Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otce jí zavřeli nacisti i komunisti. Z rodinného statku udělalo JZD ruinu
narozena 18. května 1922 v Dobročovicích v tehdejším okrese Český Brod
rodina hospodařila úspěšně na statku
otec byl v obci starostou, za války skončil na gestapu kvůli udání, propustili ho však
po roce 1948 sebraly komunistické úřady rodině statek
otce soudce poslal za pobuřování do vězení, kde si odpykal šest měsíců
během žalářování pracoval v uranových dolech v Jáchymově
po roce 1989 dostala rodina statek zpátky, ale ve zbědovaném stavu
začal se o něj starat synovec Jindřišky Dlaskové, v roce 2020 o statek pečoval jeho syn
Jindřiška Dlasková žila v roce 2020 v Praze
Zdevastovaná barabizna stála po roce 1989 na místě, kde měla rodina Jindřicha Černého za první republiky krásný statek s velkými chlévy. „Měli jsme dva koně, osm krav, telata, jalovinu a chovali jsme také prasata,“ vzpomíná Jindřiška Dlasková, za svobodna Černá. K hospodářství v Dobročovicích v bývalém okrese Český Brod patřilo 20 hektarů půdy.
„Když nám statek po roce 1989 vrátili, rostly z arkýřů břízy, tašky chyběly skoro na čtvrtině střechy a trámy byly shnilé,“ upozorňuje pamětnice.
Narodila se 18. května 1922 do sedlácké rodiny, která netrpěla nouzí, ba naopak. „Otec se hospodářství hodně věnoval a bylo v nejlepším pořádku,“ tvrdí Jindřiška Dlasková. „Pamatuju si, jak k nám jezdil mlíkař a odvážel si čtyři bandasky. Jedna měla 25 litrů.“
Jindřich Černý byl v agrární straně a ještě za první republiky ho lidé zvolili v Dobročovicích starostou. Po obsazení Československa Německem v březnu 1939 skončily na statku šťastné časy a všechno zlé vyvrcholilo po roce 1948, kdy představitelé totalitního režimu statek zabavili a navíc poslali Jindřicha Černého za pobuřování do vězení. Komunisté se tak vyrovnali nacistické třetí říši. Jindřicha Černého totiž zavřeli i Němci. Byl za války v Dobřejovicích starostou a někdo ho udal.
„Někomu vadilo, že byl otec schopný a někdo chtěl být místo něj starostou, tak napsal na gestapo,“ prozrazuje pamětnice. „Ale Němci zjistili, že na něj nemají důkazy, tak ho brzy pustili.“
Pamatuje si na vpád wehrmachtu do okleštěného Československa 15. března 1939. „Bylo ošklivo. Padal sníh, viděla jsem Němce na motorkách a říkala jsem si: ‚Chudáci vojáci to takhle odnesou.‘“
Za války musel statkář Černý odvádět pro válečné hospodářství dávky – brambory, obilí, řepu, vepřové maso nebo vejce. „Sám nesměl nic prodávat, ale nebyly moc velké kontroly, tak něco prodal,“ prozrazuje Jindřiška Dlasková. „Brambory, kilo za tři koruny.“
Němci za války ale statek neničili zdaleka tak jako po roce 1948 komunisté, kteří předepsali Černým tak vysoké dodávky, že je nemohli splnit a o statek rodinu připravili. V první polovině padesátých let zavřeli otce Jindřišky.
„Chodili agitátoři, chodili, aby otec dělal předsedu JZD v Dobročovicích. Uznali, že by to zvládnul,“ upozorňuje pamětnice. „Ale on řekl, že to stejně nevezme, poněvadž by na něj za čas svedli, že je kulak a že to sabotuje.“
Podle Jindřišky Dlaskové nakonec komunisti zneužili toho, že otec jako starosta mluvil nad hrobem sousedům. „Vždycky se loučil s tím, kdo zemřel. Otec už tam pak nechtěl raději mluvit,“ dodává Jindřiška Dlasková. „Ale on zemřel pan Prokůpek, tak ho přemluvili, aby se s ním rozloučil nad hrobem. Tatínek říkal, že pan Prokůpek trpěl. On byl taky zavřený za války jako můj otec a taky zavřený na udání. Tatínek řekl, že se panu Prokůpkovi moc dobře nevedlo za války a ani v téhle republice. A lidi to otočili, že otec pobuřuje proti vládě.“
Pamětnice poznamenává, že po uvěznění rodina o otci čtyři měsíce vůbec nevěděla. Za pobuřování dostal podle Jindřišky Dlaskové trest 16 měsíců, naštěstí přišla amnestie a pustili ho domů za šest měsíců. Jindřich Černý je protrpěl v lágru v Jáchymově. „Moc nechtěl o vězení mluvit. Jenom říkal, že nejhorší to bylo, když je vzbudili v noci a nechali je nastoupit na cvičišti a stát v zimě a v deštích,“ prohlašuje Jindřiška Dlasková.
Ačkoliv Jindřich Dlask zůstal v krutém jáchymovském lágru ‚jen‘ půl roku, vrátil se domů s podlomeným zdravím. Dostal zápal plic. „V nemocnici marodil dva nebo tři měsíce,“ dodává pamětnice.
Komunisté se postarali o potíže rovněž Jindřiščině mamince Marii. Selhaly jí nervy a ‚chytil‘ ji žlučník. Podle pamětnice přišli Černí o statek tak, že přijeli čtyři chlapi z okresu a jednoduše oznámili: ‚Tak vám to sebereme, máte tady nucenou správu.‘
„Mamička musela začít pracovat v JZD a otec dělal figuranta při výstavbě silnic,“ uvádí Jindřiška Dlasková. Sama pracovala už od roku 1945 ve velkém mlýně na mouku v Brandýse nad Labem, kde zpočátku držela místo svému bratranci, který musel narukovat do Československé armády. Později se přestěhovala do Prahy, kde dělala jako absolventka obchodní školy úřednici.
V Praze se vdala a s manželem přijali za svou dceru z dětského domova. Šlo o nalezené dítě, někdo ho odložil na Žižkově, a proto jí v dětském domově říkali Marie Žižkovská. „Manžel ode mě později odešel a zřekl se i Marušky,“ podotýká pamětnice.
V Praze prožívala totalitu bez větších otřesů. Okupaci v srpnu 1968 má spojenou s větou svého souseda: ‚Tak tady máme Rusáky!‘ Sametovou revoluci v roce 1989 strávila doma. Dcera jí říkala, aby na demonstrace nechodila, že je tam vždycky mela a ať zůstane doma a nikam se nežene.
Když rodina získala v restituci statek zpátky, zhrozila se Jindřiška Dlasková, jak zubožený byl. „Začal se o něj starat synovec, vystudoval zemědělskou školu. Teď se statku ujal jeho nejmladší syn Pavlík a je moc šikovný,“ říká pamětnice.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Michal Šimek Miloslav Lubas)