Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Doležalová (* 1925  †︎ 2018)

• narozena 31. ledna 1925 ve Žďáru nad Sázavou

• pochází z rodiny majitelů restaurace, řeznictví a hospodářství ve Žďáru nad Sázavou

• v devatenácti letech se vdala, aby unikla nasazení na nucené práce v Německu

• v roce 1944 ukrývala pětiletou Jaroslavu Wilhelmovou, jejíž židovská matka byla odvezena do Terezína

• byla svědkem osvobozování Žďáru nad Sázavou i odsunu tamních německých obyvatel

• po válce byla v domácnosti, starala se o tři syny a nemocnou tetu

• po roce 1948 komunisté její rodině znárodnili majetek

• nikdy nevstoupila do KSČ a netajila se nesouhlasem s komunistickým režimem

• pracovala jako úřednice

• po roce 1989 byl rodině majetek vrácen, hospodu Táferna převzala její neteř

• zemřela 17. února 2018

Riskovala život, aby pomohla lidem, které téměř neznala. V roce 1944 ukrývala pětiletou Jaroslavu Wilhelmovou, jejíž matka, Židovka musela odjet do koncentračního tábora. Protože hrozilo, že dívka bude odvedena také, ujala se jí. Pomoc jiným lidem, ať už Židům, Čechů, Rusům či Němcům, vždy považovala za naprosto přirozenou věc.

Dětství strávila Jaroslava Doležalová v hospodě Táferna ve Žďáru nad Sázavou. Tam se 31. ledna 1925 narodila Bohuslavu a Anně Vlčkovým, kteří restauraci vlastnili. Rodina měla také řeznictví a malé hospodářství. Měla ještě bratra Bohuslava. Jejich dětství bylo idylické. Vyhovovalo jí, že rodiče na ni a bratra neměli moc času, protože podnikání vyžadovalo nasazení veškerých sil. A tak běhala po okolních lesích a loukách, lezla po stromech, plavala v rybníku. „Já byla jako kluk a maminka říkala, že až vyrostu, tak se buď zabiju nebo se utopím,“ vzpomíná.

Pěkné časy skončily, když jí bylo devět let. Jejího otce ranila mrtvice a zemřel. „Všechno se tím změnilo. Dětství bylo pryč. Mně se zdálo, že jsem v tom dnu zestárla,“ říká. Starosti začaly i pro její matku. Aby vše zvládla, přistěhovala se k ní její sestra. Do podnikání začaly zasvěcovat také malou Jaroslavu. Přestože jí bylo teprve devět let, posílaly ji například vyřizovat různé záležitosti na úřady. Vybavuje si, že se v jejich hospodě štamgasti často bavili o politice. Přesně si vzpomíná, že její matka hostům říkala větu: „Počkejte, až Masaryk zavře oči, co se bude dít.“ Zároveň si vybavuje, že maminka jí i bratrovi kladla na srdce, že nikdy nikde nesmějí mluvit o tom, co slyšeli v hospodě, tedy o tom, o čem si hosté povídali.

Na pohřbu T. G. Masaryka

Výraznou vzpomínku má na rok 1937. Její strýc, velký vlastenec a bývalý legionář ji vzal do Prahy na pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka. „Jeli jsme tam spolu s dalšími legionáři. V deset v noci jsme vyjeli nějakým courákem ze Žďáru a ve tři ráno jsme byli v Praze. Pak jsme šli na stanoviště, odkud měl smuteční průvod jít. A já jsem měla štěstí. Vedle mě stál nějaký Pražák, starší, inteligentní pán. Když viděl malou holku s těmi dědky, kteří si s ní moc nemají co povídat, vzal mě za ramínka, postavil před sebe a řekl, že mi bude vše vysvětlovat. Povídal mi, odkud je která delegace, popisoval mi vše, co se dělo. Až potom jsem viděla Masaryka na té lafetě, byl přikrytý a odváželi ho pryč,“ vzpomíná.

