"Káceli jsme les. Tam jsme také ze zajetí utekli, já a moji dva kamarádi, Standa Sedláček z Náchoda a Franta Hes z Pardubic, spávali jsme na jedné cimře. S sebou jsme si vzali sekery. První noc jsme spali v šopě, ráno jsme se probudili a všude kolem byli Němci. Oni tam cvičili. Zahrabali jsme se do slámy, cvičení skončilo a my jsme pokračovali v cestě. V neděli ráno jsme potkali lesníka. Byl to Němec. Zeptali jsme se jej na cestu ke slovenským hranicím a on nám ukázal, kde je zde polský tábor, kde se můžeme poradit. Byla to však léčka – jdeme kolem potoka a najednou spatříme čtyři ozbrojené Němce. Byli asi 400 až 500 metrů daleko, tak jsme zahnuli do lesa a schovali se na okraji cesty. Byla neděle dopoledne, lidé chodili do kostela, ale nikdo nás nezaregistroval. Ani ti čtyři Němci, kteří měli s sebou dokonce i psa. Šli jsme dál. Bylo to v zimě 1941, byl strašný mráz a Standovi Sedláčkovi omrzly nohy tak, že už nemohl dál. Říkal nám, že máme jít s Frantou dál, že tam zůstane. To jsme ale odmítli a zůstali jsme spolu. Poté jsme se dostali do vesnice a šli jsme hned do prvního baráku. Byly tam dvě ženské, matka s dcerou, a byly velmi vystrašené, když jsme tam přišli se sekerami. Daly nám najíst, zemáky ve šlupce a škvarky, a dcera šla ven. Poté přišli vojáci: ‚Hände hoch!‘ A sebrali nás. Potom jsme šli asi pět kilometrů pěšky a dostali jsme se do nějaké budovy, kde nás několik dní vyšetřovali. Potom nás eskortovaly zpět do zajateckého tábora Gneisendorf. Potom jsme byli souzeni u vojenského soudu v Linci."
"I když jsme byli v zajateckém táboře, věděli jsme o tom, co se děje venku. To máte tak. V táboře byli tlumočníci, i z naší strany, i z německé. Naši tlumočníci se stýkali s německými, a také, ne každý Němec byl špatný, takže my jsme dostávali informace o tom, jak postupují Němci nebo jak ustupují, o tom jsme informace měli."
"My jsme byli domluvení, tak jsme mluvili stejně. Že byl velký hlad a tak… A taky, že ten lesák nás ještě navedl. Dal nám cigarety, ještě nám dal svou svačinu. My jsme to vypověděli a představte si, on šel potom k soudu, zatkli ho, že nás podpořil, prý to měl udělat jiným stylem. My jsme byli osvobození, nic se nám nestalo. Zajatec má totiž podle ženevské konvence právo na útěk, ale nesmí nikomu ublížit."
"Já jsem měl přítele, jmenoval se Gabčík. Seznámili jsme se na Silvestra 1938 a přátelství jsme udržovali až do odchodu za hranice. Já jsem se s tím Gabčíkem spřátelil a on mi vysvětlil celou situaci. Začátky jsou všude těžké, tak jsem se s tím smířil. Věděl jsem, že to nebude nějaké dobrodružství, že nebudu jezdit na koni po Sahaře. Gabčík byl voják, tak to lépe znal. Jistěže, Gabčík byl voják, on to lépe snášel než já. Byl u armády a vojnu měl v krvi. To víte, že nevoják, ten nemá ještě tu tvrdost."
"Já jsem se osvobodil roku 1942. Slováci měli svou samostatnost. Tak si mě vyžádali, a proto jsem šel na Slovensko zpět. Zavřeli mě, protože jsem bojoval proti republice a nelegálně překročil hranice. Měl jsem ale výhodu v tom, že v době odchodu mi bylo osmnáct let, čili podle tehdejších zákonů jsem byl nezletilý. Proto jsem dostal mírnější trest, zatkli mě v Bratislavě a seděl jsem tam. Dali mi tři měsíce, ty jsem odseděl, státní zástupce se odvolal, tak jsem potom šel ještě na půl roku, a tím to skončilo."
"Kolik tam bylo Rusů… ale byli od nás oddělení. K nám se nechovali tak drsně jako k Rusům. S nimi bylo o hodně hůře zacházeno. Měli malárii, byl tam tyfus, pět, deset, patnáct Rusů denně umíralo na tyfus."
"Jak jsem se dostal z kriminálu, byla právě heydrichiáda. Ten Gabčík, Opálka, Kubiš… Jak se to stalo, tak mě znova zatkli. Zpravodajské služby v Bratislavě věděly, že jsem s Gabčíkem utíkal za hranice. Ale asi za tři neděle mě znova pustili, poté, co se Gabčík a ostatní zastřelili."
Jan Dorúšek se narodil v roce 1920 na západním Slovensku. Na Silvestra 1938 se seznámil s Jozefem Gabčíkem, se kterým v následujícím roce odešel do ciziny. Přes Polsko se oba dostali do Francie, kde vstoupili do Cizinecké legie, a s ní potom dále do severní Afriky. Po začátku války mezi Francií a Německem se ale jejich cesty rozdělily. Pan Dorúšek se přidal k československé jednotce ve Francii a podílel se na obraně Francie před Němci. Byl však zajat a dostal se do rakouského zajateckého tábora Gleisendorfu. Spolu s přáteli se z něj pokusil uprchnout, útěk se však nezdařil. Byl převezen na Slovensko, kde si odseděl zbytek svého trestu. Kvůli pobytu v zajateckém táboře a ve vězení byl označován za „nespolehlivého“. Zemřel v roce 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
