Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Domanskij (* 1955)

• narozen 30. října 1955 ve Vladivostoku v Sovětském svazu

• otec pracoval pro armádu jako specialista na torpéda

• roku 1956 se přestěhovali do Petrohradu (tehdejšího Leningradu)

• vystudoval hudební učiliště při konzervatoři v Petrohradu a poté její klavírní fakultu

• korepetitor gymnastek ve sportovní škole a baletu v Divadle Musorgského v Petrohradu

• zpěvák a sbormistr pravoslavných sborů

• pamětník poměrů v SSSR za vlády Leonida Brežněva a Michaila Gorbačova

• zažil pokus o státní převrat a rozpad SSSR na začátku 90. let

• roku 1998 se přestěhoval s rodinou do České republiky

• korepetitorem na Janáčkově konzervatoři a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě

Jaroslav Domanskij začal s příchodem do školní lavice pociťovat, že dospělí před ním něco tají. „Pamatuji, jak nám učitelka vyprávěla, že náš pracující lid vyhnal kapitalisty a statkáře. Zeptal jsem se naivně, kam je vyhnal. Odpověď jsem nedostal a pochopil jsem, že je to nevhodná otázka,“ vzpomíná. Jako malé dítě si myslel, že celá Velká vlastenecká válka, o které pořád slyšel, je jen propaganda. „Napadlo mě, že si to vymysleli, aby na nás patřičně výchovně působili. Ve škole jsme asi všichni cítili, že v Rusku existuje jiný svět, o kterém nic nevíme. A platí to dodnes. Spousta věcí z historie je stále utajována.“

 

Komunální byt v Petrohradu

Jaroslav Domanskij se narodil 30. října 1955 ve Vladivostoku. Otec Julij Ivanovič Domanskij byl inženýr, specialista na torpéda. Ve Vladivostoku, kde byla ponorková základna, pracoval pro sovětskou armádu. Protože nechtěl být vojákem z povolání, požádal o uvolnění a roku 1956 se i se ženou a dítětem odstěhoval do Petrohradu (tehdejšího Leningradu).

Prvních šest let žili v takzvaném komunálním bytě. S dalšími pěti rodinami obývali šestipokojový byt, kde sdíleli jednu kuchyni. Jejich pokoj měl čtrnáct metrů čtverečních. Bydlela tam s nimi i babička z matčiny strany. „Celý tento byt kdysi patřil naší rodině. Před revolucí ho koupila prababička, která bývala velmi zámožná. Rodina se později soudila, aby dostala dva z těch šesti pokojů, ale s potížemi uhájila bývalý dětský pokoj,“ vypráví Jaroslav.

Prababička se po manželově smrti věnovala herectví a prý za ní chodil slavný dramatik Anton Pavlovič Čechov. Podle pamětníka hrála například v petrohradské premiéře jeho Racka v roce 1896, který ale tenkrát u diváků zcela propadl. „Podle zveřejněného dopisu, který Čechov napsal manželce, za to mohla moje prababička, protože prý hrála úplně nevkusně. Jestli to je pravda, nevím. Možná to Čechov napsal, protože jeho manželka na prababičku žárlila,“ říká Jaroslav.

 

U prarodičů u Černého moře

Kvůli stísněným podmínkám v komunálním bytě ho rodiče v šesti letech poslali k babičce a dědečkovi z otcovy strany do Anapy. Prarodiče se do lázeňského města na břehu Černého moře přestěhovali na důchod. Babičce je Jaroslav vděčný, že prosadila, aby šel na hudební školu. „Ona sama nemohla kvůli revoluci studium hudby dokončit, a tak chtěla, aby v tom někdo z rodiny pokračoval. Projevoval jsem určité nadání. Rád jsem například zpíval písničky, které jsem slyšel z rádia. Babička řekla mému strejdovi, že mu utrhne uši, pokud nezjistí, kam bych mohl chodit na hudební školu,“ vzpomíná. Ve škole se začal učit hrát na klavír.

