Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vstupem do československé armády se volyňští Češi chtěli vyvázat Rusku
pochází z rodiny volyňských Čechů
narodil se 27. května 1934 ve volyňském Zdolbunovu
v září 1939 oblast antektoval SSSR
Sověti rodině sebrali dům i rodinný podnik
příchod wehrmachtu v roce 1941 zpočátku vítali
Zdeněk byl svědkem pronásledování Židů nacisty
otec Jiří Doležal v březnu 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru
otec Jiří Doležal prošel bitvou na Dukle a došel až do Prahy
v květnu 1946 za ním z Volyně dorazil zbytek rodiny
zemřel 26. března 2022
Pochází z rodiny volyňských Čechů. Jeho praděd, Čech z Chrudimi, přišel na Volyň (dnešní západní Ukrajina) nejspíš roku 1869. Tehdy oblast patřila Rusku a car Alexandr II. lákal dosidlovatele ze západu na levnou půdu, dočasné osvobození od daní a další výhody. Češi, kteří sem přišli hledat štěstí, tu založili množství českých vesnic. Vybudovali prosperující hospodářství, položili základy zdejšího průmyslu. Zdeňkovi praprarodiče si “zabrali” statek v Zálesí, které po první světové válce splynulo s okolními vískami v obec Huleč Česká – tam se roku 1875 narodil Zdeňkův dědeček Adolf.
Adolf za první světové války v pokročilém věku narukoval do České družiny, která předcházela československým legiím v Rusku, a prošel bitvou u Zborova. Zároveň měl podnikavého ducha a v mírových dobách vyráběl cementové skruže, tašky, dlaždice – v rodinném podniku se pak uplatnil i jeho syn, Zdeňkův otec Jiří, který se narodil roku 1901.
Jiří Doležal se roku 1928 oženil s Věrou Varteckou, také volyňskou Češkou, a o šest let později, 27. května 1934, se jim v nedalekém městě Zdolbunov narodil Zdeněk.
Od počátku dvacátých let tato (západní) část Volyně patřila Polsku. Osmnáct let trvající polská éra znamenala podle Zdeňka Doležala pro volyňské Čechy nejlepší léta. “Já bych to přirovnal k tomu, když Češi doplňovali inteligenci na Slovensku. Taky ti Slováci toho Čecha nebrali bůhvíjak – i když to s nimi myslel dobře. To samé bylo v Polsku, protože Poláci si tam nasadili svoji policii, magistrát byl taky obsazen polskými lidmi,” popsal s tím, že Poláci sice “měli navrch”, ale dokázali v multietnické Volyni udržet klid.
Klidné období skončilo 17. září 1939. Hitler se Stalinem si rozdělili Polsko a Volyň zabrali sovětští vojáci. “Během tří nebo pěti dnů nás vystěhovali z baráku,” vzpomínal Zdeněk Doležal na bleskurychlé okradení těch, které Sověti vnímali jako “kulaky” nebo “kapitalisty”. Rodina musela přespávat v zavřeném řeznictví svého známého, později se přesunuli na vlastní chatu ve Zdolbunovu.
Mohli dopadnout i hůř – stovky tisíc obyvatel východního Polska Sověti odvlekli na Sibiř a do gulagů v SSSR. Není proto divu, že když v roce 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz a Zdolbunov bez jediného výstřelu obsadil pro změnu wehrmacht, vnímali to Volyňané převážně jako osvobození. S povděkem na nacistickou armádu zprvu hleděli i Doležalovi, kteří se díky ní mohli vrátit do svého domu – a s některými vojáky wehrmachtu si navíc rozuměli. “Spousta těch vojáků uměla polsky, protože v té německé armádě už byli i Poláci. A hodně tam bylo i Sudeťáků,” vysvětluje Zdeněk Doležal, jak mohlo dojít k bizarní situaci, kdy si dva sudetští ženisté wehrmachtu s jeho tetou zazpívali českou hymnu.