První roky války

To, že ji matka i strýc vychovávali k vlastenectví a zájmu o veřejné dění, se jí málem vymstilo v roce 1938. V den, kdy Němci zabrali Sudety a začali z nich vyhánět české obyvatele, byla vyzvána na gymnáziu před tabuli v hodině němčiny. Na protest proti zabrání Sudet odmítla po němčinářce opakovat německá slovíčka. Stála tam a mlčela. Němčinářku to velmi rozčílilo, ale další nepříjemnosti z toho nebyly.

Když bylo Jaroslavě necelých devatenáct, vdala se za spolužáka. Manželství označuje výrazem válečné. Míní tím to, že nešlo o sňatek z lásky, ale z nutnosti. Svobodné dívky a mladíci totiž museli odjet na nucené práce do Německa. Řada mladých lidí tehdy proto uzavírala sňatky. „Já nikdy netoužila vdát se tak brzy. Snila jsem o tom, že budu studovat jazyky a cestovat, že poznám svět,“ podotýká. Nicméně svatba s kamarádem Jaroslavem Doležalem znamenala šanci, že nebude do Německa poslána. Pomohl jí také rodinný lékař, který jí napsal potvrzení, že je v třetím měsíci těhotenství, ač nebyla. „Tvrdil, že ve třetím měsíci nikdo není schopen poznat, zda je to pravda. Tak jsem pak s tím potvrzením, že jsem ve třetím měsíci prožila celou válku,“ podotýká.

Život ve Žďáru nad Sázavou se výrazně změnil. Do jejich hospody často přicházeli na kontroly němečtí vojáci. Její rodina se snažila v klidu přežít, ale přesto se pouštěli do riskantních akcí. „Strejda a ještě jeden jeho kamarád, taky legionář, k nám poslali dva vysokoškoláky. Tehdy už byly vysoké školy zavřené a ti kluci se chtěli dostat na západ. Poslali je k nám do Táferny. Já jsem s nimi jela na lyžích do Hamrů, do mlýna, kde jsem je předala někomu dalšímu a on je lifroval zase dál. Nevím, jestli to ti kluci přežili. Mysleli, jsme, že když přežijou, pošlou nějakou kartičku, ozvou se. Nic jsme nedostali,“ říká.

Úkryt pro židovskou dívku

Ještě větší odvahu projevila v roce 1944. Tehdy jí její známá vyprávěla o rodině Wilhelmových, kteří měli v Prostějově továrnu na malé zemědělské stroje. Přesněji o tom, že paní Wilhelmová, Židovka, musela nastoupit do transportu do Terezína. Její muž, který nebyl Žid, začal mít strach, že Němci odeberou i jejich tři děti. „Báli se, že Hitler začne brát i smíšené rodiny. Když byla rodina celá židovská, děti odvezli s rodiči. Ale na ty smíšené ještě nedošlo. Takže pan Wilhelm vymyslel, že by holčičky Věrušku, Jarušku a tříletého syna někomu dal,“ vysvětluje Jaroslava. Plán byl takový, že děti by si postupně každé zvlášť chodilo zvykat na nějakou jinou rodinu. V případě, že by hrozilo, že budou muset nastoupit do transportu, otec by je rychle do těch rodin zavezl. Děti by na ně byly zvyklé, tudíž by jim to nebylo divné a netrápily by se.

Když se Jaroslava o tomto plánu dozvěděla, ihned se rozhodla, že chce Wilhelmovým pomoct. „Neváhala jsem ani chvíli,“ říká. O prázdninách roku 1944 si s manželem k sobě pětiletou Jarušku Wilhelmovou nastěhovali. „Dostala jsem pak dopis od jejího dědečka. Neznali jsme se, ale nikdy v životě jsem krásnější dopis nedostala. Děkoval a zároveň mi líčil, co všechno se mohlo mně nebo celé mé rodině stát. Svou lásku k vnučce přenesl na mě. Ten dopis byl nádherný, já nad ním plakala. Ale musela jsem ho spálit, aby ho u mě někdo nenašel,“ vysvětluje.

