Ing. Pavla Dostálová

"Vrátil se jako hodně zničený, po té cestě. Říkal, že tam prostě v tom hospodářství byla jedna velká místnost, kde byly kamna, obrovský stůl, kde se jedlo, na zdi malovaný obrázky, hrníčky, poličky. Bylo tam to teplo domova. Maminka, která pekla domácí chleba, krájela ho a vždycky se před tím pokřižovala, ten pecen chleba se pokřižoval. Nějaký ty svatý obrázky. Najednou tam přišel po těch padesáti letech, po víc? No nějak tak. Takže to bylo všechno rozbitý a na stěnách visely nahý ženský, sprostý nápisy vyrytý po zdi, nic tam nebylo. Podlaha, která byla dřív prý modřínová a krásný stoly, který si dělali sami, ty vyřezávaný věci ze dřeva, tak nebylo vůbec nic. Takže z toho byl nešťastnej a potom dostal infarkt."

"Já jsem se dostala jako studentka do Švédska. A když jsem se... Jo, už když jsem tam odjížděla, tak si mě zavolali na Leninku a tak mě něco naznačovali. Já jsem byla jako překvapená, jako fakt jsem byla překvapená. No, tak jsem chtěla odjet, tak jsem nic neslíbila. Když jsem se vrátila, tak mě opět zvali a potom mně poradili, že až mě budou vyslýchat, že mám stále bubnovat na stůl, že tam mají nahrávání, tak abych jim to přerušila, aby to nebylo slyšet. Ten policajt mně říkal: ‚Tak už přestaňte!‘ A já jsem říkala: ‚Já jsem tak strašně nervózní, já nemůžu.‘ A pořád jsem oběma rukama takhle dělala na stůl. No, bylo to dost hnusné, protože on... Několikrát mě tam zvali... On věděl všechny pohlednice, co jsem potom dostala, s kým jsem se seznámila, tak věděl pořád, kdo mě psal, nějaký dopisy, všechno věděli!"

"Už se to vědělo pár dní dopředu, ale my jsme to jako děcka nevnímaly. Byla zima a nějak jsme sáňkovali a potom mamka přišla brzo z práce a – mám pro vás překvapení! My jsme mysleli, že třeba pro nás má něco dobrého, protože čokoláda, to bylo, ach, nepředstavitelná dobrota, to bylo jenom tak někdy na Vánoce nebo tak. Tak jsme pořád hádali, co pro nás má a ona říkala, že se vrátil tatínek. Seděl v pokoji. Tam byl cizí chlap. Zarostlý, měl jakýsi hnusný oblečení a smrděl. Ale takovou tou... Jak skladem nebo jak bych to řekla... Smrad je třeba v kravíně nebo v nějakým hospodářství nebo hnůj, ale to nebylo ono. To byl takový smrad jako... Teď to dokážu... Z toho vězení nebo co. My jsme se ho strašně báli. On měl otevřenou náruč a chtěl, abysme mu dali pusu. Jenomže, co to je za chlapa, jsme nevěděli. My jsme se ho báli. Já jsem byla starší, tak jsem šla první a zase jsem couvala pryč a bráška taky... On nás chtěl obejmout a my jsme začli brečet. Báli jsme se ho stále víc a víc. On nás potom seřezal. Hrozně! To byl takový nářez. Ruply mu nervy, no."