Za carského Ruska byl klavír velice oblíbený nástroj a patřil k běžnému vybavení mnoha domácností. „Bolševici všechno zničili. Studovat klavír se stalo vzácností. Preferovala se například balalajka. Nekonaly se ani mezinárodní klavírní soutěže. Až po smrti Stalina a nástupu Chruščova se situace poněkud zlepšila,“ říká Jaroslav. Svůj první klavír měl až v Petrohradu, kam se vrátil asi v devíti letech. To už otec dostal vlastní byt. „Pracoval ve státním podniku, kde se zabýval vývojem přístrojů pro nastřelování hřebíků. Jezdil na služební cesty i do zahraničí a o této technologii vydal odbornou knížku,“ doplňuje Jaroslav.

 

O československé kontFFfFrarevoluci

Jako školák si několik let dopisoval s dívkou z Československa. Jednou v Petrohradu ukázal českému manželskému páru z Třebíče cestu do hotelu. Vzali si jeho adresu. Jejich dcera Anna mu pak napsala a začali si vyměňovat dopisy. „Pak mi přišlo pozvání do Československa. Ředitel školy mi cestu zakázal s odůvodněním, že v Československu je kontrarevoluce, takže tam nemám co dělat. Dopis, ve kterém jsem jí vysvětloval, proč nemůžu přijet, nedostala,“ popisuje.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 vysvětlovala sovětská propaganda jako zákrok proti kontrarevoluci. „Bylo mi třináct let a věřil jsem tomu. Z rádia Svoboda, které rodiče poslouchali, jsem opakovaně slyšel jméno Dubček, ale nikdo mi nic nevysvětlil. Jinak si nepamatuji, že by vás Čechoslováky někdo podporoval. Většina lidí říkala, že si žijete lépe než všichni ostatní v socialistickém táboru, takže co byste ještě chtěli,“ říká. Vzpomíná, že nedlouho před okupací Československa jim ve škole říkali, že už brzy se mezi socialistickými státy zruší hranice a třeba do Polska nebo Československa se bude zcela volně cestovat.

Sovětské noviny psaly o událostech v Československu denně. „Pamatuji si na článek o hrdinné smrti posádky tanku. Řidič prý sjel z mostu, aby se vyhnul davu, který tam nahnali kontrarevolucionáři. Tank se zřítil do srázu a všichni zahynuli. Posmrtně dostali vyznamenání. Mnohem později jsem četl v článku bývalého sovětského rozvědčíka Rezuna, že šlo o nehodu zaviněnou opilostí posádky,“ říká. Dnes si myslí, že Čechoslováci tenkrát chtěli volnější socialismus podobný režimu v Jugoslávii. „Je jasné, že pro Moskvu to bylo nepřípustné, protože všechny komunismy a socialismy musely být podle moskevského receptu.“

 

Prozření v dospívání

Přestože Jaroslav tušil, že se v Sovětském svazu dějí věci, které je proč utajovat, dost dlouho si myslel, že žije v zemi, kde to není tak špatné. „V roce 1972 jsem trochu prohlédl. Toho roku, cestou vlakem do Anapy, jsem poslouchal zasvěcený rozhovor dvou mužů, kteří říkali, že se nacházíme před velikou krizí, a že jestli se nedomluvíme s Američany, povede se nám zle. Do té doby jsem slyšel jen o ekonomickém růstu. Neměl jsem srovnání s životem jinde, tak jsem tomu věřil. Další věc, která mě tehdy šokovala, bylo také zjištění, že i u nás jsou narkomané. Drogám propadl bratr mé spolužačky z Anapy. Myslel jsem si, že to existuje jen na Západě,“ vypráví.