O tom, že Doležalovi mají doma cizí dívku, věděl jen starosta blízké vesnice Stržanov. Jaroslava mu důvěřovala, a tak se mu s tajemstvím svěřila. Vymysleli další krok, jak zabránit případnému transportu malé Jarušky. Starosta jí vystavil papíry na jiné jméno, podle kterých patřila do Stržanova. Kdyby tedy u Doležalových proběhla kontrola, mohli tvrdit, že dítě je u nich jen na návštěvě. „Díky tomu jsem se nebála, že by nás něco mohlo prozradit,“ tvrdí Jaroslava. Na otázku, zda si uvědomovala, že se skrýváním dívky vystavila nebezpečí, odpovídá: „Samozřejmě že jsem věděla, jaké následky byly, když se odhalilo, že někdo skrýval Žida. Věděla jsem to, ale nepřemýšlela jsem nad tím.“

To, že člověku v nouzi je třeba pomoct, brala jako přirozenou věc. Věděla například o tom, že u vesnice Vysoké Počítky byla osamocená stavení. A že v jednom z nich se celou válku skrýval lékař. „Lidé mu tam nachystali ve sklepě bydlení. Samozřejmě za to hodně zaplatil, zadarmo to nedělali. Ale on tam takto přežil. Byl zubař, Ebr se jmenoval. My o něm věděli,“ říká.

Skrývání Jarušky se jí podařilo utajit. Vycházela s ní na procházky zásadně zadní brankou ze zahrady, která vedla do lesa. Vracely se večer, aby je nezahlédl nikdo ze sousedů. Jen jedna žena jí dělala starosti. Byla zvědavá, dívku viděla a vyptávala se, o koho jde. Nakonec se Jaruška vrátila domů ještě před koncem války. Šlo hlavně o to, aby si na sebe zvykly, a kdyby hrozilo nebezpečí, mohl by ji otec u Doležalů ukrýt. Ale nakonec to nebylo třeba.

Osvobození Žďáru nad Sázavou

Do hospody k Doležalům často chodili partyzáni. „My jim dali všechny buřty z řeznictví. Co se dalo snést, to se jim napakovalo. I bochníky chleba jsme jim dali. My jsme sami pekli chleba, měli jsme velkou pekárnu pro šest bochníků,“ vysvětluje. Přesto měla k partyzánům poměrně rezervovaný vztah: „Většina z nich se stala partyzány až v posledních dnech války. Jak vše končilo, najednou byl každý partyzán. To se jich najednou vyrojilo.“

Poslední dny války trávila ve sklepě domku, ve kterém s manželem žila. Nacházel se blízko hospody Táferna a měl hluboké klenuté sklepy. Ostatní domky v ulici sklepení neměly. Když se blížila fronta, schovávalo se proto u nich přes dvacet lidí z okolí. „Byly tam maminky s dětmi. Každá měla jen pár věcí, které mohla zachránit. Jen se pořád modlily a plakaly. V noci jsme pak slyšeli rachot, jak se sypalo nahoře sklo. Trnuli jsme dole hrůzou,“ vzpomíná.

Ráno se s jedním starším sousedem odhodlali ze sklepa vyjít. V kuchyni uviděla spát dva německé vojáky. Kolem nich byly zbytky jídla. Probrali se, ale nic se nedělo. Jen jí řekli, že zítra už tady budou Ivani. Pak se zeptali, jestli nemá v domě jízdní kola. Dala jim dvě a oni odjeli. „A zanedlouho už nám do sklepa lezli Rusi. Hledali Germánce. Já říkala, že tam žádní nejsou. Tak se ptali, kde máme koně. No kde bych je asi měla, v ložnici? Nakonec jsem v tom sklepě spala tři neděle. Bála jsem se jít nahoru. Jednou ráno přišel nějaký ruský kvartýrmistr a rozčílil se, že mám prázdný barák, zatímco jeho vojáci musí spát ve škarpě. Řekla jsem mu, že je pěkně, tak proč by nemohl spát ve škarpě, když v ní spali i předtím. S Rusákama to bylo ještě horší než s Němci,“ shrnuje.

