Jan Vianney Dohnal

„Pak se jelo na vojenské cvičení. Někam, já už nevím, jak se to tam jmenovalo, kousek za Bratislavou. Vím, že bylo hrozně zima, foukal studený vítr. A teď si nás ten velitel postavil do řady a teď vysvětloval, co všechno se, když se háže granátem, co je potřeba udělat. Já jsem byl na kraji a teď foukal vítr a já jsem vůbec nic neslyšel. No, a pak jeden za druhým šli do nějakého bunkru, tam dostali granát a hodili ho, a prostě jeden za druhým. A tak jsem tam potom šel i já, prostě jsem věděl, že tam dostanu granát, že ho mám odjistit a že ho mám hodit, jsem pochopil z toho. Tak jsem ho vzal, tak mně to přišlo do levé ruky, teď jsem tam z toho strhl něco, nějaký proužek, teď jsem to chtěl přendat do pravé ruky, abych to hodil, a ten důstojník, co tam byl u mě, na mě skočil, ten granát vzal, hodil, on bouchl ve vzduchu. To byla vteřina, prostě tak, zachránil si život, ten důstojník, a můj taky. Protože já jsem strhl celý ten systém, a tím, jak jsem nechápal, v které ruce ho mám mít, protože jsem pravák, tak jsem ho chtěl hodit pravou. A tak několik takových věcí se tam odehrálo podobného charakteru a vlastně od té doby jsem už na žádném výjezdu nebyl. A když byly výjezdy, tak mě poslali na službu do kuchyně.“

„Taky bylo zajímavé třeba mezi vánočníma svátkama. Tak ti naši důstojníci byli takoví, abychom jim nepřerostli přes hlavu, tak sváteční dny, uprostřed vánočních svátků bylo všude volno, ale my jsme tam, ta naše rota, jsme museli pořád pochodovat po buzeráku, sem tam, zpívat a to všechno. Všichni ti hoši-vojáci tam nadávali, mračili se. A večer ten náš velitel už to nevydržel a říká: ,Vojíne Dohnale, proč se stále usmíváte?‘ Já říkám: ,Já to mám od narození.‘ – ,Od narození máte něco jiného. Tvrdší krok!‘ Pak jsem zjistil vlastně, že ho provokovalo, že všichni už byli dávno zlomení, a jemu se nedařilo zlomit mě.“

„No, tak jsem šel na dovolenou, na exercicie před kněžským svěcením. A to kněžské svěcení bylo domluvené až někdy na červen a dopředu jsem měl mít ty exercicie. A bylo zajímavé, že akorát v tom týdnu těch kněžských exercicií, když jsem tam nebyl, tak po celé republice měli komunisté speciální školení o tom, že církev má mnoho tajných biskupů a kněží a je třeba se této otázce hodně věnovat. Takže i všichni komunisté z toho našeho závodu měli schůzi. Přijel nějaký ten instruktor z vyšších míst a plamenně tam promlouval všem do duše, že pokud uvidí na svých pracovištích něco podezřelého, ať to okamžitě hlásí na vyšší místa, že to prostě nejde nechat být, a tak různě. A tak samozřejmě, v tom našem širokém týmu těch dvanácti spolupracovníků bylo několik komunistů, samozřejmě s šéfem. A když se vrátili z této schůze, tak si tam sedli a ještě tak společně probírali témata, která tam zazněla. Oldřiška [spolupracovnice, která věděla o pamětníkově tajném členství v řeholním společenství], která byla hned vedle, tak umírala strachy. Ale bylo hezké, jak se bavili a říkali: ,To by mohl být tady náš Honzík, že?‘ Takže mě probírali v souvislosti s tím, ale nikdo mě nikomu nenahlásil, ani šéf. A byli jsme fakt přátelé se všema a vnímal jsem, že šéf, přestože už asi řadu věcí věděl, tak nade mnou měl ochrannou ruku.“