S přibývajícím věkem začal přijímat oficiální informace s rezervou. Pokud to šlo, poslouchal stanici Svoboda nebo Hlas Ameriky, rušené rozhlasové vysílání ze zahraničí. Zajímal se o samizdatovou literaturu, četl například Alexandra Solženicyna, jehož knihy byly zakázané, protože psal o sovětských gulazích. „Samizdaty byly v době mého mládí docela dostupné. Sám jsem opsal na stroji Psí srdce od Bulgakova a kopie šířil mezi známými.“

 

Rozhodl jsem se pro klavírní doprovod

Středobodem jeho života byla od dětství hudba. V Petrohradu absolvoval hudební učiliště, což je škola podobná české konzervatoři. Pokračoval na prestižní klavírní fakultě Konzervatoře Rimského-Korsakova. Už během studií se zaměřil na klavírní doprovod. „Chtěl jsem si pro sebe najít něco, v čem nebudu mít konkurenci. V podstatě se mi to podařilo. Nikdy jsem nelitoval, i když dnes už skoro všude nahradily živý klavír nahrávky,“ říká.

Roky se živil jako korepetitor sportovních gymnastek. Jeho dalším zaměstnáním byl zpěv a dirigování ve sborech pravoslavné církve, ke které se dodnes hlásí. V devadesátých letech působil jako korepetitor baletu malého operního divadla v Petrohradu. Hrával také v jedné luxusní petrohradské kavárně.

 

Vojna v posádkovém orchestru

Do sportovní školy nastoupil hned po absolvování konzervatoře. Bylo mu pětadvacet let. Zanedlouho byl povolán na vojnu. Jako vysokoškolák odsloužil rok a půl. Původně se měl zaučovat na řidiče tanku. Bránil se tomu, aby si nezničil ruce. Po půl roce se dostal do posádkového orchestru ve městě Vologda. Hrál tam na altovou trubku. Jejich smuteční pochody doprovodily na poslední cestě i několik vojáků z Afghánistánu, kde Rudá armáda v letech 1979 až 1989 válčila proti povstaleckým skupinám podporovaným USA. „Sovětskou invazi do Afghánistánu jsem od začátku považoval za špatnou věc.“

Roku 1981 podle něj byly u Vologdy vojenské manévry. „Povoláno tam bylo na dvacet pět tisíc mužů. Pamatuji, že měli staré uniformy, které se už nepoužívaly. Byli tam na cvičení asi tři měsíce. Šlo o nějakou zvláštní divizi. Ač mělo jít o tajnou akci, o které jsme měli zakázáno mluvit, na rádiu Svoboda o tom informovali,“ vypráví. Na vojně se poprvé osobně setkal s příslušníky sovětské tajné policie (KGB). Tenkrát mu položili jen pár formálních otázek, později v civilu s nimi zažil vážnější pohovor.

 

Most Přátelství

Jaroslav jezdil rád do okolí města Vyborg u sovětsko-finské hranice, které patřilo do konce Zimní války v roce 1940 Finsku. Jednou se vypravil na most, který byl sice na sovětském území, pod ním však už bylo neutrální území Sajmenského kanálu. „Věděl jsem, že bych tam asi neměl chodit, ale nebyly tam zákazové cedule, byl jsem mladý a chtěl jsem zkusit, co to udělá. Když jsem došel doprostřed mostu, jmenoval se Most přátelství, přijel džíp s pohraničníky, kteří mě zadrželi. Tenkrát jsem si to neuvědomoval, ale později jsem pochopil, že kdybych seskočil do nějaké lodi, která by nepatřila Finsku, protože Finové uprchlíky z Ruska vraceli, ale byla by třeba švédská, nikdo by mě z ní už nedostal, protože bych byl na neutrálním území,“ vysvětluje. Sovětská pohraniční stráž, která byla součástí KGB, ho odvezla k výslechu.

„Ptali se mě na všechno možné, například kam bych chtěl jet, kdybych mohl. Já řekl, že do Řecka. Chtěli vědět, proč do kapitalistického státu. Odpověděl jsem, že je mi jedno, jaký je to stát, že mě zajímají památky starého Řecka. V mém notýsku našli nějaký výrok o hrozbě z východu, který označili za antisovětský, což jsem odmítl, protože jsem to opsal ze starého ruského průvodce,“ vzpomíná. Domů ho pustili až ráno.