Kapitánovi wehrmachtu ve svém domě uvolnili jednu místnost, on jim na oplátku spravil rádio, kterému byly “už dříve uškubnuty dlouhé vlny” – takže pak mohli poslouchat “Česko”, respektive “Böhmen und Mähren”. V tanečním sále Zdeňkova dědy se pro změnu usídlil Abwehr, nacistická rozvědka, která tu cvičila Ukrajince a Rusy, jež následně vysílala jako špiony na území SSSR.
S jedním polským Němcem z Abwehru Zdeňkova maminka slovy svého syna “šmelila” – kupovala od něj barviva na látky a s drobným příplatkem je prodávala dál. Svého kontaktu pak využila, když ji o pomoc požádal pozdější generál Emil Cilc, tehdy jedna z vůdčích osobností ilegální protinacistické organizace Blaník. Ta se snažila v Češích na Volyni posilovat jejich “češství”, cílem bylo připravit volyňské Čechy na hromadný vstup do československé zahraniční armády. Podle Zdeňka Doležala se ale Blaník snažil volyňské Čechy chránit i proti banderovcům, ukrajinským nacionalistům usilujícím o vlastní stát, na které se ale v chaotických letech války nabalovaly i bandy prostých lupičů, kteří loupili a vraždili bez ohledu na politiku.
Hlavně proti takovýmto bandám se prý české vesnice potřebovaly chránit, a Emil Cilc proto Zdeňkovu maminku Věru poprosil, zda by se nepokusila získat od “spřáteleného” důstojníka Abwehru zbraně. Věře se skutečně podařilo obchod dohodnout, a tak se prý stalo, že protinacistická ilegální skupina získala právě od nacistů zbraně – výměnou za špek, škvarky a vajíčka.
I tato příhoda ukazuje, jak nejednoznačné byly vzájemné vztahy. Byť hlavně zpočátku volyňští Češi nacisty vítali, brzy se ukázalo, že považovat nepřítele svého nepřítele automaticky za přítele bylo krátkozraké. V červenci 1943 nacisté vypálili volyňskou obec Český Malín – o život při této bestiální akci přišlo 374 volyňských Čechů – a Zdeněk Doležal vnímal i kruté pronásledování Židů, s nimiž předtím na Volyni bezproblémově soužili dvacet let.
“Židé to měli špatné i na těch vesnicích. Protože je vyhledávaly ukrajinské milice – měly zásluhu, když našly Žida někde schovaného.” Nacisté pořádali na Židy hony a místní obyvatelstvo se pod hrozbou popravy bálo Židům pomáhat – ba někdy s nacisty i spolupracovalo. “Ti Židé se neměli kam schovat, opravdu neměli. To byla taková situace, že každý od nich dával ruce pryč.” Banderovci se na pronásledování Židů aktivně podíleli a kromě Židů masakrovali i Poláky: uvádí se, že ukrajinským nacionalistům padl během nacistické okupační správy za oběť každý pátý Volyňan polské národnosti.
V únoru 1944 se znovu přehnala fronta a Volyň znovu padla do rukou Sovětů. Frontová linie se nějaký čas pohybovala v těsné blízkosti Zdolbunova, u Doležalů teď bydleli pro změnu sovětští tankisté a na znovu sovětský Zdolbunov nalétávali nacisté – na zdejším nádraží bombardovali vlaky plné raněných vojáků i čerstvých frontových posil. “Viděl jsem, jak ty mrtvé vozili do společného hrobu. To byl masakr. Dělali to tak dlouho, než potom byla fronta dál a už se jim to nevyplácelo,” vzpomínal Zdeněk na okamžiky, kdy podle svých slov válku pociťoval nejintenzivněji.
Když Rudá armáda postoupila na západ, Zdeňkův otec Jiří odešel s ní: spolu s 12 tisíci dalších volyňských Čechů narukoval do 1. československého armádního sboru, který po boku Sovětů bojoval na východní frontě a nakonec došel až do Prahy. Zdeňkův tatínek rukovat nemusel – bylo mu už skoro čtyřicet: “On už nebyl ten ročník, od kterého by brali. Ale obvodní komise byla v Rovně, to bylo dvanáct kilometrů. A tam prostě všichni Češi ze Zdolbunova šli k obvodní komisi. Tam je vítali – dokonce tam byla i nějaká hudba,” vyprávěl Zdeněk Doležal, podle kterého generál Svoboda už tenkrát volyňským Čechům slíbil, že výměnou za nasazení v armádě budou moci zůstat v Československu.
