„Vodili ho tam do prvního patra, nebo po schodech, a že potkával po cestě zmučený lidi a že tam byla postel, nějakej kavalec, a tam musel přijít a teď se ho tam samozřejmě ten bachař nebo vyšetřovatel začal na všechno možný vyptávat, a když se mu teda nelíbilo, že mu neodpovídá, tak tam měl lampu. A on musel být vyzutý a v botech měl nějaké kovové plíšky a byl tam přidělanej k té lampě. Takže když prostě se tomu vyšetřovateli nelíbilo, co říká, tak zmáčkl vždycky lampu a ten říkal, jak vždycky trpěl, že mu to šlo do celýho těla, hrozná bolest, že si to nedovede nikdo představit, že ho tam tak mučil.“
„Vzpomínám si to, že já jsem byla zvědavá, jak to tam asi bude v těch Valdicích. A když nás tam pustili, tak tam byl obrovskej dvůr a na dvoře stoly a u každýho stolu seděl jeden bachař. A právě tam nám ho přivedli, tehdy s hlavou úplně vyholenou. Já jsem z toho byla vyděšená, protože jsme ho tak neznala. A on nám povídal, co tam dělá, že tam něco dělali s nějakejma korálkama. A na tom dvoře mě zaujalo, že to tam bylo jak kdyby zezadu byla nějaká kaple. Že jsem prostě viděla, že to tam asi dřív sloužilo úplně k něčemu jinýmu.“
Miloslava Dohnalíková, za svobodna Studená, se narodila 22. dubna 1943 v Čejkovicích na Hodonínsku. Pochází z věřící katolické kantorské rodiny – maminka Libuše i otec Miloslav působili v Čejkovicích jako učitelé. Miloslava se narodila jako poslední ze čtyř dětí, nejstarší bratr Lubomír prožil poslední měsíce druhé světové války v Rakousku jako člen Říšské pracovní skupiny, v 60. letech si za protistátní činnost a organizování ilegálního skautského oddílu v Prostějově odseděl tři roky (většinu trestu ve Valdicích a zbytek na Borech). Ve svých deseti letech roku 1953 přišla pamětnice o maminku. Vystudovala střední zdravotnickou školu, obor dětská sestra, a téměř tři dekády působila na dětském oddělení kroměřížské psychiatrie. Roku 1974 se vdala za politického vězně Ladislava Dohnalíka (coby člen Orla strávil čtyři roky v pracovním táboře na Jáchymovsku). Roku 1990 odešla pamětnice do předčasného důchodu. V době natáčení (2023) žila spolu s bratrem Lubomírem v Domově Sv. Kříže v Kroměříži.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