Za čtrnáct dnů měl podle svých slov divnou návštěvu. „Přišel za mnou domů člověk, který se představil jako psychiatr, ale nechtěl říct, kdo ho za mnou poslal. Vyptával se, jestli mám nějaké nepřátele a podobně. Nedošlo mi, že to má souvislost s mým zadržením ve Vyborgu. Řekl jsem to tátovi, který zjistil, že pohraniční policie dostala za úkol prověřit, jestli jsem psychicky zdravý,“ vypráví. Tím pro něj celá záležitost skončila.

 

První doušek Coca-Coly

V roce 1980 Jaroslav poprvé ochutnal americkou Coca-Colu. Tehdy se konaly v SSSR olympijské hry, které se ovšem Spojené státy americké i některé další země rozhodly bojkotovat kvůli sovětské invazi do Afghánistánu. Hlavním dějištěm závodů byla Moskva, ale méně důležitá klání se podle něj konala i v Petrohradu. „Byl jsem na jednom fotbalovém utkání a Coca-Cola se tam rozdávala bezplatně,“ říká. Chuť tohoto nápoje mu už ale nebyla zcela neznámá. „V sedmdesátých letech se u nás začala vyrábět Pepsi Cola. Vozila se také do přístavu vedle Anapy a prodávala se i v tamním bufetu. Tam jsem na ni někdy chodil,“ vypráví. Začátkem osmdesátých let vzal Sovětský svaz na milost žvýkačky. „Předtím jsme pořád jen slyšeli, že škodí zubům. Jeden spolužák měl nějaký zdroj a prodával jednu žvýkačku za šedesát kopějek.“

Roku 1982 zemřel dlouholetý nejvyšší představitel Sovětského svazu Leonid Brežněv. Po Juriji Andropovovi a Konstantinu Černěnkovi nastoupil v roce 1985 do čela SSSR Michail Gorbačov, který prosazoval ekonomické reformy a politické změny známé jako perestrojka a glasnosť. „Už před Gorbačovem jsme cítili, že se režim zhroutí,“ říká Jaroslav. Než k tomu došlo, zažil svět největší katastrofu v historii jaderné energetiky. V dubnu 1986 vybuchla atomová elektrárna v Černobylu na Ukrajině.

 

Černobylský vítr

„Toho 27. dubna jsem šel večer do církve a pamatuji na takový divný vítr v ulicích. Bylo to podobné jako u metra, ale bylo to rovnoměrně všude. Nikdy dřív ani později jsem to nezažil. To jsme ještě nevěděli, co se stalo,“ vzpomíná. Následkem havárie se uvolnil do atmosféry obrovský radioaktivní mrak. Dostal se až do Skandinávie a východní Evropy. Následkem výbuchu zemřely desítky lidí, statisíce jich byly postiženy. Celkový počet obětí se podle odhadů pohybuje kolem čtyř tisíc lidí.

Pamětník připomněl, že k podobné jaderné havárii došlo už dříve na Uralu. V roce 1957 explodovala nádrž s jaderným odpadem v utajovaném jaderném komplexu Majak poblíž města Kyštym. „Tenkrát se to před světem ututlalo. K postiženým patřili i mí příbuzní z Čeljabinsku. Sestřenice, která se narodila po havárii, se dožila jen 25 let. Její rodiče zemřeli na následky ozáření po jejím narození,“ uvádí Jaroslav. Radioaktivní mrak se tenkrát rozšířil do vzdálenosti 350 kilometrů. Podle zprávy ruského institutu biofyziky z roku 1992 zemřelo na následky této havárie více jak osm tisíc lidí.

