"Vždycky, když jsme se zeptali, proč taťka s náma není doma, tak nám bylo řečeno, že on nic neudělal, že vlastně trpí za nás za všechny. Že chtěl, abysme se měli zase tady dobře. My jsme si vždycky šuškali, že asi někoho zabil, nebo že něco hodně ukradl, nějakou banku a tak, no. Proto když se vrátil, tak jsme se ho báli, že to je nějaký zločinec. Protože tenkrát byly ty filmy o druhé světové válce, jak se tam zabíjelo a ty pušky a tanky. Tak jsme si říkali, že taťka určitě někoho zabil. A ne jednoho, ale hodně lidí."
"Vrátil se jako hodně zničený, po té cestě. Říkal, že tam prostě v tom hospodářství byla jedna velká místnost, kde byly kamna, obrovský stůl, kde se jedlo, na zdi malovaný obrázky, hrníčky, poličky. Bylo tam to teplo domova. Maminka, která pekla domácí chleba, krájela ho a vždycky se před tím pokřižovala, ten pecen chleba se pokřižoval. Nějaký ty svatý obrázky. Najednou tam přišel po těch padesáti letech, po víc? No nějak tak. Takže to bylo všechno rozbitý a na stěnách visely nahý ženský, sprostý nápisy vyrytý po zdi, nic tam nebylo. Podlaha, která byla dřív prý modřínová a krásný stoly, který si dělali sami, ty vyřezávaný věci ze dřeva, tak nebylo vůbec nic. Takže z toho byl nešťastnej a potom dostal infarkt."
"Já jsem se dostala jako studentka do Švédska. A když jsem se... Jo, už když jsem tam odjížděla, tak si mě zavolali na Leninku a tak mě něco naznačovali. Já jsem byla jako překvapená, jako fakt jsem byla překvapená. No, tak jsem chtěla odjet, tak jsem nic neslíbila. Když jsem se vrátila, tak mě opět zvali a potom mně poradili, že až mě budou vyslýchat, že mám stále bubnovat na stůl, že tam mají nahrávání, tak abych jim to přerušila, aby to nebylo slyšet. Ten policajt mně říkal: ‚Tak už přestaňte!‘ A já jsem říkala: ‚Já jsem tak strašně nervózní, já nemůžu.‘ A pořád jsem oběma rukama takhle dělala na stůl. No, bylo to dost hnusné, protože on... Několikrát mě tam zvali... On věděl všechny pohlednice, co jsem potom dostala, s kým jsem se seznámila, tak věděl pořád, kdo mě psal, nějaký dopisy, všechno věděli!"
"Už se to vědělo pár dní dopředu, ale my jsme to jako děcka nevnímaly. Byla zima a nějak jsme sáňkovali a potom mamka přišla brzo z práce a – mám pro vás překvapení! My jsme mysleli, že třeba pro nás má něco dobrého, protože čokoláda, to bylo, ach, nepředstavitelná dobrota, to bylo jenom tak někdy na Vánoce nebo tak. Tak jsme pořád hádali, co pro nás má a ona říkala, že se vrátil tatínek. Seděl v pokoji. Tam byl cizí chlap. Zarostlý, měl jakýsi hnusný oblečení a smrděl. Ale takovou tou... Jak skladem nebo jak bych to řekla... Smrad je třeba v kravíně nebo v nějakým hospodářství nebo hnůj, ale to nebylo ono. To byl takový smrad jako... Teď to dokážu... Z toho vězení nebo co. My jsme se ho strašně báli. On měl otevřenou náruč a chtěl, abysme mu dali pusu. Jenomže, co to je za chlapa, jsme nevěděli. My jsme se ho báli. Já jsem byla starší, tak jsem šla první a zase jsem couvala pryč a bráška taky... On nás chtěl obejmout a my jsme začli brečet. Báli jsme se ho stále víc a víc. On nás potom seřezal. Hrozně! To byl takový nářez. Ruply mu nervy, no."
Pavla Dostálová, za svobodna Hažmuková, se narodila 27. června 1949 ve Šlapanicích u Brna do rodiny sedláka a učitelky. Otec František Hažmuka se stal v roce 1950 obětí ve vykonstruovaném soudním procesu s jihlavskými činiteli Československé strany lidové a strávil pět let v pracovních táborech, mimo jiné na Jáchymovsku. Pavla Dostálová byla v roce 1951 s maminkou a mladším bratrem nuceně vystěhována z bytu v Jihlavě a statek jejího otce ve Vysokých Studnicích byl kvůli neplnění dodávek vyvlastněn státem. Prvních pět let žili bez otce ve Šlapanicích a každý den dostávali pocítit, že patří na okraj společnosti. František Hažmuka byl podmínečně propuštěn v roce 1955 a po zbytek života pracoval jako dělník. V roce 1963 se rodina přestěhovala do Brna. V uvolněnějších poměrech konce 60. let se Pavle Dostálové podařilo vystudovat Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně a celý život pracovala ve vystudovaném oboru. Vdala se a vychovala dvě děti. Její otec byl v roce 1990 plně rehabilitován. V roce 2023 žila Pavla Dostálová v Brně.
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Předměty, které František Hažmuka vyrobil ve vězení z chleba a tuby od zubní pasty a které poslal domů rodině jako dárek, první polovina 50. let 20. století
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
