„Do rukou jsem dostala svůj propouštěcí dopis zrovna když byla na Kubě americká reportérka Barbara Walters. Během tiskové konference udělala rozhovor s Fidelem Castrem. Zeptala se ho, jak je možné že po revoluci, která měla sloužit pro dobro lidstva a všech, hnije ve vězení tolik mládeže. Fidel Castro ji odpověděl: ‚Skutečně to tak to vypadá?´ ´Ano, vypadá to přesně tak. Ve vězení hnije spousta mladých lidí,‘ odvětila Barbara. On na to: ‚Podívejte, jestli chcete, promluv si s Yankeem [hanlivý výraz pro obyvatele USA, pozn. ed.]´ a pokračuje: ‚za mě jsou to klidně občané USA, vezměte si je a odvezte. Nechám odejít kohokoliv.´ Novinářka se znovu zeptala, zda můžou jít s rodinou a se vším majetkem. Řekl že ano. Na to Barbara povídá: ‚A kočku si taky můžou vzít?´ ‚Ano, kočku si můžou vzít taky,‘ odpověděl Fidel žertovným hlasem. Toto všechno prohlásil Fidel Castro v televizi a mně doopravdy oznámili, že budu propuštěna.“
„Na základně byl také kněz. Když jednou zahájil mši, delikventi mu ukradli peněženku s 500 dolary a vše, co měl. Také jeho růženec, sebrali mu opravdu všechno. Pokaždé, když jsem mu chtěla říct, co je to za lidi, tak mi odvětil: ‚No, ale když je přece Kuba tak skvělá, proč jsi tam nezůstala?´ Říkám mu na to: ‚Protože na Kubě tohle nikdo nedělal. Tohle se se na Kubě, kterou znám, neděje, protože kdyby ano, tak se proti tomu postavím a neskončím, dokud mě to nezabije.‘ To, co se tam dělo [na americké vojenské základně], bylo hrozné. Koho poslali přes Mariel [přístav vzdálený 40 km od Havany, odkud vyplouvaly lodě do USA], to byli dobří lidé, hodně lékařů a starších lidí. Ale kupodivu poslali také všechnu tuhle lůzu, to nejhorší z věznic. Vyhrožovali jim: ‚No tak, chceš jet do USA? Jeď! Protože pokud nepojedeš, zdvojnásobíme ti délku trestu.‘ A takhle vyprázdnili kubánská vězení. S touto skupinou lidí jsem do té doby nebyla vůbec v kontaktu, protože političtí vězni byli jinde. Ve vězení se snadno s někým můžeš pohádat, ale neděly se tam věci jako tady.
„Boje byly velmi těžké, ale všichni jsme pokračovali s odvahou a s odhodláním až do doby, než mnozí padli v boji. Jiní byli zajati a odvlečeni do Topes de Collantes, do místa, kde [komunističtí vojáci] měli svou základnu. Tam brali zajaté povstalce a trestali je mučením všeho druhu, fyzicky i psychicky. Psychologické metody mučení používali s účelem člověka úplně deprimovat a rozložit. Měli také takový speciální typ nádrže, kam vhazovali zajatce. Kolem krku jim omotali provaz s kamenem a říkali: ‚nechceš mluvit, uvidíme´ a hodili ho do nádrže. Když uznali, že už se zajatec ve vodě topí, na chvilku ho vytáhli a poté znovu strčili do nádrže a křičeli: ‚Co mi tedy řekneš? Co všechno, povídej.´ Pokud jim nepřišlo vhod, co mučení jedinci odpověděli, odvedli je a popravili. Popravy se prováděly skoro vždy v noci. Těsně před popravou povstalci často říkali: ´Ať žije Ježíš Kristus Král, svobodu Kubě, budeme svobodní´ a také říkali nějaké [proti]komunistické řeči a všechno možné, co se v takovýchto konečných chvílích říká. Pohřbívali je zabalené do nylonu do vykopané díry nebo je hodili do hromadného hrobu. Často také jejich těla odnášeli do vesnic, kde je vystavili na veřejném místě.“
Andrea Concepción San Gil Díaz, známá spíše zdrobnělinou svého křestního jména jako Conchita, se narodila roku 1945 na Kubě. Její rodiče pocházeli z Kanárských ostrovů a věnovali se zemědělství a chovu skotu. Smysl pro vlastenectví získala od rodičů a od svého učitele na statku Petan Paro, kde vyrůstala. Po skončení Kubánské revoluce v roce 1959 jim byl statek ve jménu agrární reformy nově nastoleným režimem Fidela Castra vyvlastněn, což vedlo Conchitu a jejího bratra k zorganizování protirežimního guerillového hnutí v pohoří Escambray. Navzdory neustálému nebezpečí se Conchita mezi lety 1959 a 1963 starala o zásobování, logistiku a strategii povstání. Castristé během akce zvané „čistka pohoří Escambray“ [limpieza de Escambray], iniciované Fidelem Castrem s cílem potlačit guerillové hnutí v oblasti a vyhnout se možnému spojení povstalců s USA, zavraždili oba její bratry, její matku osmkrát uvěznili a celá její rodina byla sledována. V srpnu roku 1963 byla Conchita zajata, vyslýchána a mučena, například byla zavírána do průmyslových mrazáků. Až v říjnu téhož roku proběhl řádný soud a byla poslána do vězení Guanajay. Součástí jejího trestu byly také nucené práce v továrnách a na zemědělských farmách. Po návštěvě Kuby americké reportérky Barbary Walters, která se během rozhovoru s Fidelem Castrem vyptávala na vysoký počet uvězněné mládeže, obdržela Conchita svůj propouštěcí dopis. Až dva roky po svém propuštění z vězení mohla emigrovat ze země. Podařilo se jí odjet na lodi určené pro lov krevet do Miami. Conchita je vdova a má čtyři děti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