Michail Gorbačov se od začátku své vlády snažil bojovat proti korupci a také proti alkoholismu. Vyhlášením prohibice podle pamětníka přišel o podporu lidu. „Je pravda, že se u nás předtím pilo moc. Vodka se dala koupit na každém rohu. Bylo běžné, že se po ulicích povalovali lidé, kteří byli tak opilí, že se nemohli hýbat. Pamatuji třeba, že jsem si chtěl dát v kavárně kávu, ale číšník mi řekl, že ji podávají jen s koňakem. S prohibicí to ale dopadlo špatně v USA i ve Finsku, a u nás tomu nebylo jinak. Vodka se nedala koupit v obchodech, ale prodávali ji třeba taxikáři, ovšem za několikanásobně vyšší cenu. Zavřely se továrny na alkohol, o to více se vyráběla samohonka,“ říká.

 

Barikády v Petrohradu

Jaroslav sledoval se zájmem svržení komunistických režimů ve východním bloku. V Československu ukončila čtyřicet let totality sametová revoluce, která vypukla v listopadu 1989. Pádu Gorbačova a rozpadu SSSR předcházel pokus o státní převrat v srpnu 1991, který vyvolali odpůrci reforem a změn z vedení Komunistické strany Sovětského svazu včetně viceprezidenta SSSR, ministra vnitra, ministra obrany, předsedy vlády či předsedy KGB. Den před připravovaným podpisem nové unijní smlouvy s neruskými svazovými republikami, ve kterých sílily snahy o úplnou samostatnost, se odpůrci perestrojky pokusili převzít moc. Gorbačov byl držen v domácím vězení. Pučisté ale nezískali podporu ozbrojených sil a v Moskvě i Petrohradu se proti nim konaly velké demonstrace.

Jaroslav to zažil v Petrohradu. „Vedle radnice se srotil velký dav. Stavěly se tam barikády a šly fámy, že lid zastavil armádu. Bylo to neskutečné, připadal jsem si jako ve filmu. Pamatuji, že tam přišla jedna paní a stěžovala si, že z jejich dvorku zmizela poslední lavička. Demonstrant ji zpražil, že oni zachraňují demokracii a ona se stará o lavičku. Nějací lidé jezdili po městě v luxusních autech a rozhazovali letáky,“ vzpomíná. Po nepovedeném puči byla Komunistická strana Sovětského svazu zakázána. Gorbačov v prosinci rezignoval a 31. prosince 1991 zanikl Sovětský svaz.

 

Nový domov - Ostrava

„Začátkem devadesátých let byla zrušena spousta podniků. Lidé si museli hledat novou práci. Také naše sportovní škola zanikla. Posilovaly ale církve a já dával dohromady nový sbor pravoslavné církve. Zároveň se dělaly čistky. Také náš kněz se nelíbil, protože prý kolaboroval s komunisty. Byla to zvláštní a zajímavá doba,“ říká Jaroslav. V práci korepetitora pak pokračoval v tehdejším operním a baletním Divadle Musorgského.

Než se v prosinci 1998 vystěhoval do České republiky, se kterou mělo tenkrát Rusko bezvízový režim, pracoval krátce v Tunisu. Hrál tam v piano baru. „V Rusku byla velká finanční krize. Ráno stál rubl osm dolarů, v poledne šestnáct a večer třeba dvacet jedna. S nápadem odjet přišla moje budoucí manželka, která věřila, že změna prostředí prospěje jejímu vážně nemocnému synovi. A oba jsme doufali, že se nám v České republice povede lépe,“ vypráví. O Praze neuvažovali, protože neměli moc peněz. Rozhodovali se mezi Olomoucí, Opavou a Ostravou, kde jednu dobu pobývala jejich známá zpěvačka.

V Ostravě získal Jaroslav místo učitele a korepetitora na Janáčkově konzervatoři. V roce 2005 začal spolupracovat také s baletem Národního divadla moravskoslezského. Na klavír hrával i ve Francouzské restauraci ve Stodolní ulici. „Ostrava je mým druhým domovem a odjezdu z Ruska jsem nelitoval,“ dodává na konec.