským vojákům přátelsky vysvětlit, že u nás žádná kontrarevoluce není. „Kámošili jsme s nimi,“ vzpomíná Pavla Dostálová na první týdny okupace, kdy se ještě mohlo zdát, že se vše vysvětlí a vojsko se stáhne. O půl roku později se účastnila již mnohem méně nadějných studentských protestů u příležitosti pohřbu Jana Palacha. Lesnická fakulta tehdy pietní akce v Brně organizovala a pamětnice byla jednou z těch, kteří drželi na náměstí Svobody čestnou stráž u symbolického katafalku.

Již brzy režim přitvrdil. Vedoucí pracovníci školy tlaku podlehli a svoje názory na srpnové události přehodnotili. Ne tak někteří studenti, kteří psali své názory otevřeně do studentského časopisu LEF. Jedním z těchto statečných mladých mužů byl Ivo Dostál, za kterého se pamětnice po dokončení školy provdala. Za trest za svůj odmítavý postoj k příchodu vojsk Varšavské smlouvy a neochotě svůj názor odvolat byl Ivo Dostál potrestán dvěma roky vojny v hodnosti prostého vojína navzdory tomu, že měl jako vysokoškolák nárok na zkrácenou jednoletou vojenskou službu.


StB porušovala listovní tajemství

Ještě jako studentka odjela Pavla Dostálová v roce 1971 na výměnný studentský pobyt do Švédska. Před odjezdem i po návratu z kapitalistické ciziny ji StB několikrát vyslýchala. Zajímalo je například, s kým se ve Švédsku stýkala a co si odtud přivezla. Byla to běžná procedura, které se sotva dalo vyhnout. Lidé si vzájemně radili, jak na estébáky vyzrát. „Poradili mi, že až mě budou vyslýchat, že mám stále bubnovat na stůl. Že tam mají nahrávání, tak abych jim to přerušila,“ líčí Pavla Dostálová. Při výsleších vyšlo najevo, že StB byla velmi dobře obeznámena s obsahem všech pohlednic a dopisů, které si po příjezdu posílala se švédskými přáteli a českými emigranty.

V 70. letech se Pavle Dostálové narodily dvě děti a péče o rodinu ji zcela naplňovala. Normalizační tlak si k tělu nepouštěla. „Byli jsme mladí a více lehkovážní, [...] Dělali jsme si z věcí legraci,“ přibližuje dobu, na kterou má navzdory tísnivé politické situaci pěkné vzpomínky. Až do sametové revoluce byla zaměstnaná v podniku Jihomoravské státní lesy na Správě toků a hrazení bystřin. V práci měla dobrý kolektiv, který vytvořil oázu relativní svobody odizolovanou od oficiální propagandy. Kvůli špatnému kádrovému profilu měla nicméně nižší plat než kolegové a její děti měly problémy dostat se do mateřské školky a na střední školy. Mělo to ale také své výhody – nikdy ji nenutili vstoupit do komunistické strany.

Na stěnách visely nahý ženský

Jako člověk, jehož rodina byla režimem postižena, uvítala paní Dostálová listopad 1989 s nadšením. Na demonstracích nevěřícně sledovala kolegu, který byl ještě včera zapáleným komunistou a nyní nejhlasitěji vykřikoval, usilovně cinkal klíči a dral se zakládat Občanské fórum. Od roku 1990 pracovala Pavla Dostálová na pobočce Ministerstva zemědělství. Měla na starosti přidělování dotací pro nové soukromé vlastníky, kterým byly v restituci navráceny lesy. Také její otec si po roce 1989 požádal o vrácení statku a pozemků ve Vysokých Studnicích. Jeho návrat do rodného domu mu ale přinesl jen bolest a rozčarování. Během socialismu sídlilo na „jeho“ statku JZD a dům mu byl vrácen ve velmi zanedbaném stavu.

„V hospodářství bývala jedna velká místnost, kde byly kamna, obrovský stůl, kde se jedlo. Na zdi malovaný obrázky, hrníčky, poličky. Bylo tam teplo domova. Maminka, která pekla domácí chleba, krájela ho a vždycky se před tím pokřižovala […] Tam přišel po těch padesáti letech… Všechno bylo rozbitý a na stěnách visely nahý ženský a sprostý nápisy vyrytý po zdi,“ vypravuje Pavla Dostálová. Jejich bývalé pozemky byly částečně zastavěné, lesy vykácené. Lidé z vesnice se na nového majitele dívali s obavami. Děti pana Hažmuky necítily k místu žádnou vazbu. Zdevastovaný dům i pozemky prodali a tím se historie rodiny Hažmukových ve Vysokých Studnicích definitivně uzavřela.  

Co není psáno, to není dáno

V roce 1990 byl tatínek pamětnice po 40 letech rehabilitován. I nadále měl ale velmi nízký důchod, protože mu nebyly započítány příjmy a odpracovaná léta z vězení. Marně se snažil dosáhnout odškodnění a zvýšení důchodu. V roce 2011, deset let po jeho smrti, žádala jeho manželka o vydání osvědčení o účasti svého manžela v odboji a odporu proti komunismu, ale neúspěšně. Ministerstvo obrany uznalo, že „manžel žadatelky byl zcela jistě komunistickým režimem poškozen,“ nicméně jeho aktivní účast na odboji či odporu proti komunistickému režimu nebyla z dostupných archivních materiálů prokázána.

Ze shromážděných podkladů naopak podle ministerstva vyplývá, že František Hažmuka měl být před zatčením spíše zastáncem kolektivizace, protože je doloženo, že se v září roku 1949 stal takzvaným instruktorem JZD. Proč by měl sedlák aktivně podporovat zestátňování vlastní půdy, zůstává nevysvětleno. Naopak je pochopitelné, že jak při výsleších v roce 1950, tak později v roce 1969 během pokusu o rehabilitaci pan Hažmuka jakoukoliv protistátní činnost samozřejmě zapíral a důkazy o ní ničil. Pokud se spokojíme s tím, co vydaly archivy, musíme konstatovat, že pan Hažmuka byl státem potrestán dvakrát – v 50. letech přesto, že byl nevinen, a po roce 1989 právě proto, že byl nevinen.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jana Peštová)