Pomoc Rusům i Němcům

Zároveň jí bylo sovětských vojáků líto. „Když pak vyprávěli o tom jejich přátelství mezi národy, vzpomněla jsem si, jak mlátili pažbami banderovce i jiné Rusy jen proto, že nebyli praví Rusi, ale měli šikmé oči,“ podotýká. Snažila se je spolu s matkou v Táferně nakrmit a pomáhat jim. Zároveň však pomáhala i německým obyvatelům, které znala z dřívějška. Viděla přípavy k odsunu. Velmi ji zasáhl fakt, že lidé ostříhali a týrali ženu, která měla za manžela Němce. Přitom šlo právě o ženu, která ji upozornila na to, že Wilhelmovi chtějí zachránit své děti a zprostředkovala jejich setkání. „Maminka ji proto pak schovala a pár dnů jsme ji živili, než šla do odsunu,“ říká. Tvrdí, že zkušenosti z války a těsně po ní ji jen utvrdily v přesvědčení, že lidé si musí navzájem pomáhat, byť jsou různých národností.

Radost měla z toho, že Wilhelmovi nakonec válku přežili. Dozvěděla se, že pan Wilhelm čekal u bran Terezína ihned po jeho osvobození. Svou ženu tam našel. „Byla prý bez vlasů, bez zubů, nemocná. Vynesl ji v náručí a hned autem odvezl k lékaři do Prahy. Zachránil ji,“ vypráví Jaroslava. Byla pak s nimi dál v kontaktu. S Jaruškou se později už nestýkala, dotyčná se odstěhovala do Německa. „Šlo mi o to, aby neměli pocit, že mi mají být nějak vděční,“ shrnuje.

Znárodnění hospody i řeznictví

Mnoho takzvaných válečných manželství, kdy lidé uzavřeli sňatek, aby nemuseli na nucené práce, se po válce rozpadlo. Jaroslava a Jaroslav Doležalovi spolu zůstali. Jaroslava zjistila, že je těhotná. „My byli tak šťastni. Říkali jsme si, že dítě se už narodí v míru, v nové době.“ Bohužel, dítě zemřelo. Později se jí narodili další tři synové. Zůstala s nimi doma, kromě nich se ještě starala o starou, těžce nemocnou tetu. Místo radosti z života v míru, přišly další starosti. Po roce 1948 byl rodině znárodněn majetek. Přišli o hospodu, o řeznictví, o hospodářství. Jaroslavin bratr mohl v řeznictví zůstat pracovat, ale jinak přišli o vše. „Nestálo to za nic. Musel se založit státní statek. My měli dvě krávy. Krasavice. Čisté, tělo statné, vemena jako hrom. Když je odváželi, brečeli jsme. Dali je hned ke dveřím, aby, když přijela návštěva, byly vidět ty krásné kusy. Pak se družstvo rozpadlo. Dostali jsme ty krávy zpět. Ony ty chuděry nemohly ani přejít, jak byly dodělané.“ Její názor na komunisty byl jasný, nechtěla s nimi nic mít.

Odpor ke komunismu

V roce 1957 nastoupila do práce, vystřídala různá úřednická místa. „Viděla jsem, jak se na ředitelská místa dostali skladníci, kteří nic neuměli, i jak statek vedl člověk, který se chlubil tím, že neumí vypěstovat ani kytku v květináči. Ke komunismu jsme měli vyloženě odpor, ale nic jsme nemohli dělat. A nikdy mě nenapadlo, že to tak brzy skončí. Já myslela, že se to s námi potáhne až do hrobu. Bratr byl komunista, tím si zachránil kůži a mohl v masně dál pracovat. Já ne. Já jim nevěřila.“

Přesto jí nebylo lhostejné, co se děje kolem ní. Dvacet let byla předsedkyní sboru pro občanské záležitosti ve Žďáru nad Sázavou. Organizovala akce jako například vítání nových občánků, předávání občanských průkazů nebo loučení se zemřelými občany. Dostala za to ocenění od odborářů, ale vždy se vyhýbala nabídkám ke vstupu do KSČ. Po roce 1989 rodina dostala zpět hospodu Táferna, vedení se ujala dcera jejího bratra.

„Jsem vděčná za každý den, který prošlápnu bez malérů. Co si v mém věku jiného přát? Nejmladší syn mi vždy říká, že se málokterá maminka může pochlubit tím, že má tři syny v důchodu,“ říká se smíchem. Ale jedno přání přece jen má: „Aby se lidé měli rádi. Aby k sobě byli pozorní, ohleduplní a pomáhali si. Protože mám pocit, že to se ze společnosti vytrácí.“