„Bělehrad byl okupované město, takže ne všechna gymnázia pracovala. Pracovala na omezený počet hodin a omezený počet dnů. Část z nás se učila cizí jazyky. My jsme se na gymplu učili od první třídy francouzštinu, od tercie němčinu, od kvinty latinu. Já jsem se za války skutečně dobře naučil rusky a anglicky. To se mi pak hodilo před koncem války, když se organizovaly různé protiněmecké skupiny. Velitelé se mě tajně ptali, to bylo ještě za německé okupace a střílelo se za to, co umím. Když jsem vytáhl, že umím francouzsky, německy, rusky, anglicky, tak mi řekli, že mě na frontu nepošlou. Po osvobození Rudou armádou v roce 1944 jsem se stal tajemníkem představitele Rudé armády pro Bělehrad. Dělal jsem různé úkoly pro svého velitele, zásobování, sháněl jsem letecké motory pro jugoslávskou armádu a cestoval, takže to bylo velmi užitečné. I když vám řeknu, cestovat ve válečné době vlakem nebyla zábava.“
„Maminka byla v jednu dobu v nebezpečí proto, že její rodina v Bosně, tehdy spadající do Chorvatského nezávislého státu, vytrpěla hodně povražděných. Maminka tedy, že pojede do Bosny. Bylo to v roce 1942. Rozmlouvali jsme jí to, ale její rozhodnutí jsme chápali. Její rodinu jsme měli rádi, byli to naši nejbližší. Maminka se tedy vydala do těch bosenských hor, kde už se začínala vést partyzánská válka. Měla s sebou zvláštního pomocníka, kterého jsme všichni nenáviděli. Byl to německý pas Protektorát Čechy a Morava. Negramotní Ustašovci, když viděli hákový kříž, tak se málem podělali. Oni si neuvědomovali, že Čechy a Morava jsou vlastně okupovaná země. Ten pas maminku úspěšně provázel přes zlé situace. Za 14 dní se vrátila utrápená, pohublá ze všech těch hrůz, které tam zažila." - „Co vyprávěla?" - „Vyprávěla... znásilnění, zabití, vypálení, vyloupení. Z našich nejbližších rodinných příslušníků bylo povražděných asi 35 až 40 lidí."
„Když byl Mnichov v roce 1938, koncem září, bylo mi 13 let. Doma jsme o tom hodně mluvili, tatínek s maminkou četli francouzské noviny, které nelibě psali o Československu. V Bělehradu probíhaly masové demonstrace, které podporovaly Československo. Byli jsme třinácti, čtrnácti, patnáctiletí gymnazisté a také jsme manifestovali. Základní hesla v Bělehradu byla: 'Budeme bránit Čechy' a 'Ať žije Beneš'. Koncem září 1938 nás s tatínkem odvezl řidič na velvyslanectví. Divil jsem se, co se děje. Viděli jsme tam stovky, možná tisíce lidí. Tatínek mi řekl, že to jsou Srbové, kteří se hlásí jako dobrovolníci do československé armády. V srbské části Jugoslávie. V chorvatské ne. Ani ve slovinské. Ale potom v Bosně a Hercegovině byla také část Muslimů pročeskoslovenská. A Černá hora pochopitelně také. Hlásilo se celkem asi 50 tisíc dobrovolníků do československé armády.“
Rajko Doleček se narodil 1. června 1925 v Praze do rodiny Josefa a Milici Dolečkových. Maminka byla bosenská Srbka, otec Čech. Rok po narození syna Dolečkovi přesídlili do Bělehradu, kam inženýra Dolečka vyslal podnik ČKD jako obchodního zástupce. V Bělehradu Rajko navštěvoval českou Masarykovu školu, v roce 1938 pak nastoupil na srbské gymnázium, které zakončil maturitou dva měsíce před osvobozením Bělehradu, v průběhu náletů v srpnu 1944. Jako devítiletý zažil pohřeb krále Alexandra I., zabitého v roce 1934 atentátníkem. V roce 1938 po podpisu Mnichovské dohody se v Bělehradu zúčastňoval demonstrací na podporu Československa a byl také svědkem toho, když se srbští dobrovolníci hlásili do československé armády. Po obsazení Československa Hitlerem v březnu 1939 se Rajkův otec podílel na organizování pomoci československým důstojníkům prchajícím z vlasti. Při leteckém napadení Bělehradu hitlerovským letectvem na jaře 1941 se Dolečkovi nacházeli doma v centu Bělehradu a jen zázrakem nebyl jejich dům poškozen. Během války zahynuly v Bosně desítky příbuzných z matčiny strany. Po maturitě v roce 1944 díky jazykovým znalostem pracoval jako tajemník velitele osvobozenecké sovětské armády pro Bělehrad. Poté se na několik měsíců zapojil do aktivit organizace UNRRA, s níž se jako tlumočník dostal do poválečné Itálie. V Bělehradu začal studovat medicínu na lékařské fakultě, v roce 1946 se rozhodl pokračovat ve studiích na Karlově Univerzitě. V roce 1949 se do Československa natrvalo vrátili také jeho rodiče. Rajko Doleček je dnes světově uznávaným lékařem a vědcem, který se specializuje na endokrinologii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