“To byl jeden z důležitých motivů, kde jsme se chtěli vyvázat tomu Rusku, tomu bolševismu.” Odvodové ročníky navíc podle Zdeňka neměly příliš na výběr: kdyby nevstoupily do československého zahraničního sboru, musely by narukovat do Rudé armády. “No a samozřejmě že ta česká armáda byla o sto procent lepší!”
Zdeňkův otec Jiří byl muničním poddůstojníkem u minometného oddílu 3. brigády – vozil miny ze zázemí do zákopů. Se “Svobodovou armádou” prošel Karpatsko-dukelskou operací, krvavou řeží, která od začátku neměla velkou naději na úspěch a kde padlo nebo zůstalo nezvěstných více než 1600 československých vojáků.
“Ti chlapci z Volyně, kteří si mysleli, že půjdou na nějaký parade marsch, přišli do těch lesů. Byla mlha, ta spadla a ten Němec byl na kopcích a měl je jako na dlani – nebyl problém to tam všechno rozsekat. A to byl první křest,” podělil se Zdeněk o vzpomínky svého otce na nepovedenou operaci.
Jiří se nakonec s československým armádním sborem dostal až do Prahy. Zůstal v armádě a spolu s ostatními volyňskými vojáky byl dislokován do Žatce. Tam za ním v květnu 1946 šťastně dorazil zbytek rodiny – i když ani jejich cesta do Československa se neobešla bez potíží: maminka Věra totiž nasedla s dětmi do vlaku na západ, aniž by vyřídila nutná povolení. Vlak plný volyňských rodin i zbylých československých vojáků ale Sověti zastavili v Čopu na hranicích Ukrajiny s Maďarskem a Slovenskem. Vojáky později nechali projet, civilisty zadrželi. Skupina volyňských žen se rozhodla využít nabídky maďarských převaděčů, že je převedou na Slovensko – ti je ale namísto toho vydali do rukou sovětských pohraničníků.
Potíže Volyňanů v Čopu nakonec vyřešil zásah prezidenta Beneše, který pro uvízlé členy rodin československých vojáků vyjednal povolení a zařídil jejich dopravu do Žatce. Doležalovi se tak do Československa dostali ještě předtím, než v lednu 1947 začaly oficiální repatriační transporty krajanů z Volyně.
V Československu si museli zvykat na jiný život, než žili na Volyni. “Když jsem viděl karmu – pustíš si karmu a hned ti teče teplá voda – tak jsem na to koukal jak Bulhar na voračku,” vzpomínal Zdeněk na překvapivé civilizační vymoženosti. Vana, kanalizace – nic z toho z Volyně neznali, zvykání v Žatci jim ale usnadnil fakt, že se tu sešli s mnohými bývalými sousedy ze Zdolbunova.
Později se rodina přestěhovala do Úštěku, kde se Zdeňkův otec Jiří jako národní správce ujal konfiskované cementárny. Doležalovi začali vyrábět stejné zboží jako už dřív na Ukrajině. Iluze o vybudování prosperujícího podniku ale trvala jen do roku 1948. Už tehdy se Jiří komunistům znelíbil: mimo jiné tím, že v prvomájovém průvodu pochodoval za národní socialisty. V roce 1949 otec cementárnu musel odevzdat a byl pak zaměstnán na dráze. Sám Zdeněk vystudoval průmyslovku v Děčíně, rok pracoval na výstavbě nově budovaného Mostu, po vojně zakotvil v podniku Agrostav. S manželkou Soňou, roz. Svatošovou, vychoval dva syny.
“Člověk v mém věku nemá zůstat skeptický a na všechno se koukat černě. Přece jenom jsou tady dobré věci – a je jich osmdesát procent. Říkáme, že jsme propadlá republika – no Bože můj, tak je to všude! Všude na světě se něco děje. Máme být k sobě hodní a mít se rádi a nevidět na všem jenom to nejhorší,” zamýšlí se Zdeněk Doležal.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)